Pretending - PART I.

11. srpna 2013 v 18:03 | Tessee |  Fanfiction Glee - Jednorázovky

Popis: Každý potká svou životní lásku jinak. Někdo se s ní nebo s ním srazí na ulici, někdo ho potká v práci, někdo si omylem vezme její kávu místo své. Potká Blaine toho pravého, nebo mu v tom zabrání dohoda, kterou uzavřel s Rachel?


Postavy: Kurt Hummel, Blaine Anderson, Rachel Berry, členové New Directions


AN: I'm here again! :D Po dlouhé době se mi zase povedlo něco dokončit. Je to jenom taková jednorázovka... tak snad vás alespoň trochu potěší :-)




PRETENDING - PART I.


Rachel seděla u oběda s ostatními členy New Directions, když si k nim přisedla Santana s tím svým výrazem šelmy, co právě zahlédla lákavou kořist.
"Viděli jste všichni toho nového krasavce?" řekla a pohodila hlavou směrem na druhou stranu jídelny, kde se kolem jednoho kluka vytvořil početný hlouček obdivovatelů. Rachel jenom protočila oči a věnovala se radši svému jídlu. Byla na škole teprve měsíc, ale člověk nemusel být Einstein na to, aby poznal, že Santana tajně chodí s Brittany. Přesto si ale neodpustila jedinou příležitost si pohrát s kdejakým klukem, který byl k světu.
"Možná bychom ho měly někam pozvat, San," řekla Brittany sladce a její snědá kamarádka přikývla.
"Pravda. Pro někoho, jako je on, se nehodí, aby byl s někým jiným, než s hlavní roztleskávačkou," pronesla hrdě a pohodila svým culíkem. Pak se zvedla od stolu, zaklesla se malíčkem za ten Brittanin a obě dívky si to štrádovaly rovnou k hloučku, který se pořád zvětšoval.
Rachel si znovu povzdechla a zamračila se.
"Nechápu, co na něm všichni vidí," pronesla a její modrooký kamarád Kurt, který seděl vedle ní a do teď pozoroval, co se děje na druhé straně jídelny, se otočil na ni.
"Já taky ne," řekl ne příliš přesvědčivě. "Lidi jako on mě štvou. Jak to, že je tak populární? Vždyť tu není ani týden! Nedělá žádný sport, není v žádném klubu... a přesto jsem dneska celý den neslyšel nic jiného, než Blaine Anderson!" naštval se. "Přece ho lidi nemůžou mít rádi jenom proto, že je extrémně hezký a sexy," dodal nakonec a trochu se zarazil, protože to poslední opravdu nechtěl říct nahlas.
"Ne, proboha, už i ty?!" vyjekla Rachel a Kurt začal horlivě vrtět hlavou.
"Ne, Rachel! To, jak vypadá, se mu upřít nedá. To nemůžeš popřít ani ty. Ale jinak si myslím, že je to jenom nafoukaný blbec s obřím egem," řekl rozhodně a dívka si trochu oddechla. Pak se podívala směrem, kde stál Blaine, nyní v rozhovoru se Santanou a Brittany, a zamračila se.
"Nějak mě přešla chuť k jídlu," řekla, vstala od stolu a šla vyhodit zbytky svého oběda. Kurt se taky zvedl a rozhodl se počkat na ni u východu z jídelny.

Rachel vyhazovala zbytky a naštvaně přemýšlela. Přišla na tuhle školu teprve před měsícem, začátkem září. A jako na všech ostatních školách, kam kdy chodila, spadla okamžitě na dno v žebříčku oblíbenosti. Ale nevadilo jí to. Rachel Berry byla budoucí Broadwayská star a jejím jediným koníčkem byl zpěv. Stala se okamžitě členkou New Directions a alespoň tam dokázala zazářit. Nic jiného ji stejně nezajímalo. A navíc, tady našla alespoň jednoho kamaráda.
S Kurtem si porozuměli okamžitě. Oba dva měli stejné sny, oba dva byli neoblíbení a navíc, Kurt byl gay a extrémně se vyznal v módě, což se Rachel hodilo, protože ona byla naopak v oblékání úplné dřevo. Během toho měsíce, co se znali, se z nich stali nejlepší kamarádi a Rachel byla spokojená. Víc nepotřebovala.
Tedy alespoň do chvíle, kdy přišel Blaine. Věděla, že to přijde. Věděla, že se to stane. Ale tak nějak doufala, že tentokrát to bude jiné. Ale bohužel nebylo.

Blaine stál v hloučku děcek a všichni se ho na něco ptali. Bylo to pro něj trochu omračující, ale ne nezvyklé. Skupinka roztleskávaček v krátkých sukýnkách na něj mrkala dlouhatánskými řasami a chichotaly se, když se na ně Blaine jen podíval. A skupinka fotbalistů a dalších 'oblíbených' kluků se ho ptala na spoustu nedůležitých věcí. Blaine se snažil nedat najevo nervozitu a odpovídat všem a na všechno. Ale zdálo se, že ať řekne cokoliv, ostatní jsou spokojeni. Nechápal to. Nikdy nedokázal pochopit, jak je možné stát se nejoblíbenějším klukem ve škole po jednom jediném týdnu. Ale bylo to tak.
"Čau zlato," objevila se vedle něj snědá, černovlasá dívka, také v úboru roztleskávaček. Zamrkala řasami, usmála se zářivým úsměvem a efektivně odstrčila všechny ostatní dívky, co stály kolem. Blaine poznal, že tahle je evidentně jejich vůdkyně. Jediná, která zůstala vedle ní, byla pěkná blondýnka, zaklesnutá s černovláskou za malíček.
"Jsem Santana a tohle je Brittany. Mám pro tebe nabídku. Já jsem hlavní roztleskávačka a Brittany je moje nejlepší kamarádka. Ty, jako momentálně nejoblíbenější kluk ve škole, máš právo se stát mým přítelem," oznámila mu a pak se k němu naklonila. "A Brittany je bombónek navíc, jestli mi rozumíš," pošeptala mu do ucha a Blaine vytřeštil oči, než se z toho rychle vzpamatoval.
"Um.. děkuju za nabídku, Santano, ale... já... jsem se zrovna s někým rozešel a chci teď.. být chvíli sám," řekl nonšalantně a pár kluků kolem něj mu nastavili dlaně, aby si s nimi plácl.
"Tvoje smůla," pokrčila Santana rameny a vypadala, jako by jí to vůbec nerozhodilo. "Zpíváš? Protože jestli jo, tak se musíš přidat do sboru," oznámila mu. Blaine se zase na chvilku zarazil, než se vzpamatoval.
"Já zpívat neumím, promiň," odpověděl a dívka znovu jen pokrčila rameny. Pak se posadila vedle fotbalistů a zapojila se do rozhovoru s nimi.
Blaine je chvíli poslouchal, ale pak vypnul, protože jejich rozhovor byl hrozně nudný, a zadíval se na druhou stranu jídelny. A tam ho teprve něco zaujalo. Úplně se mu rozbušilo srdce, když ho uviděl.
Na druhém konci velké místnosti stál nejhezčí kluk, kterého kdy Blaine spatřil. Byl poměrně vysoký, měl světle hnědé, nádherně a dokonale vystylované vlasy, pohledný obličej a krásně se usmíval. A na sobě měl dokonale padnoucí oblečení, které Blaine odhadoval na samé známé návrháře. Bohužel na tu dálku neviděl barvu jeho očí, ale kudrnatý kluk nepochyboval o tom, že jsou stejně krásné, jako celý ten kluk. Blaine by dal cokoliv za to, aby mohl vědět jeho jméno a rozhodl se, že hned, jak k tomu bude mít příležitost, se s ním půjde seznámit. Jenže v tu samou chvíli, co se k tomu rozhodl, se proti němu všechno spiklo. K hnědovlasému klukovi přistoupila Rachel a zavěsila se do jeho rámě. Blaine si povzdechl. Pokud je tenhle kluk Rachelin kamarád, je pro Blaina zcela zakázané ovoce. I když po pravdě řečeno, stejně by se s ním nemohl bavit ani jinak. Jeho tajemství bylo příliš velké a on si nemohl dovolit, aby to prasklo.

Rachel se konečně připojila ke Kurtovi. Podívala se naposledy Blainovým směrem a viděla, jak se kolem něj všichni jenom točí.
"Ugh, proč mi tohle musí vždycky dělat?!" hartusila naštvaně a Kurt nechápavě pozdvihl obočí.
"Vždycky? Ty ho snad znáš?" zeptal se a Rachel se zarazila, když si uvědomila, že to řekla nahlas. Pak chvíli přemýšlela, jestli mu to má říct, ale Kurt byl přeci jen její nejlepší kamarád a stejně by na to dříve či později přišel.
"Ano. Prosím, s nikým o tom nemluv, ale... Blaine je můj... bratr."
"Bratr?!" vyjekl Kurt překvapeně a Rachel mu rychle zacpala pusu.
"Kurte!"
"Promiň," omlouval se. "Ale... bratr?" zašeptal.
"Tady ne," řekla, popadla ho za ruku a táhla ho pryč.

Zastavili se, až když vešli do zkušebny sboru a Rachel za nimi zavřela dveře. Kurt se posadil na židli a čekal na vysvětlení. Drobná hnědovlasá dívka chvíli přecházela sem a tam, a pak se pustila do vysvětlování.
"Jak už jsem řekla, Blaine je můj bratr. Ale nesnášíme se. On je hrozně nafoukaný, myslí si, že může být oblíbený a že si může dělat co se mu zachce. Na mě mu vůbec nezáleží! Dohodli jsme se, že budeme dělat, že se neznáme," zamračila se. "Jenom prosím taky nenaleť na ty jeho řeči, jako všichni, Kurte. Já potřebuju alespoň jednoho kamaráda, co je na mojí straně," prosila ho zoufale.
"Fajn," přitakal modroočko. "Stejně si myslím, že je nafoukaný a využívá svojí popularity," odvětil, usmál se a nechal se od Rachel obejmout. "Jenom mi ještě vysvětli pár věcí. Proč se Blaine jmenuje Anderson a ty Berry? A proč ty jsi přišla už na začátku roku a on až teď?"
"Blaine je adoptovaný. Mí tátové byli jeho kmotři a když jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malý, tak ho adoptovali. A přijel později, protože zůstal s tátou Leroyem v našem minulém domě, než se všechno prodalo a vyřešilo. Je jednodušší předstírat, že se neznáme, když jsme nastoupili každý jindy," vysvětlila Rachel a Kurt spokojeně přikývl.
"No dobře. Hlavně doufám, že se nám bude z daleka vyhýbat."
"Neboj, Blaine se o lidi našeho postavení stejně nezajímá," oznámila Rachel, zaklesla se mu znovu do rámě a společně se vydali na další hodinu.

Kurt stál u své skříňky a měnil si učebnici zeměpisu za učebnici francouzštiny, kterou bude potřebovat další hodinu, když si najednou všiml, že za ním někdo stojí. Otočil se a na chviličku vykulil oči, protože za ním stál Rachelin kudrnatý bratr. Rychle se ale vzpamatoval a beze slova se zase obrátil ke své otevřené skříňce.
"Um, ahoj. Já jsem Blaine," pozdravil ho s úsměvem a představil se.
"Já vím. A?" odpověděl Kurt stroze, bez toho, že by se na něj otočil, a doufal, že to Blaina odradí.
"Nic... jenom jsem myslel, že bych se představil," řekl trochu udiveně kudrnatý kluk.
"Fajn, no tak ses představil," odsekl Kurt, zabouchl svou skříňku, otočil se na podpatku a rázně odešel. Blaine za ním zůstal hledět. Přestože jasně věděl, že by neměl, když ho viděl stát samotného u skříňky, nedalo mu to a šel ho pozdravit. Potřeboval vědět jeho jméno. To ale nečekal, že ho krásný brunet takhle odbude. Byl na téhle škole první, co k němu nevzhlížel jako ke svatému obrázku a to Blaina ještě více přitahovalo. A navíc, teď už znal i šedomodrou barvu jeho krásných očí, které dokázaly člověka skoro bolestivě probodnout.

Čeho si Blaine ale nevšiml bylo, že celou jejich výměnu pozorovala zpovzdálí nasupeně Rachel a jakmile se její bratr vydal chodbou pryč, odchytla ho a zatáhla do jedné z prázdných tříd.
"Hej, co to..." chtěl se ohradit Blaine, ale pak si všiml, že útočníkem je jeho hodně rozzlobená sestra.
"Co si sakra myslíš, že děláš, Blaine?! Máme snad jasnou dohodu, ne?" vyštěkla na něj.
"Já nevím, o čem to mluvíš..." snažil se oponovat, ale nevyšlo mu to.
"Ty víš moc dobře, o čem mluvím! Já jsem tě viděla, Blaine. Kurt je můj kamarád a dohoda zní, že necháš moje kamarády na pokoji," bodala ho do hrudi ukazováčkem.
"Chtěl jsem se mu jenom představit, Rachel," povzdychl si.
"A proč zrovna jemu? Kurt je jediný, koho na téhle škole mám," začala ronit slzy zlosti i zoufalství. "Proč zrovna on? Kurt je gay a ty ses na posledních třech školách všem, kdo jenom trochu vypadali jako gay, vyhýbal obloukem. Proč zrovna teď? Proč zrovna on?" dožadovala se zoufale odpovědi.
"Já nevím, Rachel, prostě jsem se chtěl jenom představit. Já jsem nevěděl, že je to tvůj kamarád," zalhal trochu. "A navíc, nemusíš se ničeho bát, protože mě evidentně stejně nemá rád," dodal trochu zklamaně.
"To teda nemá a taky nikdy mít nebude! Takže se od něj drž hezky daleko! Víš co se stane, když porušíš naší dohodu," vyštěkla znovu Rachel a Blaine smutně přikývl. "Fajn, tak si to dobře pamatuj a ať už tě nikdy nevidím s Kurtem," řekla a rázně odešla.
Blaine se na chvíli posadil a smutně složil obličej do dlaní. Z nějakého důvodu doufal, že to tentokrát bude jiné, ale nebylo. Bylo to úplně stejné, jako na předchozích školách. Trochu unaveně se zvedl a vydal se na další hodinu.

V následujících dvou týdnech se Blaine snažil co to šlo, aby se Kurtovi vyhýbal obloukem. Ale čím víc ho nechtěl potkat, tím více ho viděl všude kolem sebe. Štěstí bylo, že spolu neměli žádnou hodinu. Ale o každé přestávce, jako by osud prostě chtěl, aby chodili stejnými cestami. K tomu všemu na něj Rachel neustále házela nenávistné pohledy. Blaine začínal být zoufalý. Kdyby měl na škole alespoň jednoho opravdového kamaráda, všechno by bylo jednodušší. Jenže když si člověk snaží držet všechny od těla, není jednoduché někoho takového najít. A navíc... všichni ho z nějakého důvodu obdivovali. A o to kudrnatý kluk, přes to, co si myslela jeho sestra, nestál.

Jednoho dne se Kurt zdržel po glee ve školní knihovně. Na chodbách McKinley už nikdo nebyl. Proč taky, skoro všechny mimoškolní aktivity už skončily a nikdo jiný se tak dlouho ve škole nezdržoval.
Modroočko zrovna procházel kolem velkého sálu, když si uvědomil, že uvnitř někdo zpívá. A nebyl to jen tak ledajaký zpěv. Kurt musel uznat, že ten člověk zpívá dost dobře a rozhodl se zjistit, kdo to je. Opatrně otevřel dveře a potichoučku vstoupil dovnitř, aby na sebe neupoutal pozornost. V celém sále byla poměrně tma, jen na pódium svítil reflektor. A jakmile se tím směrem Kurt podíval, málem mu překvapením vypadly oči z důlků. Přímo před ním stál Rachelin bratr Blaine a zpíval Caugh syrup tak úžasně, že něco takového Kurt ještě nikdy neslyšel.
Modroočko se pomalu vydal po schodech dolů a dával si pozor, aby kudrnatého kluka nevyrušil. Na jednu stranu byl hrozně naštvaný, protože co má Blaine co zpívat na jejich jevišti a jak je možné, že ke vší té popularitě má ještě tak úžasný hlas?! Na druhou stranu ho ale napadlo, proč asi Blaine zpívá tak hrozně depresivní song? Byl přece oblíbený a tudíž šťastný... nebo ne? Zastavil se pod pódiem a poslouchal, jak doznívají poslední tóny písničky. Kudrnáč stál se zavřenýma očima a docela bolestným výrazem ve tváři. Kurtovi to nedalo a trošku se roztleskal, což Blaina pořádně vyděsilo.
"K-Kurte?! Co tu děláš?" zeptal se vyjeveně.
"Co já tu dělám? Spíš co tu děláš ty, ne?" obrátil to proti němu.
"Já... um..." koktal Blaine a snažil se co nejrychleji něco vymyslet, ale došlo mu, že to stejně nemá cenu. "Prosím neříkej Rachel, žes mě tu viděl zpívat," prosil ho zoufale.
"Proč?" nechápal Kurt.
"Protože..." začal Blaine vysvětlovat, ale pak se zarazil. Má říct Kurtovi o dohodě, jakou má s Rachel? Je to její kamarád a evidentně nemá Blaina rád, takže možná není nejmoudřejší se mu svěřovat. Na druhou stranu ho ale nenapadlo nic jiného, a tak se rozhodl, že mu všechno řekne. Tedy, až na jeden detail... "Protože jsem Rachel slíbil, že zpívat nebudu," řekl potichu. Kurt si založil ruce na prsa a znovu se zeptal: "Proč?"
Blaine si povzdechl a zadíval se do země. "Máme spolu dohodu. Nebudeme se plést jeden druhému do života, budeme dělat, že se neznáme, já si nebudu všímat jejích kamarádů a nebudu zpívat," řekl potichu.
"Tomu nerozumím..." začal Kurt, ale Blaine ho přerušil.
"Zpěv je její život a je v tom hodně dobrá. Nechci ji zastínit i v tomhle," řekl a Kurt si odfrkl. Nemohl uvěřit tomu, jak obrovské ego ten kluk má.
"Jak si můžeš být tak jistý, že bys jí zastínil?! Rachel je mnohem lepší, než ty!" bránil svoji kamarádku, i když v hloubi duše si nebyl jistý, jestli sám se sebou souhlasí. Kudrnatý kluk měl opravdu vynikající hlas, a to ho slyšel zpívat jenom jednu písničku. K jeho překvapení se ale Blaine nerozesmál ani neušklíbl, jak čekal. Naopak se ještě více zachmuřil.
"Já vím, že je mnohem lepší. Ale ostatní si to z nějakého důvodu nemyslí," zakroutil hlavou. "Kurte, já jsem tady sotva dva týdny a jsem populární... nejsem v žádném klubu, nedělám žádný sport, neúčastním se žádných akcí... neudělal jsem pro to vůbec nic, a přesto si lidi usmysleli, že budu oblíbený. Proč?" zeptal se do plenéru. "Já to sám nevím! Myslíš, že mě baví poslouchat ty jejich řeči o ničem? Že mě baví být neustále středem pozornosti? To teda nebaví!" rozčiloval se a Kurt nemohl uvěřit vlastním uším. "Já jsem si to nevybral. Prostě jsem přišel a bylo to tak. Já nevím, proč mají rádi mě a ne Rachel! Ona by byla na mém místě pečená vařená. Má ráda, když je na ni upřená pozornost. Ale prostě to tak není. A proto jí nemůžu vzít jedinou věc, kde tu pozornost má," začal se trochu uklidňovat. "Chodím zpívat sem, když už tu nikdo není, protože zpívat si doma je fajn, ale tohle je lepší kvůli akustice. Můžeš o tom před ní prosím pomlčet?" prosil ho skoro zoufale. Kurt se na něj chvíli díval a snažil se srovnat si v hlavě všechno, co na něj právě kudrnáč vychrlil. Takže on nechtěl být oblíbený? A neměl obří ego? Nevěděl, jestli tomu má věřit, ale Blaine, který stál před ním, byl někdo úplně jiný, než koho vídal každý den na chodbách McKinley. A pokud Blaine nebyl i vynikající herec, myslel to upřímně.
"Fajn," souhlasil Kurt nakonec. "Neřeknu jí to." Na Blainovi bylo vidět, jak si oddechl. "Ale jenom pod jednou podmínkou," dodal a kudrnáč okamžitě zpozorněl. "Že tě můžu chodit poslouchat," řekl Kurt.
"Proč?" nechápal Blaine.
"Protože se mi líbí, jak zpíváš. A vždycky je lepší, když máš nějakou zpětnou vazbu, ne?" řekl Kurt. Blaine se na něj chvíli díval a usilovně přemýšlel. Nepřál si nic víc, než aby mohl s tím krásným klukem strávit každý den alespoň chvíli, ale na druhou stranu se bál Rachel. Pořád ještě tu byla ta dohoda a kdyby se to dozvěděla, mělo by to pro něj dost špatné důsledky.
"Kurte, já nevím. Jsi Rachelin kamarád a já jsem jí slíbil, že jí nebudu přebírat kamarády..." řekl trochu nešťastně. Kurt pozdvihl své dokonale upravené obočí.
"Rachel mi nevelí. Já se můžu bavit s kým chci," řekl rázně a chvíli kluka naproti němu pozoroval. Blaine vypadal opravdu docela nešťastně. Kurt si povzdechl. "Ale jestli chceš, tak to bude naše tajemství," dodal a kudrnatý kluk se na něj podíval s malou nadějí v očích.
"Vážně?" zeptal se opatrně, jako by nemohl uvěřit tomu, že by to pro něj Kurt udělal. Modroočko se trošku usmál a přikývl. "Fajn," usmál se konečně taky Blaine.

A tak začaly tajné schůzky dvou kluků z opačných stran školního žebříčku popularity. Během dne se na sebe ani nepodívali, natož aby spolu prohodili byť jen slovo. Blaine se dál nudil mezi populárními spolužáky a Kurt se s Rachel věnoval důkladné přípravě na budoucí pěveckou kariéru. Ale minimálně dvakrát týdně, vždycky po škole, když už v budově skoro nikdo jiný nebyl, se oba dva sešli v opuštěném sále, na potemnělém jevišti a Blaine zpíval, co mu zrovna přišlo na mysl. Po několika týdnech se k němu Kurt jednou přidal a od té doby se střídali.
Kurt znal Blaina z Rachelina vyprávění, ale kluk, se kterým trávil pozdní odpoledne, byl někdo úplně jiný. Tenhle Blaine neměl vůbec obrovské ego a netoužil po popularitě. Zajímalo ho, aby měl slušný prospěch, aby se dostal na dobrou univerzitu a aby byli jeho blízcí šťastní. Kurt taky pochopil, že i když tvrdil, že je zpěv jenom jeho koníček, ve skutečnosti to byla jeho nejoblíbenější činnost a byl v tom zatraceně dobrý. Modrookému klukovi také přišlo, že Blaine toho ještě pořád hodně skrývá. Nevěděl co to je, ale často to prosakovalo na povrch, když se kudrnáč pustil do nějaké emotivnější písničky. Stali se z nich sice kamarádi, ale Kurt si pořád ještě netroufal vyzvídat, o co se jedná. Doufal, že se mu Blaine jednou sám otevře a řekne mu, co se děje.

Od chvíle, co modrookého kluka viděl, Blaine věděl, že je v průšvihu. Nikdy předtím se mu to nestalo, ale tentokrát si byl jistý. Zamiloval se do něj na první pohled. Bylo hodně těžké se od něj držet dál, ale pořád měl jako záminku jeho dohodu se sestrou. Jenže když mu pak Kurt nabídl, že se budou scházet tajně, už nedokázal odolat. A čím více se začali poznávat, čím víckrát se sešli a čím déle ho znal, tím více k němu cítil a tím těžší bylo svoje city k němu skrývat. Měl neskutečně rozporuplné emoce a začínal být čím dál tím zoufalejší. Jenže prostě nedokázal Kurtovi říct, že se s ním už nemůže vidět. Ta odpoledne s modrookým kamarádem byla to jediné, na co se v posledních dnech těšil.

Blížily se Vánoce a Kurt s Blainem seděli jako obvykle na potemnělém jevišti. Kudrnatý kluk bezmyšlenkovitě brnkal nějakou melodii na klavír a Kurt ho tiše pozoroval. Měli za sebou už několik vánočních písniček a pomalu se chýlil čas, kdy museli opustit budovu.
"Blaine?"
"Hm?"
"Něco mě napadlo," prohodil Kurt a snažil se znít, jako by nic. Pravda byla, že o tom přemýšlel už hrozně dlouho, ale nedokázal najít odvahu o tom s kudrnatým klukem mluvit. Až teď ho něco nakoplo.
"A co?" zeptal se Blaine, aniž by zvedl hlavu od kláves.
"Myslím, že potřebuješ přítelkyni," pronesl Kurt.
"Prosím?!" zděsil se doslova Blaine a málem z toho až spadl ze židle. "Jak jsi na to proboha přišel?"
"Já nevím. Přijde mi, že poslední dobou nezpíváš o ničem jiném, než o nešťastné lásce. A nebo o tom, jak jsi sám..."
"Jsou to jenom písničky, Kurte. Nemá to vůbec žádnou spojitost s tím, jak se cítím," odmlouval Blaine a modlil se, aby mu Kurt věřil.
"Já nevím," vrtěl modroočko hlavou. "Písničky vždycky nejlépe zobrazí, co cítíš. I když třeba jenom nevědomky."
"To je nesmysl," bránil se Blaine.
"Poslouchej," nedal se Kurt. "Já vím, že jsme o tom spolu nikdy nemluvili a klidně můžeš říct ne, ale jak určitě víš, já mám spoustu kamarádek. Naprosto chápu, že nechceš žádnou z těch slepic co jsou v roztleskávačkách, ale já znám i pár holek, co jsou docela fajn. Určitě by sis mezi nimi vybral..." drmolil Kurt jedním dechem. Když už s tím začal, chtěl to ze sebe dostat jedním dechem. Samozřejmě, že by měl Blaina nejradši sám pro sebe, ale to se nesměl nikdy nikdo dozvědět. To bylo jeho největší tajemství. Pokud věděl, Blaine byl hetero, a přestože to Kurta trochu bolelo, chtěl, aby byl jeho kamarád šťastný. A to bylo momentálně podle něj možné jenom tehdy, když bude mít někoho, koho bude moct milovat, tudíž přítelkyni.
Blaine na něj chvíli koukal, jako by spadl z višně, a pak začal vrtět hlavou.
"Já ale nikoho nechci," vyhrkl.
"Blaine, ty si jenom myslíš, že nikoho nechceš. Ale tvoje podvědomí jasně říká, že chceš. Uvidíš, že ti bude líp, když budeš mít někoho vedle sebe," pokoušel se ho Kurt přesvědčit.
"Ne," hádal se Blaine a začínal být naštvaný.
"Poslouchej, já znám jednu holku, jmenuje se Mary, je prima a určitě byste si spolu rozuměli..." zkoušel to Kurt, ale Blaine se nenechal.
"Můžeš s tím už prosím přestat?!" naštval se. "Říkám, že nikoho nechci!" zakřičel na modroočka, sebral si své věci a nasupeně odešel pryč. Kurt za ním koukal a nechápal, proč se Blaine kvůli tomu tak naštval. Kudrnatý kluk doufal, že to Kurtovi dojde, jenže jakmile si modroočko něco usmyslel, jen tak se nevzdával. Rozhodl se, že na to půjde trochu nenápadněji, ale operaci sehnat Blainovi holku, jen tak nevzdá. Posbíral si svoje věci a vydal se také domů.

Blaine ležel na své posteli a tiše plakal do polštáře. Nechápal, jak se dostal do téhle situace. Tak moc by teď potřeboval někoho, s kým by si o tom všem mohl promluvit. Vzpomínal na dobu, kdy tím někým byla jeho sestra, kdy si spolu říkali úplně všechno a kdy tu byli jeden pro druhého. Jenže pak se najednou všechno změnilo a on už teď neměl nikoho. Samozřejmě, že by si mohl promluvit s jedním z jejich tátů, o tom nebylo pochyb. Jenže on je nechtěl obtěžovat svými malichernými teenagerovskými problémy. Nedalo se nic dělat, musel se s tím vypořádat sám. A tak plakal tak dlouho, dokud neusnul.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama