AATY - 3. kapitola

22. ledna 2013 v 15:26 | Tessee |  Glee Fanfiction - After all those years


... "Ugh... božeee... kde to jsem?" zaúpěl. Naposledy si pamatoval, jak do sebe v baru kopal jednu skleničku za druhou a pak už jen tak matně, jak padá ze židle a jak ho někdo nakládá do auta. Ale kdo to byl, to říct nedokázal. ...


AN: Tak jsem to zase zvládla :-D Další kapitola je tu. Snad se vám bude líbit :-)




3
Kurt měl štěstí, protože prášky, co mu dal Blaine, opravdu během, ani ne půlhodinky, zabraly a on díky tomu zvládl odučit celý den. Zapomenout na to, co by chtěl nejvíc, mu ale nedaly. Nechápal, proč zrovna on musí mít takovou smůlu. Proč zrovna jemu musel přijít zpátky do života jeho bývalý. A proč zrovna on musel učit jeho dokonalou dceru.

Ve škole bylo všechno naštěstí v nejlepším pořádku. Jacob byl opravdu vyloučen a jak si Kurt všiml, z Megan a Lucase se stali nejlepší kamarádi. Trochu mu ti dva připomínali jeho samotného s Mercedes, když byl na střední. Byl rád, že má ten kluk spřízněnou duši, která mu ten život, který asi nebude úplně nejjednodušší, trochu projasní.
I ve sboru šlo všechno velmi dobře. Děti se radostí a elánem připravovali na každou další hodinu. A Kurt měl radost, že je to baví. Kdyby mu tak mohlo všechno vycházet i v osobním životě...

Několik následujících týdnů probíhalo v podstatě stejně. Kurt chodil přes den do školy, večer si udělal přípravu na další den a pak šel spát. Někdy si dal doma skleničku a kouknul se ně nějaký film. Někdy zase zašel do baru a nechal se sbalit někým, jehož jméno si druhý den nepamatoval. Bylo mu to jedno. Hlavní bylo zapomenout a nebarat se v minulosti. O nic jiného nešlo.

Zatímco modrooký učitel se pomalu, ale jistě, začal vracet do svých starých, zajetých kolejí, jeho kudrnatý ex-přítel na něj nemohl zapomenout. Nebyl tak hloupý, aby kvůli tomu pil. To byl opravdu jenom jeden záchvěv. A navíc, Megan ho hlídala jako ostříž. Ale nebyl večer, aby neuléhal do postele s myšlenkou na dvě modré oči a s příšerným pocitem viny. Měl dokonce pocit, že si toho začala všímat i jeho dcera, i když netušila, o co jde. Blaine doufal, že na to nepřijde.
Usmál se na obličej vysokého, zelenookého, černovlasého muže, jehož fotka se na něj usmívala zpátky z nočního stolku, zhasl světlo vedle postele a šel radši spát.

Byl to jeden z mála večerů, který měl Blaine zase celý pro sebe. Práci měl hotovou a Megan a její kamarádky měly večírek u Lucase, kde budou až do druhého dne. Upřímně se děsil dne, kdy přijde řada s jejich teenagerovskými večírky na jejich byt. Ale hlavní bylo, že měla dobré kamarády a byla šťastná.
Blaine si naplánoval, že si zaleze na chvíli do horké vany s bublinkami a pak se podívá na nějaký pěkný film. Ale když si jeho tělo pořádně odpočinulo a unavené svaly se prohřály v teplé, voňavé vodě, popadla ho chuť si někam vyrazit. Pobavit se, možná si zatancovat. Sice neznal nikoho, s kým by šel, ale rozhodl se, že se tím nebude zatěžovat. Prostě se pobaví sám, co je na tom.

Později, když zjistil, že ještě pořád nezná jiné místo, než kde naposledy potkal Kurta, si trochu nadával. Možná by měl trochu více prozkoumat okolí. Ale kdo má čas při rodinném životě chodit po barech, že? Dnešní večer byl ale o něm, a tak nakonec skončil v onom baru, který už navštívil. Konec konců, minule nevypadal tak hrozně. Jenom tam bohužel potkal Kurta.
Jenomže jakmile vešel dovnitř a posadil se, měl pocit, jako by zažíval déjà vu. Na druhé straně dlouhého baru totiž neseděl nikdo jiný, než Meganin modrooký učitel 'pan H' a poroučel si od barmana, poměrně opilým hlasem, další skleničku. Blaine s povzdechem přemýšlel, jestli je tu Kurt častým zákazníkem. A pro jeho vlastní dobro doufal, že ne. Věděl, že když si k němu přisedne a bude se mu snažit pití vymluvit, nedopadne to dobře. Ale nějak mu to prostě nedalo. Vždycky měl potřebu ho tak nějak zachraňovat.

"Ahoj Kurte," pozdravil ho a hned věděl, že je to chyba. Modrooký muž se na něj otočil a okamžitě měl ve tváři otrávený a hodně opilý výraz.
"Ugh, co chceš?"
"Nic, já jenom..."
"Nech mě být," skočil mu Kurt do řeči a pokusil se vstát, jenže se mu zamotala hlava i nohy a upadl na zem.
"Bože, nestalo se ti nic?" sbíral ho Blaine a pokusil se ho posadit zpátky na barovou židli.
"Nech mě být," zopakoval modroočko, ale neměl dost síly se mu bránit.
"Hej, vy ho znáte?" prohodil na Blaina barman.
"Jo, tak trochu," odpověděl a přidržoval řečeného, který začal napůl usínat a napůl mumlal, aby ho nechal Blaine na pokoji.
"Můžete ho vzít domů, prosím. Je už totálně mimo. Další mu už rozhodně nenaliju."
"No, já bych rád," řekl Blaine. "Ale nevypadá to, že by se mnou chtěl někam jít," podotkl a ukázal na Kurta, jenž se snažil vymanit z pod Blainovy ruky, která ho udržovala na barové židli.
"Ale znáte ho, ne?"
"To ano. Jenom mě prostě nemá moc rád," nechtěl se v tom šťourat před cizím člověkem.
"Dokážete ho dostat domů a do postele?" zeptal se barman. Blaine se snažil nevnímat ten skrytý a naprosto nevhodný význam a přikývl.
"Snad ano."
"Fajn. Zavolám vám taxík, jestli chcete."
"To nebude třeba. Jsem tu autem a nic jsem nepil. Odvezu ho."
"Výborně," přikývl barman a šel se věnovat zákazníkovi, který na něj mával z druhé strany baru.
"Kurte," obrátil se Blaine na modrookého muže vedle sebe a všiml si, že usnul. "Kurte," zatřásl s ním trochu. Ale ten jenom něco zamumlal a spal dál. Blaine si tedy povzdechl, vzal ho podpaží a polospícího ho dotáhl k sobě do auta.

"Kurte, vzbuď se," zatřásl s ním trochu, když zastavil před jeho domem. "Kde máš klíče?" ptal se.
"Hmm... nech mě," zamumlal jenom modrooký muž, schoulil se více do sedadla a spal dál.
"Kurte, ale už jsi doma. Musíš mi říct, kde máš klíče," naléhal Blaine, ale on ho buď opilecky ignoroval, nebo spal. Kudrnatý muž se tedy rozhodl mu prohledat kapsy, ale vzápětí si to rozmyslel. Najednou mu přišlo nějak nepatřičné, ho šacovat. Ještě chvíli přemýšlel, co dělat, a nakonec se rozhodl. Nasedl zpátky do auta a i s Kurtem vyrazil.

"Kde jsem?" probudil se najednou s trhnutím Kurt a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Byl ve větší místnosti, kterou nepoznával a ležel na gauči, přikrytý dekou. Naštěstí byl oblečen stejně, jako si naposledy pamatoval. Když se podíval z okna, byla tam ještě tma. Znovu se rozhlédl kolem a snažil se vzpomenout si, jak se sem dostal, a hlavně s kým. V místnosti bylo poměrně šero. Svítila jenom jedna lampa vedle gauče a jedno menší světlo z kuchyně, která byla za ním, napojená na obývací pokoj. Kurt si trochu protřel obličej. Šíleně ho bolela hlava a bylo mu celkem špatně. Chvíli se zaposlouchal do zvuků bytu, aby zjistil, kde někdo je. Po chvíli si uvědomil, že slyší šumění vody, jako by se někdo sprchoval. Ten, kdo ho sem dostal, je tedy ve sprše, odvodil si logicky.
Zkontroloval si svoje kapsy a zjistil, že peněženka, klíče i mobil jsou na svém místě. A jedním pohledem na display svého telefonu zjistil, že je jedna hodina v noci.
"Ugh... božeee... kde to jsem?" zaúpěl. Naposledy si pamatoval, jak do sebe v baru kopal jednu skleničku za druhou a pak už jen tak matně, jak padá ze židle a jak ho někdo nakládá do auta. Ale kdo to byl, to říct nedokázal. Kurt jenom doufal, že po něm dotyčný nebude nic chtít, protože v tomhle stavu nebyl schopný, ani ochotný, opravdu ničeho.
Modroočko si najednou všiml, že sprcha utichla a začal se pomalu připravovat na setkání s dotyčným. Netušil, co čekat. Napadlo ho, že by se mohl alespoň porozhlédnout, jestli tu nejsou nějaké fotky, ale za prvé neměl sílu vstát z gauče a za druhé tu bylo příliš šero na to, aby dohlédl dál, než na konferenční stolek. Teď si také všiml, že tam stojí sklenice s vodou. Podivil se, jak je ten někdo, komu patří tenhle byt, pozorný a zhluboka se napil, aby zahnal náhlý pocit žízně.
Někde klaply dveře a Kurt, který cítil, že je pořád ještě opilý, se rozhlížel, odkud někdo vyjde. Nakonec se otevřely dveře vlevo před ním a z nich vyšla jemu velmi dobře známá postava. Poznal by ho kdekoli a v jakémkoli světle. Musel se dvakrát přesvědčit, že ho nešálí zrak.
"Blaine?" zeptal se opatrně a nechápavě. Kudrnatý muž si až teď všiml, že je Kurt vzhůru.
"Ty nespíš?" řekl potichu a šel k němu. Stále zmatený Kurt jenom zavrtěl hlavou a sledoval každý Blainův pohyb. "Jak ti je?" zeptal se kudrnáč starostlivě.
"Nic moc," odvětil modrooký muž. "Co tu dělám?"
"Promiň, já jsem tě chtěl odvézt k tobě, ale odmítal jsi mi dát svoje klíče nebo vystoupit z auta a dojít domů sám," bránil se Blaine ještě dříve, než ho stačil Kurt seřvat.
"Jo... já... um..." nevěděl modroočko, co říct. "Proč jsi mě vezl domů?" zeptal se opatrně a trochu se za sebe styděl, že byl tak opilý, že si to nepamatuje.
"No, byl jsi hodně opilý a barman mě poprosil, jestli bych tě neodvezl domů, když tě znám."
"Aha..." Kurt zabořil obličej do dlaní a chvíli takhle seděl, než se zase narovnal. "Promiň," řekl a bylo poznat, jak je mu za sebe trapně. "Já... já už radši půjdu," řekl a začal se zvedat. Jenže se mu vzápětí zatočila hlava a trochu zvedl žaludek a svalil se zpátky na gauč.
"Opatrně," chytal ho Blaine. "Myslím, že bude lepší, když se z toho vyspíš tady," podotkl kudrnáč.
"To nejde, nechci tě otravovat. Dost na tom, žes mě musel táhnout ožralého z baru," vrtěl hlavou Kurt a zase se chtěl zvednout. Ale Blaine ho zastavil.
"Nesmysl. V tomhle stavu se domů nedostaneš. A mě to vážně nevadí, když zůstaneš tady na gauči."
"Ale..." hledal si rychle výmluvu. "Ale co Megan, co to mu řekne?!" vylekal se a zase se začal zvedat.
"Megan není doma a vrátí se až zítra odpoledne. Vůbec se o tom nedozví," posadil ho zase Blaine. Kurt chvíli přemýšlel a pak se zase vyděsil.
"A co tvůj manžel?! Tomu by to určitě vadilo!"
"Můj manžel?" nechápal Blaine.
"No... Meganin druhý tatínek..?"
"Tak... tomu to vadit nebude, neboj se," ujistil ho.
"On tu... není?" sondoval Kurt.
"Ne, není," shrnul to krátce Blaine a modrooký muž si i přes svou opilost všiml, že trochu uhnul pohledem. "Poslyš... já vím, že to není moje věc, ale myslím, že bys neměl tolik pít," změnil Blaine téma.
"To opravdu není tvoje věc," řekl Kurt trochu ostřeji.
"Já vím... já jenom..." koktal trochu. "Já jenom vím, že by to nemuselo dopadnout dobře."
"Jestli se bojíš, že se ze mě stal alkoholik, tak to nemusíš. Zas tak špatně na tom nejsem," odsekl modrooký muž.
"Víš, člověk si tohle říká pořád dokola a pak najednou zjistí, že už to není pravda," pronesl Blaine tak potichu, že ho skoro nebylo slyšet.
"Co tím myslíš?" nechápal Kurt.
"Ale nic," zamlouval to Blaine. Jenže ty roky, co spolu strávili, se na nich podepsaly a Kurt i po deseti letech odloučení dokázal poznat, že za tím je něco víc. A taky se nehodlal jen tak vzdát. V opilosti byl tvrdohlavý.
"To ti teda nevěřím," oponoval mu. "Cos tím chtěl říct?"
Blaine se zhluboka nadechl a přemýšlel, jestli má zacházet do detailů. "Prostě... prostě s tím mám osobní zkušenost, víš," řekl nakonec. Ale Kurt se nenechal jen tak odbýt.
"Jakou osobní zkušenost?" dožadoval se přesnější odpovědi. Začínalo ho to zajímat.
"Prostě... já jsem byl... teda já jsem alkoholik," řekl Blaine se značným úsilím.
"Cože? Ty... ty piješ?" nemohl Kurt uvěřit vlastním uším.
"Ne, teď už ne. Už skoro dva roky jsem neměl ani kapku alkoholu. A předtím pět let," dodal.
"Ale... ale říkal jsi, že jsi alkoholik," nechápal Kurt.
"Toho se už člověk nezbaví. Když se jednou člověk stane závislým, je závislým už navždycky. I když už se nikdy nenapiju, vždycky budu vědět, že kdyby ano, mohlo by to snadno sklouznout k něčemu hodně špatnému," vysvětlil mu smutně.
"Ale... ale proč? Proč jsi vůbec začal?"
"To je dlouhý příběh," zamlouval to zase Blaine.
"Fajn, já mám celou noc," odvětil Kurt a založil si ruce na prsa.
"Ale říkal jsi, že si se mnou nechceš povídat," bránil se Blaine chabě.
"Tak jsem změnil názor. Chci vědět, co tě k tomu dohnalo."
Blaine mu to nechtěl říct. Věděl, že když mu řekne pravdu, bude si to Kurt vyčítat, a to nechtěl. Jenže když se podíval na dvě modré oči, které na něj upřeně zíraly a dožadovaly se odpovědi, nedokázal jim odolat. Stejně, jako kdysi.
"Začal jsem pít, když jsme se rozešli," řekl potichounku a Kurtovi spadla brada.
"Proč?" zeptal se.
"Protože... protože mi došlo, jakou chybu jsem udělal a že jsem to celé pokazil. Že jsem zničil to nejlepší, co mě v životě potkalo. Prostě..." zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. Nerad se do minulosti vracel. "Prostě jsem se s tím nedokázal jinak vyrovnat. Myslel jsem si, že ten pocit viny a zoufalství prostě přepiju. To byl největší nesmysl," zakroutil hlavou. "Po čase jsem se v tom začal utápět. Seknul jsem se školou, přestal jsem se vídat se všemi kamarády... byl jsem na dně." Na chvíli se ve svém vyprávění zastavil, aby si utřídil myšlenky. "Pak jsem potkal Jacka. A Jack... mi zachránil život. Já... nikdy jsem nepochopil, co ho vedlo k tomu, že mi chtěl pomoct. Ale z nějakého důvodu si usmyslel, že mě donutí s tím přestat. Trvalo to dlouho a byl to nejstrašnější zážitek mého života. Ale nějak se nám to povedlo.
On měl tu odvahu nastěhovat si mě k sobě domů, a to i přesto, že měl čytřletou dceru."
"Megan?" vstoupil do toho Kurt opatrně.
"Megan," přikývl Blaine. "Asi věděl, co dělá, protože si pamatuju, že dost často jsem se přemohl nepít jenom kvůli tomu, aby mě neviděla v tom příšerném stavu."
"A... a pak jste spolu začali... žít?" ptal se opatrně modroočko.
"Ne, já... nevím, nebral jsem ho jako partnera. Jack byl někdo, kdo mě zachránil, donutil mě začít znovu chodit do školy a celkově změnit život, ale nemiloval jsem ho. Bydleli jsme spolu, to ano, ale nic jsme spolu neměli. Až po čase, jsme k tomu tak nějak... dospěli. Jednoho dne mi Megan začala říkat tati a Jack mi řekl, že mě miluje... a mě s nimi bylo dobře, tak jsem si řekl, proč ne?" pokrčil rameny. "Myslím, že věděl, že ho nemiluju, ale z nějakého důvodu mu to nevadilo."
Blaine i Kurt chvíli mlčeli. Seděli vedle sebe jen se svými myšlenkami, než se Blaine zase pustil do vyprávění. Teď, když už byl v tom, se nemohl jen tak zastavit. A i Kurt už byl příliš zvědavý na to, aby to teď Blaine utnul.
"Přibližně před třemi lety zjistili Jackovi rakovinu," řekl kudrnatý muž potichu a po tváři mu stekla slza. Kurt si toho všiml a i přes všechen svůj vztek, co k Blainovi cítil, mu ho bylo líto a chytil ho konejšivě za ruku. Tak nějak tušil, co přijde. "Přišli na to moc pozdě a po pár měsících jsme věděli, že to nepřežije. Měl jenom dvě přání... chtěl se vzít a chtěl, abych adoptoval Megan. A tak jsem to udělal. Ne, že bych nechtěl, ale... nevím, jestli bych to v jiné situaci udělal. Miluju Meg jako vlastní, vychoval jsem ji. Ale přesto nevím, jestli bych ji adoptoval, kdyby byl Jack pořád tady," řekl zlomeně a na chvíli se tiše rozplakal. "Někdy... někdy z toho mám hrozné výčitky svědomí," řekl, když se trošku uklidnil. "Tehdy, když zemřel, jsem si dal po pěti letech znovu skleničku. Už je to skoro dva roky, co je Jack pryč a já mám stejně pocit, že na to nestačím. Že prostě nejsem dobrý táta."
"To je nesmysl, Blaine," řekl Kurt. "Megan je skvělá holka a má tě evidentně moc ráda," snažil se ho trochu ukonejšit.
"Já ji mám taky rád, ale co když to nestačí? Co když přijdou chvíle, kdy mě bude potřebovat jako rodiče a já nebudu vědět, co mám dělat? Jack to vždycky věděl. Vždycky to s ní uměl. Ale já... připadám si někdy tak hrozně nepatřičně," prohlásil nešťastně.
"Poslouchej mě, Blaine," řekl Kurt a počkal, až se na něj podívá. "Každý rodič si tímhle prochází. Myslíš, že všichni hned vědí, co mají dělat? To nevědí. Každý někdy tápe a neví, co si se svým dítětem počít. Ať už je to v době, kdy se na všechno začne vyptávat proč? Nebo v době puberty... Vychováváš jí už skoro deset let, věř prostě svým instinktům. Megan je šikovná holka, určitě to spolu zvládnete," povzbuzoval ho. Blaine na chvíli schoval obličej do dlaní, aby se trochu uklidnil. "Bože," vydechl. "Tohle jsem nechtěl. Moje problémy tě určitě nezajímají. Já jenom... když jsem tě viděl tak pít, tak mi to trochu nahnalo strach. Protože vím, jak to může skončit," dodal.
"Ok... víš co? Já slibuju, že vždycky, když budu pít, si na to vzpomenu a nebudu se opíjet do němoty. Po pravdě, ty následky za to nestojí. Ještě pořád mi je docela špatně," podotkl a Blaine mu automaticky podal sklenici s vodou, která ještě pořád stála na konferenčním stolku. "A... přiznávám, že jsem s tebou mluvit nechtěl. Byl jsem naštvaný, že máš něco, co jsi nechtěl a já to nemám, i když to bylo to jediné, co jsem si přál," řekl a sklopil oči. "Jenže... ty mě znáš, Blaine, jsem tvrdohlavý. Teď, když jsi mi všechno řekl, vím, že to rozhodně asi nebyla procházka růžovým sadem."
"To ne," přitakal Blaine. "Já... myslel jsem, že když tě někdy znovu potkám, budeš mít krásnou rodinu..." řekl.
"Jo, to já taky," povzdechl si Kurt. "Jenže... nějak jsem nikdy nenarazil na nikoho, s kým bych ji chtěl mít. Kromě tebe..." dodal potichu.
"Ach bože," zaúpěl Blaine. "Zničil jsem ti život," zabořil obličej zase do dlaní.
"Blaine," řekl rázně Kurt. "To přeci není tvoje vina." Kudrnáč k němu překvapeně zvedl hlavu. "Přiznávám, že jsem si hodně dlouho říkal, že ano. Ale... není. Byli jsme mladí, měli jsme jiné názory na život a hloupě jsme se pohádali. Kdyby se to stalo teď, věřím tomu, že bychom to vyřešili jinak, ale... prostě se to stalo tehdy a nedá se to odestát." Na chvíli se odmlčel. "Jsem rád, že jsme se znovu potkali," řekl potichu.
"Já taky," přitakal Blaine a pak modrookého muže vedle sebe objal. Kurta to nejdřív překvapilo, ale nakonec mu objetí opětoval.
"Ok, je pozdě. Asi bychom měli jít spát," podotkl nakonec Blaine, když si všiml, že jsou už skoro dvě.
"To ano," přikývl Kurt.
"Potřebuješ ještě něco?" zeptal se, když mu dolil do sklenice vodu.
"Jenom kde je koupelna, kdyby něco," řekl Kurt. Blaine mu to ukázal a pak se vydal do ložnice.
"Dobrou noc," otočil se ještě na modroočka.
"Dobrou," oplatil Kurt a lehl si na gauč. Tu noc se oběma usínalo o něco lépe. Ale zároveň se spoustou nových myšlenek, které se jim oběma rodily v hlavě.

Když se Blaine ráno probudil, Kurt už tam nebyl. Na konferenčním stolku akorát našel papírek a na něm Kurtovým písmem napsáno: Odpouštím ti. Kurt. Blaine se šťastně usmál a šel si udělat snídani.

 


8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

AATY - Četl/a jsem 3. kapitolu?

ANO

Komentáře

1 Christy Christy | E-mail | Web | 22. ledna 2013 v 15:46 | Reagovat

Pěknéééé, moc se těším na další díl ;-)

2 klainerkanka klainerkanka | Web | 22. ledna 2013 v 15:51 | Reagovat

Skvělé! :"OOO
Naprosto perfektní!!
Kurt opět na mol! :DD
A Blainův život mě dojal!! :'(
Ale pořád je mi hrozně líto Kurta že on takový život nemá..:'(
Opravdu super a těším se dál!! :)

3 Andílek Andílek | Web | 22. ledna 2013 v 16:39 | Reagovat

Nádherný! Z Kurta na mol nemůžu a Blaine alkoholik a ten jeho život :( dobrý no :D :D. Těším se na pokračování

4 Nicole Damita Nicole Damita | 22. ledna 2013 v 17:10 | Reagovat

Geniálné :-) som strašne zvedavá či budú nakoniec spolu :-)

5 Verča Verča | 24. ledna 2013 v 16:21 | Reagovat

úžasné

6 Tessee Tessee | 24. ledna 2013 v 16:57 | Reagovat

Děkuju všem :-)

7 Janička Janička | Web | 24. ledna 2013 v 21:17 | Reagovat

Tak to bylo hodně dobrý. Těším se na další pokračování. Jsem napnutá. Uh!!! :-)

8 Tamuš Tamuš | Web | 24. ledna 2013 v 23:59 | Reagovat

*našla revolver. Yay* A teď další kapitolu. Hned. *ano, po desáté večer má lehce psychopatické sklony.*

9 Tessee Tessee | 25. ledna 2013 v 0:04 | Reagovat

[8]: Tamy, když mě zastřelíš, tak se žádné další kapitoly nedočkáš :-D

10 Gee Gee | Web | 25. ledna 2013 v 14:00 | Reagovat

Já tu dlouho nebyla a whoopsie, asi hodně dlouho. Ona je tu nová povídka a já si ležím v nemocniční posteli a žužlám plastovou rýži. No jsem já normální?
Za ty tři kapitoly jsem si tady pobrečela, zasmála se, chtěla namlatit střídavě sobě, blogu.cz a velikosti mého telefonu ('No tak, texte jeden debilní, posuň se doprava, no tak, dělej, dělej, hodný text...).
Je to naprosto perfektní. Kde ty nápdy bereš? A pak je ještě takhle realizovat...
Opilý Kurt je pro mě vždycky smutná záležitost, protože on nikdy není ten typ, který by pil pro zábavu - když pije, má k tomu důvod a ten důvod je většinou pěkně nepříjemný. Blaine je pak tady vysloveně 'brečící věc' a já se chci schoulit do klubíčka a vyrobit tady malé jezírko. Nemůžu, přeložili by mě z infekčního do Bohnic (což není spravedlivé!).
A sakra, tohle je strašlivé citové vydírání, protože oni mohli být spolu, můžou být spolu, oba jsou single a nejsou spolu! Nicméně představa Megan, která tohle celé zjistí a převezme spolu s Lukem úlohu hlavních dohazovačů... trocha humoru by nebyla na škodu,ne?
Ne? Fajn, jdu si pro čokoladu a ve(éé)lkou vaničku zmrzliny... :D
Tamy, vystřel a dalšího dne se nedočkáš :D

11 Tessee Tessee | 25. ledna 2013 v 14:44 | Reagovat

[10]: Jé Gee! :-) Doufám, že to není nic vážného a že se nám brzy uzdravíš! :-) Jinak já se teda pokusím i o nějakou tu legraci, abys jim to tam nevytopila slzami (ale nesmíš brečet smíchy) ;-) :-D

12 Tamuš Tamuš | Web | 25. ledna 2013 v 15:40 | Reagovat

[9]:

[10]: Dobře, dobře, nikoho střílet nebudu. Klid...

13 Nikola Nikola | Web | 26. ledna 2013 v 19:25 | Reagovat

Kurt je zase opilej? To se mi vůbec nelíbí :( Jen doufám, že do toho taky nespadne ikdyž trvrdí, že ne ... člověk nikdy neví.
A opilý Kurt u Blainea? Blaine je vlastně takovej jeho zachránce a to je úžasný, jen jsem nešťastná z toho, že jsou oba nešťastní, protože by chtěli být spolu, ale ani jeden nechce překročit tu hranici a obnovit to co tam kdysi bylo. A to Blaineovo vyprávění mě vážně dostalo. Doslova a do písmene.. Takže skvělé a nemůžu se dočkat pokračování :D

14 Verča Verča | 9. února 2013 v 23:59 | Reagovat

Dobře a už se mi to nelíbí...Žiješ ještě Tessee?Protože u tebe nebývá zvykem se takhle dlouho neozvat...
Chápala jsem to minulý týden - vysvědčení...
Ale teď si už začínám dělat starosti...:-(
Vážně, ozvi se..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.