Pretending - PART II.

11. srpna 2013 v 18:06 | Tessee |  Fanfiction Glee - Jednorázovky

PRETENDING - PART II.


Leden se pomalu přehupoval v únor a mezi Kurtem a Blainem se vůbec nic nezměnilo. Kudrnatý kluk pochopil, že nemá cenu kamaráda přesvědčovat, aby mu nikoho nesháněl a prostě jen vždycky řekl, že danou slečnu nechce. Kurt to nevzdával, ale pomalu mu začínaly docházet nápadnice. Rachel naštěstí stále nic netušila, protože během dne ve škole si oba dva kluci, jako obvykle, jeden druhého nevšímali. A pokud sem tam Rachel pozvala Kurta na návštěvu k nim domů, Blaine se radši někam vypařil.
Ovšem na druhou stranu, Kurt mohl pomalu, ale jistě říct, že se Blaine stává jeho nejlepším kamarádem. Během jejich tajných odpolední se poznali tak dokonale, že jeden o druhém věděli skoro všechno a oba dva cítili, že je jim ve společnosti toho druhého dobře. Oba dva samozřejmě věděli, že je to částečně díky citům, které pro toho druhého měli, ale to bylo tajemství, co se nikdy nikdo nesměl dozvědět. A tak prostě zpívali a svoje problémy se snažili hodit za hlavu.

"Blíží se Valentýn," prohodil Kurt jednoho odpoledne.
"Hm.." zamručel Blaine a dál si brnkal na piano.
"Měl bych pro tebe..."
"Ne!" přerušil ho rychle Blaine, který už tušil, o co jde.
"Vždyť ani nevíš co!" bránil se Kurt.
"Zase mi chceš dohazovat někoho na rande," řekl Blaine.
"Ale tahle je vážně hezká."
"No a? Já nikoho nechci."
"Ale nikdo by neměl být na Valentýna sám!" snažil se ho přesvědčit modroočko.
"A ty? Ty nebudeš sám?" pozvedl Blaine obočí. Věděl, že je to podpásovka, ale nešlo to jinak. Kurt se zamračil.
"Tak tohle bolelo," prohodil smutně. "Víš dobře, že já jsem v úplně jiné situaci."
"Promiň, to jsem trochu přehnal. Ale ty to taky přeháníš. Já nevím, jak tě mám přesvědčit, že nechci žádnou přítelkyni. Nemůžeš být prostě můj kamarád a přestat mi neustále někoho dohazovat?" prosil ho upřímně. Kurt se na něj zadíval a konečně mu došlo, že to Blaine myslí asi vážně. Nechápal to, ale rozhodl se, že toho asi vážně nechá.
"Tak dobře," povzdechl si. "Už žádné dohazování."
Blaine se konečně zářivě usmál. "Děkuju."
Kurt se pokusil nevnímat to, jak se mu při kudrnáčově úsměvu rozbušilo srdce a radši se pustil do písničky, kterou si musel nazkoušet na příští hodinu sboru.

"Zazpívej si se mnou," řekl z ničeho nic Kurt.
"Cože?" nechápal Blaine. Za tu dobu, co se spolu scházeli po odpoledních se ještě nestalo, že by zpívali duet.
"Prosím. Já chápu, že zpívat duet s klukem je pro tebe asi divné, ale mě se jen tak nepoštěstí zazpívat si s někým jiným, než s Rachel," přemlouval ho.
"Kurte, mě přeci vůbec nevadí, že budu zpívat s klukem. Mám dva táty, tohle je pro mě obvyklá situace," zasmál se trochu. "Jenom mě to trochu překvapilo, nic víc. Klidně si s tebou něco zazpívám, a rád," prohlásil a jal se hledat nějaký song.
Ani jeden z kluků netušil, že tomu druhému buší srdce nedočkavostí a skrývanou radostí. Oba dva už si dlouho chtěli s tím druhým zazpívat, ale ani jeden se neodvažoval to navrhnout. Až konečně Kurt sebral všechnu odvahu co měl a vyšlo mu to.
"Jo, tuhle písničku zbožňuju! Prosím!" zaradoval se po chvíli Kurt, když si projížděl Blainův playlist.
"Lucky?" zarazil se trochu Blaine. "Já nevím, Kurte..."
"Prosím! Já chápu, že je to o lásce a zpívat to s klukem je pro tebe divné, ale klidně si místo mě můžeš představit nějakou holku," usmál se. Blaine si samozřejmě nechtěl představovat žádnou holku. Nechtěl si představovat vůbec nikoho. Měl tam Kurta a to mu stačilo. Jenom se trochu obával, aby se do toho příliš nevžil. Jenže ty modré oči ho probodávaly pohledem, kterému se nedalo odolat, a tak nakonec s povzdechem souhlasil. Kurt radostně zatleskal a šel pustit hudbu.

Rachel byla na sebe pořádně naštvaná. Jak mohla být tak roztržitá a zapomenout si ve škole svoje noty? Možná to mělo co dělat s tím, že si jí odpoledne konečně všiml Finn Hudson a ona nemyslela na nic jiného, než na jejich rozhovor. Teď, když se ale vracela chodbou McKinleyho střední ke své skříňce, si pořádně nadávala. Tolik ztraceného času, který mohla trávit hlasovým cvičením...
Drobná brunetka zrovna procházela kolem dveří do auly, když se najednou musela zastavit. Zevnitř se ozýval zpěv. A ne ledajaký zpěv. Byly to hlasy, které by poznala kdekoliv. Nemohla uvěřit tomu, co slyší. Tohle nemohla být pravda.
Pomalu a potichu otevřela dveře a nakoukla dovnitř. A opravdu, dole, na jevišti, byl její bratr a její nejlepší kamarád a společně zpívali milostný duet. A nejen to! Navíc se při tom na sebe usmívali jako dvě hrdličky. Hnědovlasá dívka se pomalu, ale jistě, dostávala do ráže a jak se jejich písnička blížila ke konci, Rachel cítila, že brzy vybuchne. Jak jí to mohli udělat?! Oba dva jí slíbili, že se to nestane a přesto je tu teď viděla spolu a naprosto evidentně zamilované jeden do druhého. Cítila se zrazená.
"Co se to tu sakra děje?!" vykřikla, jen co dozněly poslední tóny. Oba dva kluci se na ni s úlekem otočili.
"Rachel," řekl překvapeně Blaine. "To... to není..." chtěl jí to vysvětlit, ale jeho sestra se nenechala přerušit.
"Jak jste mi to mohli udělat? Vždyť jsme měli dohodu, Blaine! Víš dobře, že Kurt je můj kamarád!" zuřila se slzami v očích.
"Rachel," snažil se do toho vložit Kurt, ale dívka ho nenechala domluvit.
"A ty!" ukázala na něj. "Tys mi taky něco slíbil! Myslela jsem, že jsme nejlepší kamarádi. Ale evidentně ne, protože nejlepší kamarádi drží slovo. Jak jsi mohl?!"
"Rachel, prosím..."
"Ne! Já nechci nic slyšet!" přerušila ho znovu a dramaticky popotáhla. "Doufám, že spolu budete šťastní!" zakřičela na ně sarkasticky a vyběhla pryč.
Oba dva kluci se za ní chvíli jen zírali a nechápali.
"Já... já jdu za ní," řekl Kurt otřeseně a chtěl se za ní vydat, ale Blaine ho zastavil.
"Nechoď," vrtěl hlavou. "Nejlepší bude, když jí necháme chvíli vychladnout. Já s ní pak doma promluvím. Stejně je to všechno moje vina," řekl smutně. "Měl jsem jí poslechnout, neměl jsem porušovat naší dohodu..." složil na chvíli obličej nešťastně do dlaní.
"Blaine, to není tvoje vina. Já jsem tě přeci přemluvil, abych tě mohl poslouchat, jak zpíváš," řekl konejšivě jeho modrooký kamarád. "A navíc, taky jsem Rachel slíbil, že se s tebou nebudu bavit a nedodržel jsem to. Jsme na tom oba dva stejně. Co tím vůbec myslela, že doufá, že spolu budeme šťastní? Copak si myslela, že my dva..." ukazoval mezi nimi a kroutil hlavou. Blaine trochu vytřeštil oči.
"To... to asi kvůli tomu songu," snažil se to rychle zamluvit. "Rachel má občas šílené představy," mávl rukou a modlil se, aby to Kurtovi nedošlo. Ten si ale jen zhluboka povzdechl.
"Víš co, radši něco zazpívej," řekl a posadil se. Kudrnatý kluk tiše přikývl a šel si vybrat písničku. "Stejně nechápu, jak si to mohla myslet," mumlal Kurt. "Přeci jsme jenom kamarádi, to přeci musí vědět, že mezi námi nikdy nic být nemůže."
Kurt seděl na kraji pódia, koukal se do hlediště a netušil, že si za ním Blaine tajně utírá slzu. Samozřejmě, že mezi nimi nikdy nic být nemůže. Kurt ho nikdy neuvidí nijak jinak, než kamaráda. Nejde to. Už jenom proto, že modroočko si zaslouží někoho, kdo se nebojí přiznat svou orientaci. A to Blaine není. Tohle věděl od začátku, co se s Kurtem začal kamarádit. Ale to neznamenalo, že mu to nelámalo srdce. Pomalu se probíral svým playlistem, až mu padnul zrak na jeden song. Ano, to se pro jeho situaci hodí. Zmáčknul play, obrátil se směrem do hlediště a nechal se pro jednou zase unášet emocemi.
Kurt uslyšel první tóny předehry a překvapeně se otočil. Tohle nebyla písnička, kterou by od Blaina čekal. To, že jeho kudrnatý kamarád začal zpívat Hopelessly devoted to you ho jenom přesvědčilo, že se cítí opravdu sám a ať říká co říká, potřebuje přítelkyni. A pak, jak tak sledoval Blainův nešťastný výraz, ho napadlo, že možná existuje důvod, proč žádnou z těch, co mu Kurt nabízel, nechce. Možná, že už je někdo, koho by chtěl, ale ona ho z nějakého důvodu nechce. A přestože mu slíbil, že už se o tom nebudou bavit, rozhodl se, že to přeci jen ještě jednou riskne. Blaine byl jeho kamarád, jeho nejlepší kamarád, a Kurt chtěl, aby byl šťastný.
Kudrnatý kluk dozpíval a utřel si slzu, která mu proti jeho vůli stékala po tváři. Kurt se mezi tím zvedl a došel k němu.
"Blaine, nechceš si o tom promluvit?" zeptal se opatrně.
"Není o čem," vyhýbal se mu pohledem.
"To není pravda. Já poznám, když tě něco trápí. A taky poznám, že to není kvůli Rachel," řekl trochu rázněji, než zamýšlel.
"Nech to být," odbyl ho.
"Nenechám. Já... já ti chci jenom pomoct. Vždyť víš, že stačí říct a já tě s někým seznámím a bude to nějaká fajn hol..."
"Pane bože! Už je to tu zase!" přerušil ho rozčileně Blaine. "Slíbil jsi mi, že už toho necháš!"
"Já vím, ale já nemůžu, když vidím, že se tak trápíš!" oplatil mu zvýšený hlas.
"Já se netrápím!"
"To je lež! Copak nevidíš, že ti chci jenom pomoct?!"
"Já ale o tvou pomoc sakra nestojím!" křičeli na sebe.
"Ale to si jenom namlouváš! Kdybys tomu dal alespoň šanci!"
"Já nechci!" Blaine cítil, že začíná docházet k bodu varu. Cítil, jak to v něm vře a věděl, že už nemůže a že nejspíš každou chvíli vybuchne.
"Já nechápu, proč nemůžeš alespoň zkusit jít jednou na rande s nějakou milou holkou," rozhodil Kurt rukama. To byla pro Blaine poslední kapka.
"Copak to nechápeš?! Já nestojím sakra o žádnou pitomou holku! Já chci tebe!" zařval a složil se zoufale a v slzách na zem, s obličejem v dlaních.
Kurt měl pocit, jako by mu někdo právě vysál všechen vzduch z plic. Nemohl dýchat. Stál tam, zíral před sebe a nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Opravdu mu právě Blaine, Blaine Anderson, kluk, kterého všichni zbožňovali, řekl, že chce jeho?
"M...mě?" řekl tiše po chvíli, která se jim ale zdála jako celá věčnost. "Já... já to nechápu." Chvíli Blaina pozoroval a čekal, jestli dostane nějakou odpověď. Jenže se zdálo, že jeho kamarád je naprosto ztracený ve svém pláči a jenom se otřásal vzlyky. Kurt si k němu pomalu a opatrně přisednul a položil mu ruku na záda. "Možná... možná jsi jenom zmatený," snažil se to Kurt nějak vysvětlit.
"Ó můj bože," řekl Blaine mezi vzlyky, s obličejem stále v dlaních.
"To se někdy stává, Blaine. Ale kvůli tomu nemusíš plakat, to bude v pořádku, uvidíš," snažil se ho konejšit. Po chvíli se Blaine zhluboka nadechl a konečně k němu zvedl svoje uplakané, opuchlé a červené oči.
"Vážně věříš tomu, že někdo, koho vychovali dva tátové, je z tohohle zmatený?" řekl uplakaně.
"Já... nevím," řekl Kurt nechápavě, trochu se od něj odtáhl a zamračil se. "Ty nejsi?"
Blaine se hořce pousmál a trochu vzlyknul. "Že jsem gay vím od svých dvanácti let, Kurte," řekl mu. "Stejně tak mí tátové a moje sestra," dodal. Kurt jenom kulil nevěřícně oči a chvíli těkal kolem sebe, jak se to snažil dát dohromady.
"Tak proč... proč jsi mi to neřekl?!" podíval se na něj upřeně a naštvaně.
"Nešlo to," řekl Blaine nešťastně.
"Myslel jsem, že jsme kamarádi!" obořil se na něj modroočko a cítil, jak se mu derou slzy do očí.
"Promiň," zašeptal Blaine a chtěl ho chytit za ruku. Ale Kurt mu ucukl a zvedl se. "Je mi to líto, Kurte," zvedl se Blaine taky a znovu se ho snažil vzít za ruku. Ale Kurt začal pomalu couvat. "Já k tomu mám důvod. Jenom kdyby sis to nechal..." v tu chvíli se Kurt otočil a běžel pryč. "...vysvětlit," zašeptal Blaine a nechal si stékat slzy po tvářích.

Kurt chvíli seděl na parkovišti ve svém autě, než se trochu uklidnil. Nechápal, jak mu mohl Blaine takhle lhát. Samozřejmě, že si dokázal představit, že se Blaine bojí říct to všem, protože život gaye na McKinleyho střední nebyla žádná pohádka a všichni to věděli. Ale to, že to neřekl jemu, to bolelo.
Cítil, jak se pomalu uklidňuje, nastartoval a vyrazil za jediným člověkem, který mu v téhle chvíli mohl poradit.

Zaťukal na dveře, ale z druhé strany se nic neozvalo. Chvíli počkal a pak zaťukal znovu.
"Jdi pryč. Já s tebou nechci mluvit," uslyšel tentokrát.
"Rachel prosím. Já si potřebuju s někým promluvit a ty jsi jediná, s kým to jde," odpověděl jí stejně uslzeným hlasem.
"Tak proč si nepromluvíš s Blainem, když si tak rozumíte?!" obořila se na něj.
"To nejde," vzlykl a znovu se rozbrečel. Chvíli se nic nedělo a pak Rachel konečně otevřela dveře.
"Ty brečíš?" zeptala se udiveně. Kurt jenom přikývl a padl jí do náručí. Brunetka byla překvapená, ale nakonec hodila svou pýchu za hlavu a odvedla pomalu svého brečícího kamaráda k posteli, kde se oba posadili. Chvíli počkala, až se uklidní, a pak se zeptala: "Tak co se stalo?" Kurt k ní zvedl své uplakané modré oči a spustil.
Řekl jí všechno. O tom, jak slyšel Blaina poprvé zpívat, jak ho kudrnatý kluk přemlouval, aby jí nic neříkal, protože jí nechce připravit o jedinou věc, na které jí záleží, jak se mu vůbec nelíbí, že je tak populární, jak je Blaine ve skutečnosti smutný, že se s ním Rachel nebaví a jak nemá žádné opravdové kamarády. Ale také o tom, jak se do Blaina pomalu, ale jistě zamiloval a jak vůbec netušil, že je gay, až do dnešního odpoledne. Rachel poprvé od té doby, co se znali, jen tiše seděla, poslouchala a přemýšlela.
"Ty... ho máš opravdu rád, že jo?" zeptala se, když skončil se svým vyprávěním. Kurt přikývl. "Myslím, že ti o něm musím něco říct. Týká se to jeho minulosti," řekla potichu. "Když bylo Blainovi dvanáct, tak nám všem oznámil, že je gay. Překvapivě na to byl docela hrdý, protože měl skvělý příklad ve vztahu našich tátů. Táta Leroy mu dokonce uspořádal oslavu," zasmála se a zase zvážněla. "Bohužel ve škole to takové veselí nebylo. Už předtím jsme byli s Blainem ti divní sourozenci, co rádi zpívají a teď byl k tomu Blainey ještě gay. Začalo to pro něj být hotové peklo. Chtěla jsem mu pomoct, snažila jsem se, ale co zmůže dvanáctiletá holčička proti bandě puberťáků," povzdechla si. "Blaine měl tehdy jednoho kamaráda, Patricka. On nebyl gay, ale byl jediný, který se s ním kvůli tomu nepřestal bavit. Byla jsem tak hrozně ráda, že má kromě mě i někoho jiného. A pak, jednou po škole, se oba dva trochu zdrželi. Už nevím proč, ale odcházeli dost pozdě. Bohužel ale natrefili na tu partičku kluků, co Blaina šikanovala, a jeho i Patricka hrozně zmlátili," řekla Rachel a utřela si slzu. "Našel je táta Hiram, když se jel podívat do školy, kde se Blainey zasekl. Oba dva pak strávili pár týdnů v nemocnici, i když Blaine trochu déle. A když se pak vrátil do školy, Patrick se tvářil, jako by ho vůbec neznal. To ho dorazilo psychicky a trochu se zhroutil.
Naši zrovna přemýšleli, kam jinam nás dají do školy, když táta Leroy dostal nabídku na práci v jiném městě. A tak jsme se přestěhovali a šli do školy tam. A najednou se všechno změnilo. Blaine mě poprosil, abych nikomu neříkala, že je gay, protože nechce, aby ho to definovalo. A já jsem to chápala, po tom, co prožil. Jenže pak jsme přišli a on začal být najednou z nějakého důvodu populární. Lidi ho měli rádi a on si to začal užívat. A když jsem se ho pak jednou zeptala, kdy jim řekne pravdu, tak mi odpověděl, že nikdy. V té době jsme se hrozně odcizili. Dostali jsme se oba dva na úplně opačné konce školního žebříčku a přestali jsme se spolu bavit.
O dva roky později dostal táta znovu nabídku na práci jinde a znovu jsme se stěhovali, šli na novou školu. A tentokrát se stal populárním okamžitě. Stejně, jako na McKinley ho všichni hned obdivovali. A pak to tak šlo každý rok. Vždycky jsme se přestěhovali a šli na novou školu, kde Blaine začal být oblíbený a já naopak. Po třech letech jsme se ale domluvili, že se nebudeme plést jeden druhému do cesty. Že mi Blaine nechá zpěv a moje kamarády a já nikomu neřeknu, že je gay. Neudělala bych to ani tak, je to můj bratr, proboha! Přece bych ho nevystavila té hrůze, co už jednou zažil. Ale potřebovala jsem nějakou jistotu, že naší dohodu dodrží.
A tak to šlo až do letoška. Až do chvíle, co jsme nastoupili na McKinley to fungovalo. Nechápu, proč se musel skamarádit zrovna s tebou. Nikdy se s nikým, kdo byť jen vypadal jako gay, nebavil. Tolik se bál, že by se to prozradilo. A zrovna, když si já najdu nejlepšího kamaráda, se s tebou najednou chce taky kamarádit," řekla trochu nabroušeně a pak si zhluboka povzdechla. "Asi se ti prostě nedá odolat." Kurt se trochu zasmál a kamarádku objal.
"Ty jsi pořád moje nejlepší kamarádka," ujistil ji. "S Blainem to je úplně o něčem jiném..."
Rachel si znovu povzdechla a pak se pousmála. "Pravda je, že nevím, kdo by měl být pro mého bráchu lepší, než můj nejlepší kamarád a naopak." Kurt se začervenal a taky se usmál.
"Ach jo, co budu dělat, Rachel?" zeptal se trochu nešťastně.
"Co by? Řekneš mu, co k němu cítíš, padnete si kolem krku, dáte si pusu a bude to," mrkla na něj šibalsky. Ale Kurt si jen povzdechl.
"To není tak jednoduché. Mám Blaina moc rád, ale nevím, jestli chci být s někým, kdo se skrývá. Chápu, že je to pro něj těžké po tom, co si prožil. Ale jednou přeci musí s pravdou ven."
"Víš co, zatím mu nic neříkej. Jdi teď domů a já si s ním o všem promluvím. Myslím, že si stejně máme co vyříkat, po těch letech. Nejde jenom o vás dva," pousmála se smutně. "Víš, možná, že se kvůli tobě změní. Vlastně... už se tak trochu měnit začal. Ostatní si toho nevšimnou, ale já to poznám. Viděla jsem, jak se na tebe koukal," usmála se. Její modrooký kamarád ji objal.
"Děkuju, Rachel," zahuhlal jí do ramene a vydal se domů.

Když se Blaine konečně odhodlal jít domů, unavený od dlouhého pláče, oči celé opuchlé, s překvapením našel na své posteli sedět Rachel.
"Co tu děláš?" zeptal se potichu. Jeho sestra neodpověděla a jenom mu naznačila, aby se posadil vedle ní. Blaine byl moc unavený na to, aby se s ní dohadoval a protože nevypadala moc naštvaně, přisedl si. Malá brunetka ho pak z ničeho nic silně objala.
"Omlouvám se ti, Blainey," řekla a trochu vzlykla, stejně, jako její bratr, který jí objetí oplatil. Oba dva si chvíli brečeli v náručí, a když se konečně trochu uklidnili a schoulili se vedle sebe, začali si povídat. Konečně po letech si zase řekli úplně všechno. Jak si chyběli, jak jsou šťastní či nešťastní, jaké mají problémy, jaké mají plány do budoucna... Najednou z nich zase byli ti nerozluční sourozenci, kteří mají jeden druhého a mohou se na sebe spolehnout.
"Můžu se tě zeptat na jednu věc?" řekla Rachel po chvíli ticha a Blaine přikývl. "Ty máš Kurta opravdu rád, viď?" ujišťovala se.
"To mám," přitakal potichu její bratr.
"A myslíš, že ho máš rád natolik, abys kvůli němu řekl celé škole, že jsi gay?"
"Samozřejmě," odpověděl bez váhání. "Jenže... to je stejně jedno," zesmutněl zase. "Protože mě teď pravděpodobně stejně nesnáší."
"To je nesmysl," oponovala mu Rachel.
"Rache, tys ho neviděla. Tys neviděla ten pohled, jaký na mě vrhl, když jsem mu řekl, že ho mám rád. Ani si to nenechal vysvětlit."
"To protože tě neznal! Ne úplně," odvětila Rachel a pak se trochu zarazila. "Blainey já... já jsem mu řekla, co se ti kdysi stalo," přiznala opatrně.
"Rachel!!!" otočil se na ni naštvaně.
"Promiň, ale musela jsem. Chtěla jsem, aby tě pochopil... Já vím, že bys mu to radši řekl sám, ale když to nešlo..." Blaine si povzdechl.
"Asi máš pravdu. Jenom teď nevím, jestli jsem teď na tom u něj líp nebo hůř."
Rachel mu tak strašně chtěla říct, že je na tom u Kurta skvěle, ale napadlo ji, že o tom by se měl dozvědět od Kurta.
"Myslím, že by sis s ním o tom měl promluvit," nabádala ho.
"Já nevím, jestli je nejvhodnější chvíle."
"Teď rozhodně ne, vždyť je noc," zasmála se Rachel. "Ale zítra určitě." Blaine o tom ještě chvíli uvažoval a pak sestru objal. "Díky, Rachel. Jsem rád, že je to mezi námi zase dobré."
"Já taky," usmála se.
Po chvíli už oba dva sourozenci spokojeně oddechovali, jeden druhému v náručí.

Ráno brunetku probudilo jak s ní někdo třese. "Rachel," slyšela. "Rachel!" ozvalo se hlasitěji a ona konečně proloupla oči, aby nad sebou uviděla svého přehnaně usměvavého bratra.
"Co je?" zeptala se ospale.
"Potřebuju od tebe s něčím pomoct," dychtil.
"No dobře, ale musíš mě nechat ještě chvíli spát. Škola začíná až za tři hodiny," řekla a obrátila se na druhý bok. Blaine se šťastně zasmál a vyběhl z postele, připravovat se na den ve škole, který bude rozhodně jeden z nejnáročnějších, co kdy zažil.

Kurt seděl na školním dvoře a trochu znuděně jedl oběd. Vedle něj se z jedné strany cukrovali Tina s Mikem a naproti němu Sam s Quinn. Dokonce i Santana a Brittany se k sobě měly ještě víc, než obvykle. Jako by se proti němu všichni domluvili. A jeho nejlepší kamarádka samozřejmě nebyla k nalezení. Od rána ji potkal jen jednou, než šli na první hodinu, a pak už jako by se celé dopoledne někde skrývala. Blaina taky nikde neviděl a Rachel mu o bratrovi nic neřekla. Modroočko už se začal pomalu obávat, že ten jejich rozhovor nedopadl dobře a že se mu Blaine bude už navždy vyhýbat. Pomalu začínal být zoufalejší a zoufalejší, když si k nim najednou malá rozverná brunetka přisedla s obrovským úsměvem na tváři.
"Přátelé, mám pro vám všechny novinku," oznámila a členové sboru, kteří seděli kolem, se na ni otočili. "Někdo by se rád přidal k nám do glee."
"Vážně? Kdo?" zeptala se překvapeně Tina.
"To uvidíte vzápětí. Připravil si pro nás totiž song," prozradila, pak nenápadně mrkla na Kurta a otočila se směrem ke schodišti, které vedlo ze dvora vzhůru. Kurt se udiveně zadíval stejným směrem a překvapeně vydechl, když se najednou kdo ví odkud vyloupli jejich kamarádi, co jim ve sboru hráli na nástroje a spustili úvodní melodii. Jeho překvapení ale bylo ještě mnohem větší, když se najednou na vrcholku schodů objevil kluk v přiléhavých červených kalhotách s bílým páskem a ještě přiléhavější černé košili doplněné motýlkem. Vlasy měl pečlivě nagelované k hlavě a na nose mu seděly zářivě žluté brýle. Trvalo jen vteřinku, než si Kurt uvědomil, kdo je ten fešák, který se chystal zpívat před celou školou v oblečení, za které si pravděpodobně později vyslouží ledovou tříšť od fotbalistů. Jakmile kluk na vrcholku schodů ale spustil, bylo mu všechno jasné. Samozřejmě, že to byl Blaine. Ovšem tak, jak ho ještě nikdo na McKinley, kromě Rachel, neviděl.

Blainovi už dlouho nebušilo srdce tak silně a rychle, jako teď. Ale věděl, že tohle je jeho jediná šance. Jediná příležitost dát Kurtovi najevo, že to myslí vážně a že se nebojí přiznat všechno před celou školou. Ano, možná to byl hloupý nápad, za který to později schytá od fotbalistů, ale jinak to prostě nešlo. Takový kluk, jako Kurt, si prostě zasloužil to nejokázalejší gesto. A tak hodil všechno za hlavu a když spustil první slova It's not unusual, soustředil se jenom na modré oči, které ho upřeně zespoda sledovaly.

Celá škola pozorovala, komu že to nejoblíbenější kluk zpívá. Skoro všechny holky doufaly, že se Blaine podívá na ně a že to budou ony, o kom je jeho písnička. Jenže čím víc se černovlasý kluk přibližoval dolů, tím jasnější bylo, že v celé škole je jen jedna osoba, které tenhle song patří. Osoba s rozhodně nejlepším módním vkusem, ale rozhodně ne osoba ženského pohlaví. Během jednoho jediného songu spadla nejedna brada udivením až k zemi.
To už stál ale Blaine přímo před Kurtem a jak se jeho písnička blížila ke konci, upřeně se mu zahleděl do očí a doufal, že se tohle jeho vystoupení neminulo účinkem.
Chvíli bylo úplné ticho, jak se nikdo kolem neodvažoval nic říct a všichni napjatě sledovali, co se stane.
"Kurte, já... jenom jsem chtěl, abys věděl, že... jsem se do tebe zamiloval a... že je mi líto že jsem ti nic neřekl dřív..." soukal ze sebe Blaine. Kurt na něj jenom upřeně hleděl a z toho šoku ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. "Prosím, řekni něco..." zašeptal Blaine a uvnitř umíral nedočkavostí. Kurt se konečně trochu vzpamatoval.
"Zešílel jsi?" zeptal se po další chvilce ticha. "Blaine, tohle ti úplně zničí tvojí pověst," upozornil ho.
"Mně je to jedno. Chci, aby to věděli všichni. Už se nechci schovávat ani vteřinu."
Kurt vykulil oči a podíval se na Rachel, která s nadšeným úsměvem pokývala hlavou. Pak se otočil zpátky na kudrnatého kamaráda. Měl sto chutí skočit mu kolem krku teď a tady, ale roky šikany ho naučily, že to není nejlepší nápad a i přes všechny svoje emoce dokázal uvažovat trochu racionálně. Popadl tedy z ničeho nic Blaina za ruku a rychle s ním vyběhl směrem do školy.
Běželi ruku v ruce a Blaine se jen nechal směrovat, bůh ví kam. Až nakonec doběhli do auly a zastavili se na potemnělém pódiu, tam kde to pro ně pro oba začalo. Kurt se ještě chvíli z toho všeho vzpamatovával.
"Kurte, jestli ke mně..." začal znovu Blaine, ale vzápětí byl přerušen, když se modroočkovy rty přitiskly na ty jeho a věnovaly mu ten nejhezčí polibek, který si dokázal představit.
"Taky tě miluju," zašeptal Kurt, čelo opřené o to Blainovo, a vysloužil si tím krásný úsměv věnovaný pouze jemu a další sladký polibek.

Po chvíli, kdy stáli v objetí a užívali si radostné chvilky, je přerušilo nadšené vypísknutí Rachel a během pár vteřin už se oba ocitli v jejím pevném sevření. Po Rachel následovaly další a další nadšené gratulace všech členů sboru, objetí nebo poplácání po zádech a ujištění, že jsou za ně všichni rádi a že je budou chránit před fotbalisty, co to půjde. Kurt a Blaine ale stejně měli oči jen pro sebe. Kurt ještě před pár měsíci nevěřil tomu, že by mohl toho kluka, co se tak napařoval nade všemi, milovat. A Blaine ještě před pár měsíci nevěřil tomu, že by dokázal vyjít s pravdou ven dřív, než začne vysokou. Ale nakonec se vše obrátilo k lepšímu a na oba dva kluky čekalo těch pár krásných měsíců největší zamilovanosti. Už se nemohli dočkat.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 11. srpna 2013 v 20:27 | Reagovat

krásná povídka :-). Úžasný nápad..Moc se mi líbila :-)

2 rachel22 rachel22 | Web | 12. srpna 2013 v 20:07 | Reagovat

perfektní :)

3 Christy Christy | Web | 13. srpna 2013 v 17:50 | Reagovat

Ou...to byl teda úžasný nápad. Smekám před tebou, protože je to geniální a krásně napsané...vlastně jako všechny tvé povídky, ale tahle mi sebrala dech. Rachel a Blaine sourozenci. W-O-W! Paráda. Vážně úžasné. Kurtové dohazování....a chudák Blaine. Parádně po něm teda vyštěkl...a zarazil...Vážně moc krásné a povedené. Ještě jednou tleskám a klaním se ;)

4 Calamada Calamada | 15. srpna 2013 v 10:07 | Reagovat

jsem tak nadsena, ze jsi sem zase něco pridala a ještě tuhle dokonalou povídku...naprosto mi brala dech a nervy...vazne uzasne a dekuji...tesim se na další :DDD :****

5 Nikísek Nikísek | Web | 15. srpna 2013 v 19:04 | Reagovat

Super! Tak to bylo něco úžasnýho, úžasnej pocit, moci si zase přečíst tvou povídku! A to téma!!! To je vážně něco, obdivuju tě, mě toho napadá spousta, že občas nevím, co dřív psát, ale tohle, Blaine a Rachel jako sourozenci s DOHODOU, to bylo vážně něco, co mi vyrazilo dech. A navíc, tak dokonale napsané, že se to četlo skoro samo, přesto jsem si ale nemohla pomoct a hltala slovo od slova, jako by na tom závisel můj život...

A při konci se ze mě stalo totální, ale totální želééé.
Krásné, úžasné, doufám, že se brzo zase něčeho od Tebe dočkáme, protože jsi vážně úžasná :)

6 Tessee Tessee | 15. srpna 2013 v 19:42 | Reagovat

Wow :-D Moc vám všem děkuju! Hrozně jste mě potěšili :-) Je mi líto, že už na vás nemám tolik času :-( Ale snad se dostanu i k tomu, že dopíšu to, co mám rozepsaný :D

7 Nikísek Nikísek | Web | 15. srpna 2013 v 20:24 | Reagovat

[6]: Čas je potvora, to moc dobře znám :) Ale nám to nevadí, věrné fanynky si rády počkají, takže klídek. Až bude čas, tak prostě bude čas a do té doby to vydržíme :P Navíc to bylo úžasné překvapení kouknout na tvůj blog a uvidět NOVOU povídku! Málem sem z toho spadla ze židle :D

8 Cherry La´Push Cherry La´Push | Web | 17. srpna 2013 v 10:51 | Reagovat

:D Ani nevíš jak jsem momentálně šťastná. Ne jen z toho, že tady byla nová povídka a že jsi zase zpět, ale z toho, že to byla jedna nejlepších jaký jsem kdy četla :D..

Skvělej nápad. Rachel a Blaine jako sourozenci :).. Tenhle nápad se mi hodně zamlouvá :D

Musim říct, že jsem pokaždý když byli ty dva v aule řvala PUSU, PUSU :D, ale tak nakonec jsem se dočkala na konci :D... A byla jsem naprosto Aaaaaaa :)

Prostě a jednoduše skvělý :)..

9 Cherry La´Push Cherry La´Push | Web | 21. srpna 2013 v 12:49 | Reagovat

Ahoj :) Promiň že otravuju s tímhle, ale kdybys měla zájem tak na facebooku je nová oficiální stránka o Klaine a CrissColfer
https://www.facebook.com/pages/KlaineCrisscolfer/1376417322588892

Ještě jednou promiň že tě takhle otravuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama