The Bookstore

1. listopadu 2012 v 22:33 | Tessee |  Fanfiction Glee - Jednorázovky

Jak se naši milovaní Klainíci zase jednou potkali. Tentokrát v knihkupectví. :-)


AN: Princ i Peace&Love zase budou. Brzo! :-) Prozatím jedna jednorázovka. Enjoy!



Když Blaine Anderson poprvé navštívil malé knihkupectví, bylo to zcela náhodou. Bylo to v září a bylo celkem pozdě odpoledne. Blaine to měl domů ještě docela kousek cesty a nad ním se začala stahovat černá mračna. Vypadalo to na pořádnou bouřku. A tak se rozhodl přečkat ten nečas v malém obchůdku s knihami, který míjel každý den už skoro tři měsíce, od chvíle, co se přestěhoval do svého bytu.
Knihkupectví nebylo uvnitř velké, ale vypadalo to tam útulně a působilo velmi příjemně. Po pravé straně, hned vedle vstupních dveří, byl prodejní pult a za ním stála usměvavá blondýnka. Zbytek obchodu byl vyplněn vysokými regály s knihami. Blaine pozdravil blonďatou prodavačku drobným úsměvem a pokývnutím hlavou a rozhodl se trochu se mezi regály s knihami projít.
Postupně zjistil, že obchod nabízí novinky, které byly v předních regálech, naproti pultu, stejně tak, jako straší výtisky evidentně použitých knih, které se naopak nacházely v zadní části knihkupectví. Blaine našel naprosté klasiky i knihy, jejichž názvy a autory nikdy neslyšel.
Jak se tak proplétal mezi regály a snažil se najít, co by si během toho, než přejde bouřka, přečetl, najednou si všiml, že není v obchodě sám. Úplně vzadu, až za několika vysokými policemi, bylo umístěno velmi pohodlně vypadající křeslo a v něm seděl mladý muž asi Blainova věku. Seděl tam, kompletně zabraný do čtení knížky, kterou držel před sebou, trochu se usmíval a Blainovi připadal jako ten nejkrásnější tvor na světě. Zíral na něj několik minut, než si to uvědomil a trochu se schoval za jednu z polic. Ale zdálo se, že si ho muž stejně nevšiml. Jako by byl ve svém vlastním světě a nic kolem ho nezajímalo. Blainovi to připadalo naprosto fascinující.
Ještě chvíli tam stál a pozoroval ho, než už si začal připadat trochu nepatřičně a rozhodl se konečně najít nějakou knížku, kterou by si případně mohl i obohatit svou malou knihovnu, kterou měl doma. A tak se začal zase procházet mezi policemi a vybírat. Ale beztak mu to nedalo a kdykoliv se dostal do blízkosti krásného muže, nenápadně se na něj podíval.
Ani později večer, když odkládal knihu, kterou si odpoledne koupil, na svůj noční stolek a zhasínal lampu u postele, nemohl na něj přestat myslet. Jak tam seděl, jeho krásné modré oči naprosto soustředěně těkaly po stránkách knihy, kterou četl a pramen světle hnědých vlasů mu padal do pěkného, ale mužného obličeje. To byla ta chvíle, kdy se Blaine rozhodl, že ho musí vidět znovu.
A tak začaly jeho pravidelné návštěvy malého knihkupectví na cestě k domovu. Stavoval se tam minimálně dvakrát, někdy i třikrát do týdne. A modrooký muž tam pokaždé byl. Pokaždé seděl na stejném místě v zadní části obchodu, v pohodlném křesle, totálně zabraný do knihy, kterou momentálně četl.

O několik týdnů později se Blainova knihovna rozrostla téměř o čtvrtinu, ale on si prostě nemohl pomoct. Nedalo mu to a pokaždé, když měl příležitost, stavil se do obchůdku, aby ho alespoň na chvíli viděl. Ne úplně vždycky pak odcházel s knihou v ruce, ale častěji ano, než ne.
Nemohl na modrookého muže přestat myslet. Nikdy s ním nemluvil, neznal jeho jméno, nikdy ho neviděl v interakci s jinými lidmi. A přesto měl pocit, že se do krásného muže z knihkupectví pomalu, ale jistě, zamilovává. Bylo by tak jednoduché prostě se jednou odhodlat a oslovit ho, jenže pokaždé, když to Blaina napadlo, ztratil na poslední chvíli odvahu a vycouval. Dokonce se ani neodvážil zeptat se na něj blonďaté prodavačky, se kterou už si párkrát povídal. Možná, že ho také bavilo to tajemno, které se kolem modrookého muže vznášelo. Nevěděl o něm nic, ale občas přemýšlel, co asi dělá, jak se jmenuje, odkud je... Možná, že Blaine tak trochu ani nechtěl vědět, kdo to je. A navíc, muž v křesle si ho nikdy nevšiml, nikdy nezvedl oči od své knížky, nikdy nevnímal svět kolem sebe. Na jeho obličeji bylo vždycky poznat, jestli je jeho knížka smutná, nebo veselá. Ale nic jiného, jako by ho nezajímalo.

Byl pozdní říjen, když se Blaine rozhodl pro něco spontánního. Zrovna se probíral novinkami v přední části obchodu, když mu přišla smska. Vyndal si mobil z kapsy, aby si zprávu přečetl, a všiml si, že mu z kapsy také vypadl kousek modrého papíru. Zřejmě jeden z jeho lístečků na poznámky, které nosil všude s sebou, po kapsách i rozházené v tašce. Na zprávu, která mu před chviličkou přišla, zcela zapomněl, když ho napadla, podle něj, geniální věc. Půjčil si od blondýnky za pultem tužku a na modrý papírek napsal krátký vzkaz: Máš nejkrásnější modré oči, co jsem kdy viděl. Doufám, že ta knížka, kterou jsi dnes četl, byla dobrá. B.
Pak se podíval kolem sebe, jestli ho někdo nesleduje, a opatrně vložil lísteček se vzkazem mezi dvě náhodné knížky, v regálu poblíž křesla. Nevěděl, jestli se jeho vzkaz dostane do správných rukou, nebo jestli ji příjemce pochopí, či ocení. Ale to nebylo hlavní. Byla to jen taková hra a Blainovi se líbilo pomyšlení, že možná ji krásný muž jednou najde a přečte si ji. A možná, že ho to potěší. A nebo jeho zprávu najde někdo úplně jiný, a přestože bude vědět, že lísteček není adresován jemu, bude přemýšlet kdo asi nechal mezi knihami tuhle krátkou zprávičku.
Příští návštěva malého obchodu s knihami byla pro Blaina milým překvapením. Nechtěl jít hned po příchodu dozadu, ale nedalo mu to. A když tam došel a opatrně, schovaný za jedním z regálů, se podíval na muže zabraného do své knihy, všiml si malého modrého lístečku, který muž momentálně používal jako záložku. Blainovi se rozlil na tváři zářivý úsměv a hned sáhl do kapsy, kde měl další, prázdný lísteček, tentokrát oranžové barvy. Z jiné kapsy vytáhl tužku, kterou tentokrát měl, a v rychlosti napsal další vzkaz: Ta červená ti hrozně sluší! B., narážeje na mužovu červenou košili, kterou ten den měl. Opatrně znovu vložil lísteček mezi dvě náhodné knížky, usmál se a šel si sám vybrat něco ke čtení.
A tím začaly Blainovy pravidelné vzkazy, které schovával při každé své návštěvě po celém knihkupectví. Lísteček měl pokaždé jinou barvu, než ten před ním a modrooký muž měl pokaždé jeho vzkaz ve své knize, jako záložku.

Blížily se Vánoce a i malý obchod s knihami byl patřičně vyzdoben. Blainovi se nejvíce líbila malá světýlka, která dodávala knihkupectví ještě příjemnější atmosféru, než měl obvykle. Probíral se novinkami a přemýšlel, co by se asi líbilo jeho nejlepšímu kamarádovi, pro kterého ještě neměl dárek. Zároveň však přemýšlel nad tím, jaký vzkaz tentokrát zanechá pro modroočka. Byl to už více než měsíc od chvíle, co začala tahle jeho hra. A Blaine čím dál tím více toužil muže v křesle poznat osobně. Jenže mu chyběla nezbytná odvaha k tomu aby ho oslovil. Pokaždé přemýšlel, jestli muž ví, kdo mu vzkazy píše. Ale vzhledem k tomu, že se ještě nikdy nestalo, že by se na něj byť jen podíval, Blaine o tom pochyboval.
Přibližně po půl hodině konečně vymyslel a umístil svůj, tentokrát růžový, vzkaz a vybral knížku pro svého kamaráda. Pak zaplatil, rozloučil se s blondýnkou za pultem, naposledy se podíval na modroočka a šel domů.

Blonďatá prodavačka konečně dopočítala denní tržbu a zamkla kasu. Pak se vydala naposledy přerovnat některé z regálů, aby bylo druhý den méně práce, a pozhasínala všechna světla v obchodě, kromě těch malých, vánočních. A nakonec musela udělat ještě jednu poslední věc. Došla k jednomu ze zadních regálů a vytáhla malý, růžový lísteček, který byl umístěn mezi dvěma knihami. Přečetla si ho a trochu se usmála. Pak přešla dozadu, kde na stolku vedle pohodlného křesla svítila lampa, a podala lísteček modrookému muži, který konečně zvedl hlavu od své knížky. Muž si vzkaz vzal, přečetl si ho, trochu se začervenal a na tváři se mu rozlil úsměv. Blondýnka se také usmála a trochu zakroutila hlavou.
"Já vás dva nechápu. Vždyť už to trvá skoro dva měsíce. Kdy ho konečně někam pozveš?" řekla. Muž k ní zvedl modré oči a pokrčil rameny. "Já nevím, to není tak jednoduché," zamumlal potichu a blondýnka znovu zavrtěla hlavou. Pak se k němu naklonila, dala mu pusu na tvář a vydala se na odchod. Ještě než došla ke dveřím, otočila se zpátky. "Jenom si dávej pozor, abys nečekal tak dlouho, až ty vzkazy jednou přestane psát."
Modroočko přikývl a blondýnka mu zamávala. "Měj se. Uvidíme se zase zítra."
"Ahoj, Quinn," zamával zpátky a vrátil se zpátky ke své knížce.
Později, když konečně dočetl poslední stránku, vrátil knížku do regálu mezi ostatní a zhasl lampu na stolku vedle sebe. Pak zkontroloval, jestli Quinn zamkla hlavní dveře a s úsměvem na tváři a růžovým lístečkem v kapse, odešel dveřmi, které byly v pravém zadním rohu obchodu, do svého malého podkrovního bytu.

Blaine se vracel domů. Bylo sotva devět hodin ráno, ale škola, kde učil, měla nenadálé volno, a tak i Blaine se dostal z práce nezvykle brzo. Začínalo hustě sněžit, když se blížil ke svému oblíbenému obchůdku s knihami, a tak se rozhodl, že se tam zastaví. Ještě nikdy se mu nestalo, že by tam byl takhle brzo, protože chodil kolem až když šel odpoledne z práce. Ale všechno je jednou poprvé, a tak vstoupil.
Uvnitř nikdo nebyl. Dokonce ani blonďatá prodavačka nestála za pultem a když se odněkud zezadu, kde byl nejspíš sklad, nebo něco podobného, ozvalo: "Hned jsem tam!" Blaina napadlo, že tam blondýnka asi není. Hlas byl totiž mužský, i když trochu vyšší, než bylo běžné. Blainovi došlo, že obchod má asi prodavače dva, ale protože vždycky chodil přibližně ve stejnou dobu, znal jen blondýnku. Spokojen se svou teorií, pokrčil rameny a s drobným úsměvem na tváři se vydal, jako obvykle, do zadní části obchodu. Když se však přiblížil k místu, kde vždycky seděl jeho modrooký, tajemný neznámý, úsměv mu z tváře spadl. V pohodlném křesle totiž nikdo nebyl. Blaine poprvé vyšel ze svého úkrytu za vysokým regálem a došel až ke křeslu. Chvíli jenom stál, koukal a snažil se nebýt moc zklamaný z toho, že tam modroočko není. Ale pak mu to nedalo a opatrně se do křesla posadil. Připadal si trochu zvláštně, až nepatřičně, ale na druhou stranu velmi příjemně. Seděl na jeho místě, na místě, kde modroočko trávil svá odpoledne s knížkou. Blaine ještě chvíli snil a pak se rozhodl, že i když tu jeho neznámý není, nechá mu vzkaz. Přešel k pultu, aby si půjčil tužku, kterou tentokrát zapomněl, když si najednou všiml, že ze zadních dveří někdo vychází. Dotyčný měl v rukách naložené knihy. Bylo jich tolik, že Blaine ani neviděl jeho obličej. A také to vypadalo, že je muž co chvíli upustí.
"Nechcete pomoct?" zeptal se a přešel k němu.
"Ano, prosím. Je to těžší, než jsem původně myslel," ozvalo se zpoza knížek. Blaine tedy začal odebírat ze shora a odkládal knížky na pult vedle sebe. Konečně se dostal až na úroveň mužova obličeje a když odebral čtyři knížky, měl pocit, jako by se mu na chvíli zastavilo srdce. Přímo před ním, s rukama plnýma knih, stál on. Krásný, modrooký, teď už ne tak tajemný muž z křesla. Oba dva na sebe zírali jako na zjevení. Blaine se po chvíli vzpamatoval jako první a usmál se. "To jsi ty," řekl potichu a pomalu odebral muži zbytek knížek, co měl v ruce, jeho lískové oči stále jako připoutané k těm modrým. Muž přikývl a udělal krok dopředu, takže stál těsně před Blainem. Blaine ho vzal opatrně za ruce a sledoval, jak se muž naproti němu usmál. Cítil, jak se mu zrychluje tep i dech, ale už ho nemohlo nic zastavit. Pomalu se k muži naklonil, aby spojil jejich rty, když modroočko najednou zašeptal: "Počkej." Blaine se mu zadíval do očí, čekal, co se bude dít.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se muž potichu, jako by se bál, že zkazí atmosféru. "Tvoje vzkazy vždycky končí jenom písmenem B."
"Blaine," zašeptal svou odpověď s úsměvem na rtech. "A ty?"
"Kurt," odpověděl mu modrooký muž. Blaine potichu zopakoval jméno, které toužil znát už několik měsíců. Kurt se znovu usmál a Blaine věděl, že teď už mu nic nestojí v cestě. Znovu se pomalu naklonil a tentokrát už ho políbil. Cítil, jak Kurt zabořil prsty do jeho kudrnatých vlasů a vychutnával si nejkrásnější polibek, který kdy zažil.
Po chvíli, když jim začal docházet vzduch, se Blaine trochu odtáhl. Kurt se opřel o jeho čelo, ruce omotal kolem jeho krku a krásně se usmíval. Blaine mu úsměv oplatil a pohladil ho po tváři, zatímco ho druhou rukou objímal kolem pasu. Pak si všiml žlutého papírku, který nechal ležet na pultu a na chvíli se od Kurta odtáhl. Napsal svůj vzkaz a podal ho Kurtovi.
Líbáš úžasně. Blaine
Kurt se usmál, schoval si vzkaz do náprsní kapsy a řekl: "Ty taky."
"Myslel jsem, že tě dneska ani neuvidím, když jsi nebyl v křesle," řekl Blaine a Kurt se trochu zasmál.
"Čtu jenom odpoledne, když přijde Quinn," odpověděl a pokrčil rameny. Blaine nemohl odolat tomu, jak je roztomilý a dal mu další polibek.

"Takže... um... ty tu pracuješ?" zeptal se Blaine, když se na sebe oba dva konečně vynadívali a posadili se spolu na pult.
"Tak nějak. Vlastním to tu," řekl Kurt.
"Vážně?" nemohl tomu uvěřit Blaine.
"Mhm," přikývl Kurt a položil si hlavu na Blainovo rameno, zatímco ho Blaine objal kolem pasu. "Proč myslíš, že čtu zrovna tady?" zasmál se.
"Popravdě... nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, proč jsi zrovna tady. Prostě jsem to tak bral a modlil se, abys tu byl." Kurt se znovu zasmál.
"Máš štěstí, že sem chodíš celkem pravidelně. Nejsem tu úplně každý den."
"Já chodím pravidelně? To ani nevím," divil se Blaine. Kurt se smíchem přikývl a vlepil mu pusu na tvář. Chvíli pak oba dva seděli tiše v objetí.
"Víš, na jednu stranu je mi trochu líto, že skončilo to tajemno," řekl po chvíli Blaine. "Vždycky jsi tak zabraný do knížky. Myslel jsem si, že sis mě ani nevšiml."
"Blaine, když se před tebou někdo zastaví a několik minut na tebe zírá, tak si toho nejde nevšimnout," řekl Kurt. "A navíc nejsi tak nenápadný, jak sis myslel," škádlil ho a Blaine na něj vytasil štěněčí výraz. "A navíc," pokračoval Kurt, "kdo by nechtěl vědět, kdo mu posílá tak krásné vzkazy," mrkl na něj a vlepil mu na našpulené rty pusu. Blaine se usmál. "Mimochodem, měl bys poděkovat Quinn. To ona si všimla, žes napsal ten první vzkaz."
"Vážně?" začervenal se trochu Blaine při představě, že si blondýnka všimla jeho, ne až tak nenápadného, sledování. Teď, když zmizelo všechno to dobrodružno a tajemno, připadal si trochu trapně.
"Vážně," přikývl Kurt. "Vždycky sledovala, kam jsi schoval ten další, abychom nemuseli prohledávat celý obchod," zahihňal se.
"Bože můj, musí si myslet, že jsem divný," zrudl Blaine ještě víc a sklopil hlavu. Ale Kurt ho objal.
"Vůbec ne. Říkala, že jsi asi ten nejromantičtější člověk, jakého kdy potkala. Myslím, že bude ráda, až se o nás dozví. Ani bys nevěřil, jak dlouho mě přesvědčuje, abych tě někam pozval."
"Vážně?" zeptal se znovu Blaine a Kurt přikývl.
"Myslím, že mi ty vzkazy budou chybět," řekl Kurt po chvíli, s hlavou už zase na Blainově rameni. Blaine se usmál a vytáhl z kapsy další lísteček. Napsal na něj vzkaz a podal ho Kurtovi, který si ho s úsměvem přečetl.
Myslím, že nebudou. Můžu tě políbit? Blaine
Kurt přikývl a Blaine opět spojil jejich rty ve sladkém polibku.

Byl začátek února a v malém obchůdku s knihami už skoro nikdo nebyl. Jen Quinn vepředu počítala tržbu. V zadní části obchodu, za vysokými regály s knihami, seděli v pohodlném křesle dva muži. Jeden menší, s tmavými kudrnatými vlasy a brýlemi na nose. Druhý vyšší, ale štíhlejší, s pečlivě upravenými světle hnědými vlasy a modrýma očima, seděl na jeho klíně a v jeho objetí. Oba dva četli, zabraní do svých knížek. Po chvíli kudrnatý muž svou knihu odložil, vytáhl z kapsy malý modrý lísteček a napsal na něj vzkaz, který vložil svému příteli do právě rozečtené knížky. Modroočko si ho přečetl a v obličeji se mu rozlil zářivý úsměv.
Myslím, že tě miluju. Blaine stálo v tom vzkaze.
"Taky tě miluju," zašeptal Kurt a láskyplně Blaina políbil.
Quinn zhasla světla v obchodě, usmála se při pohledu na své dva kamarády, potichu vyšla ven a zamkla za sebou. Kurt a Blaine se vrátili ke svým knížkám, s úsměvy na rtech a s vědomím, že mají jeden druhého.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita Nicole Damita | 1. listopadu 2012 v 22:49 | Reagovat

Boože to bolo krásne =)a také romantické :-D

2 LeNa LeNa | 1. listopadu 2012 v 23:06 | Reagovat

Ach můj bože!!  To bylo.. to bylo.. to bylo!!! To prostě BYLO!!! :) a ještě k tomu jsi tam dala Quinn, awww

3 ilovegleeglee ilovegleeglee | E-mail | Web | 2. listopadu 2012 v 13:16 | Reagovat

To bylo naprosto úžasné...:) Romantické a nemám ani slov :)

4 Andílek Andílek | Web | 2. listopadu 2012 v 16:34 | Reagovat

to je naprosto úžasné a romantické...já nemám slov

5 Tessee Tessee | Web | 2. listopadu 2012 v 19:00 | Reagovat

Děkuju vám všem :-)

6 Kat Kat | Web | 3. listopadu 2012 v 17:30 | Reagovat

Aaaaaaa, to bylo tak úžasné! Úplně jsem se roztekla! :)

7 Tamy Tamy | 4. listopadu 2012 v 17:52 | Reagovat

- *vyletí z baráku, nasedne na bus, jede, jede, jede, zalítne do nejbližšího knihkupectví- oh...* Jaké zklamání.. *po zjištění, že tam nejsou ani křesla, ani barevné lístečky, ani Klaine se sklopenou hlavou odejde*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama