The simple hug

21. října 2012 v 1:57 | Tessee |  Niff


AN: Tak mí Niffíci jsou konečně tady!Smějící se Doufám, že se vám povídka bude líbit. Je to zase klišé nejklišovatější, ale když já to mám takhle nejradšiRozpačitýSmějící se

Tessee


"Kolikrát už jste se kluci konkurzu zúčastnili?" zeptal se Nicka a Jeffa jejich nový kamarád Kurt, když čekali na výsledky před zkušebnou jejich sboru. Nick si nervózně třel dlaně o sebe a Jeff se na něj otočil.
"Třikrát," řekl Nick.
"Šestkrát," následoval ho svou odpovědí Jeff a sledoval, jak Kurt obdivně zahvízdnul.
Jen o pár vteřin později se konečně dveře do místnosti před nimi otevřely a z nich vyšel Blaine, jejich kamarád a hlavní zpěvák. Nick si upravil kravatu, tak, jako to dělal vždycky, když byl nervózní, a stejně jako oba dva jeho kamarádi vedle něj, se trochu napřímil. Blaine se usmál.
"Takže kluci... Nicku, Jeffe, gratuluju. Vy dva postupujete dál," oznámil jim rádoby oficiálním hlasem.
Oba dva kamarádi byli tak nadšení, že hned vyskočili na nohy a spontánně se objali. A to byla ta chvíle, kdy to pro Nicka začalo. V tu chvíli, jako by se v něm něco změnilo. Nebyl si jistý, co to bylo a co to způsobilo, ale jisté bylo, že přesně tohle byl ten moment, kdy začal jeho týden utrpení.

Události několika následujících hodin si Nick nepamatoval, protože je strávil přemýšlením o věcech, které ho nikdy před tím nenapadly. A šokujícím faktem pro něj bylo, že převážnou část jeho myšlenek okupoval jeho blonďatý kamarád Jeff.
Výsledek jejich konkurzu už tolik šokující nebyl, vzhledem k tomu, že se Nick nebyl schopný soustředit. Jeff vyhrál, ale Nickovi to bylo jedno, protože to znamenalo, že znovu a znovu uslyší jeho hlas, který mu najednou připadal jaksi přitažlivý a nejkrásnější ze všech hlasů, co kdy slyšel.
Později, když zkouška konečně skončila a Warbleři se vydali na své koleje, Jeff se snažil svého kamaráda dostihnout a domluvit se s ním, jestli pořád platí jejich studijní hodina. Ale Nick nevnímal, zahloubaný do svých myšlenek.

Ani o pár dní později se nic nezměnilo. A Jeff začínal být zoufalý. Znal Nicka od chvíle, kdy před rokem a půl vstoupil poprvé na Dalton a do jejich společného pokoje. Okamžitě se z nich stali kamarádi a po pár týdnech všichni věděli, že ti dva bez sebe nedají ani ránu. Jeff už si tak nějak zvykl, že kdykoliv měl nějaký problém, nebo když měl z něčeho radost, první to běžel říct Nickovi. Nikdo jiný ho neznal tak, jako on a nikomu jinému Jeff tolik nevěřil. Říkali si... skoro... všechno. A proto Jeff věděl, že když už na něj třetí den Nick reagoval jenom jednoslovnými odpověďmi a kdykoliv se ho jen dotknul, vyskočil několik centimetrů do vzduchu, něco je špatně. Potíž byla v tom, že z něj nedokázal dostat, co to je.

Nick nad tím ještě nikdy předtím nepřemýšlel. Nikdy předtím ho to prostě nenapadlo. Jenže teď se nedokázal soustředit na nic jiného. Je pravda, že ještě nikdy s nikým nechodil a o holky se příliš nezajímal. Ale vždycky si myslel, že je to tím, že prostě ještě nepotkal tu pravou. Jak by mohl? Skoro celý život strávil v soukromých školách, kde jeho spolužáci byli jenom kluci. Zvláštní taky bylo, že přestože mezi klukama se pohyboval hodně, něco takového jako teď, se mu ještě nestalo. Nechápal to. Proč teď? Proč zrovna v tu chvíli? Co to spustilo? A taky, proč zrovna Jeff, jeho nejlepší kamarád, kterého zná už rok a půl a ví o něm všechno? Proč to nemohl být někdo jiný, někdo u koho by měl alespoň šanci? Proč to nemohl být třeba Blaine, který nic neskrýval a navíc nikoho neměl? A nebo Kurt, jejich nový kamarád, který na tom byl stejně, jako Blaine? Jenže to ne, musel to být prostě Jeff a muselo se to stát díky zdánlivě naprosto nevinnému objetí. Jeff a Nick byli spolubydlící a strávili spolu už nespočet večerů na jedné posteli, bok po boku, sledováním filmů. A už mnohokrát se probudili v mnohem intimnějších polohách, než prosté objetí. Nechápal to a bylo to peklo. Jak mu to má teď říct? A co mu má říct? Nedokázal s ním vůbec mluvit a to bylo nejhorší ze všeho. Protože komu se má svěřit, když ne svému nejlepšímu kamarádovi? Kdo by ho lépe pochopil, než ten, kdo ho zná nejlépe na světě? Jedno bylo jisté... takhle to nemůže jít dlouho. Jeff rozhodně něco tušil a Nick cítil, že to v sobě nedokáže dusit dlouho.

"Jeffe, co se děje s Nickem? Na zkouškách se vůbec nesoustředí a je celkově nějak zamlklý," zeptal se ho jednou po zkoušce Thad. Jeff si povzdechl a nešťastně pokrčil rameny.
"To nevím, Thade. Snažím se na to přijít už skoro týden, ale z nějakého důvodu se mnou odmítá mluvit. Já..." Jeff se na chvíli odmlčel a cítil, jak ho v očích začínají pálit slzy. "Já mám pocit, jako bych něco udělal. Něco, co ho naštvalo, nebo tak.... ale nejhorší je, že nevím co. Kdyby... kdyby mi to alespoň řekl, mohl bych s tím něco udělat. Ale on se mnou vůbec nemluví. To není normální, Thade. Ještě nikdy se to nestalo," drmolil Jeff a pomalu začínal vzlykat. Thadovi ho bylo líto. Oba dva kluci byli sice mladší, než on, ale byli to jeho kamarádi.
"Jeffe, to určitě není tvoje chyba. Jestli jste se nepohádali, nebo tak něco, tak to nemůže být tvoje chyba," snažil se ho uchlácholit.
"Ale co když je? Co když jsem udělal něco, co ho naštvalo a nevím o tom?" vzlykal dál Jeff.
" A kdy to začalo?" snažil se mu pomoct Thad.
"Já nevím... asi po tom konkurzu," přemýšlel Jeff.
"Myslíš, že ho mohlo tolik naštvat, žes dostal sólo ty a ne on?"
"Myslím, že tím to není. To už se stalo dříve taky a nikdy se se mnou pak nepřestal bavit. Musí to být kvůli něčemu jinému," dumal nešťastně Jeff.
"Zkus s ním mluvit, i když nereaguje. Třeba časem povolí," radil mu Thad. Jeff smutně přikývl a vydal se do svého pokoje.

Nick stál před Blainovými dveřmi a nervózně přešlapoval. Už asi tři minuty se přemlouval, aby zaklepal. Nakonec jeho dilema přerušil jeho kudrnatý kamarád, kterého už nebavilo čekat, až ten, kdo je za jeho dveřmi, konečně zaklepe, a otevřel.
"Nicku, potřebuješ něco?" zeptal se překvapeně svého kamaráda, který byl úplně bledý. "Jsi v pořádku?" staral se Blaine, když si toho všiml.
"Můžu s tebou o něčem mluvit?" zeptal se Nick tiše. Blaine přikývl a pozval ho dál.
Usadili se pohodlně na Blainovu postel, naproti sobě, a Blaine čekal, až jeho kamarád spustí. Cítil, že nemá cenu na něj nijak tlačit.
"Blaine, jak jsi věděl, že jsi gay?" zeptal se Nick na rovinu. To jeho kudrnatého kamaráda více než překvapilo, ale zamyslel se nad tím.
"No, já... nevím... prostě se mi nikdy nelíbily holky, ale v určité chvíli jsem zjistil, že se mi líbí kluci," snažil se to vysvětlit.
"Ale co to spustilo? A jak sis tím byl jistý?" naléhal Nick.
"To... nic nespustilo... teda alespoň o ničem nevím. Přišlo to tak nějak... automaticky..." přemítal pomalu Blaine. "Nicku, je nějaký důvod, proč se na to ptáš?" zeptal se opatrně.
Nick se zadíval do země a po chvíli ticha opatrně přikývl. Blaine ještě chvíli čekal, jestli to ještě nějak rozvede, ale když se Nick k ničemu neměl, zeptal se ho znovu.
"Máš... um... máš pocit, že bys mohl být gay?"
Nick zase chvíli mlčel a pak znovu malinko přikývl.
"Umm... dobře..." přikývl Blaine a honem přemýšlel, co by měl dělat. Ještě se mu nestalo, že by od něj někdo potřeboval pomoct s ujištěním o své orientaci. "A myslíš si, že u tebe to něco spustilo? Nebo někdo?"
Nick znovu přikývl a Blaine už si trochu zoufal. Potřeboval, aby mu Nick trochu pomohl, ale zdálo se, že se mu moc mluvit nechce. "Dobře... tak... jestli chceš pomoct, potřebuju, abys mi řekl, s čím potřebuješ pomoct?" Nick na něj zoufale koukal a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. "Jako třeba... jsi si svými city nejistý? Nebo to víš určitě, ale nevíš co s tím dělat? Nebo potřebuješ pomoct s tím, jak to říct kamarádům? Protože jestli jde o to, jsem si jistý, že to nikomu vadit nebude. Ani já ani Kurt jsme tady nikdy neměli žádný problém, to přece víš."
"Já myslím, že jsem si docela jistý," řekl najednou Nick a Blaine děkoval bohu, že se konečně rozpovídal.
"A řekneš mi, o koho jde? Nebo alespoň co to... um... spustilo?" prosil ho Blaine.
"Začalo to asi před týdnem. Úplně obyčejné objetí a najednou, jako by se ve mně něco zlomilo," rozpovídal se Nick. "Vůbec to nechápu, Blaine. Už jsme se předtím objali tolikrát a nikdy nic. A teď, najednou... Znám ho jako své boty a nikdy mě nenapadlo, že..."
Blaine seděl naproti Nickovi a pozorně poslouchal. Zbývala mu už jen jediná otázka, ale začínal tušit, že odpověď zná.
"A řekneš mi, o koho jde?" zeptal se opatrně.
"O Jeffa," odpověděl Nick potichu, vzlykl a proud slz, který se mu až do této chvíle dařilo zadržovat, spustil. Blaine svého kamaráda opatrně objal a snažil se ho ukonejšit, ale věděl, že nejlepší pro něj v tuhle chvíli bude, se prostě vybrečet.

Když se Jeff vrátil do svého pokoje, ani ho už moc nepřekvapilo, že tam Nick nebyl. Potřeboval si s ním zoufale promluvit, ale věděl, že na něj stejně nebude reagovat. Posadil se k sobě na postel a zadíval se naproti, kde byla ta Nickova. Postel, na níž strávili nespočet odpolední i nocí, kdy usnuli při sledování filmu nebo při jejich dlouhých rozhovorech. Od chvíle, kdy Nick vstoupil do jeho života, se mu zdálo, že je všechno lepší. Jeho nejlepší kamarád tu pro něj vždycky byl, mohl se mu svěřit se vším. Jeff už si tak nějak zvykl mít ho pořád po svém boku. A teď, po roce a půl, to byl příšerný rozdíl, když s ním najednou přestal komunikovat. A to navíc zdánlivě úplně bezdůvodně.
Když ani o hodinu později Nick nepřišel, Jeff se rozhodl už na něj déle nečekat. Snad se potkají ráno, než půjdou na snídani. Osprchoval se a uložil se do postele s tím, že to radši zaspí. Jenže spánek jako naschvál nepřicházel. Pořád musel přemýšlet a nejvíce ze všeho nad svým jediným tajemstvím. Nad jedinou věcí, co nevěděl ani Nick. Hlavně Nick.

Když se Nick vrátil do pokoje, bylo už těsně před večerkou. Už bylo zhasnuto a Jeff ležel ve své posteli a spal. Nebo to tak alespoň vypadalo. Nick byl rád, protože rozhodně nechtěl, aby ho jeho blonďatý kamarád viděl s obličejem úplně opuchlým a očima červenýma od pláče. Potichu si vzal pyžamo a šel se vysprchovat.
Zatímco byl ale v koupelně, Jeff, který samozřejmě pořád nespal, se začal dohadovat sám se sebou, zda si promluvit s Nickem ještě teď, nebo až ráno. Na jednu stranu, ráno moudřejší večera, ale na stranu druhou si byl téměř jistý, že by jinak celou noc nezamhouřil oka.
Nick se konečně vrátil do pokoje a potichu, aby nevzbudil blonďatého kamaráda, si zalezl do své postele. Ale jen co se otočil ke zdi a zavřel oči, aby se pokusil o spánek, ucítil, jak se vedle něj prohnula matrace. Nickovi se okamžitě zrychlil tep a trochu ztuhl.
"Co děláš, Jeffe?" zašeptal Nick. "Jdi spát."
"Wow... tohle je asi nejvíc slov, cos mi za poslední týden řekl," zašeptal Jeff zpátky.
"Můžeme si o tom promluvit až ráno?" zašeptal zase po chvilce Nick, stále otočený k Jeffovi zády.
"Ne, nemůžeme si promluvit ráno, Nicku. Protože když to teď odložíme na ráno, tak zase někam zmizíš dřív, než se probudím a pak se mnou nebudeš mluvit," rozčílil se trochu Jeff a Nickovi už se zase chtělo brečet. "Řekni mi prosím, co se děje," prosil ho Jeff zoufale. "Jestli... jestli jsem udělal něco, co tě naštvalo, tak mi to musíš říct. Takhle s tím totiž nemůžu nic udělat."
"Ty jsi nic neudělal, Jeffe, to... to je můj problém, který si musím vyřešit," řekl Nick, ale Jeff se tak snadno vzdát nehodlal. Ne teď, když s ním jeho kamarád konečně zase mluvil.
"Tak mi řekni o co jde, prosím. Vždycky jsme si říkali všechno, Nicku. Přece víš, že bych ti mohl poradit," prosil ho. Nick se konečně otočil čelem k Jeffovi a přestože byla v pokoji tma, viděl, že není jediný, komu se v očích lesknou slzy.
"Já... to nejde, Jeffe," zašeptal a zadíval se blonďákovi do oříškových očí.
"Nicku, já vidím, že tě něco trápí. Prosím... já vůbec nechápu, co se stalo a to mě ničí. Myslel jsem, že mi důvěřuješ, že víš, že mi můžeš říct úplně všechno. Už týden na mě vůbec nemluvíš a vyhýbáš se mi... to je utrpení. Já tě potřebuju, Nicku. Chybíš mi! Chybí mi můj nejlepší kamarád, moje spřízněná duše..." sypal ze sebe Jeff jedním dechem a zalykal se potoky slz, které mu padaly z očí. A to už Nick nevydržel, pevně ho objal a cítil, jak Jeff zabořil obličej do jeho hrudi. Tak, jako už mnohokrát, když se Jeff potřeboval vyplakat.
"Šššš, zase to bude dobré," konejšil ho Nick a hladil ho po zádech. Teď nechápal, jak mohl svého úžasného kamaráda tak dlouho ignorovat. Vůbec si neuvědomil, že ho to tak ničí. "Omlouvám, se Jeffe. Promiň mi to," šeptal. "Slibuju, že všechno zase bude jako dřív. Bude to zase dobré," sliboval a cítil, jak ho Jeff, jehož tělo se otřásalo pláčem, trochu pevněji objal.
"Nemusíš mi říkat, co se děje, jestli opravdu nechceš. Jenom mě už prosím neignoruj," řekl uplakaným hlasem Jeff, když se zase trochu uklidnil. Nick přikývl a znovu si ho přitáhl na hruď.
Chvíli oba dva leželi a snažili se usnout, ale spánek ani k jednomu pořád nepřicházel. Nick pořád přemýšlel nad tím, co mu řekl Blaine.
Myslím, že bys mu to měl říct, Nicku. Je to tvůj nejlepší kamarád a říkáte si přece úplně všechno. On to určitě pochopí.
Na jednu stranu to Nick chtěl udělat. Všechno by se tím jednou pro vždy vyřešilo a měl by v tom jasno. Ale na druhou stranu se hrozně bál, že už se na něj Jeff nikdy nebude dívat stejně. Ne, asi mu to neřekne.
Jeff ležel hlavou na Nickově hrudi a poslouchal jeho srdce. Zdálo se mu, jako by se Nickův tep zrychloval a to naznačovalo, že taky nemůže spát Ještě chvíli takhle leželi a pak se Nick najednou zase ozval.
"Jeffe?" zašeptal nejistě.
"Ano?" odpověděl mu stejně tiše.
Nick se zarazil a Jeff cítil, jak se mu zrychluje dech. Blonďák trpělivě čekal.
"Myslím, že tě miluju," řekl Nick nakonec, téměř nehlasně. Ale Jeff ho slyšel, jako by to na něj zakřičel. A nemohl tomu uvěřit. Čekal cokoliv, ale v tohle nedoufal ani v těch nejtajnějších snech.
Ten moment ticha, kdy Nick čekal, než Jeff něco řekne, byl pro něj utrpením. Cítil, jak se v jeho náručí trochu napřímil a jeho svalstvo ztuhlo, ale naštěstí se nijak drasticky neodtáhl.
"Ty... ty myslíš, že mě..." opakoval Jeff, jako by se spíš potřeboval přesvědčit, že slyšel správně. Nick pořád čekal, až to Jeffovi pořádně dojde. A pak se Jeff najednou vymanil z jeho náručí a Nickovi jako by puklo srdce. To byla ta chvíle, kdy mu Jeff řekne, že už nemůže být jeho kamarád, že už s ním nemůže mít nic společného. Jenže pak se najednou Jeffův obličej objevil přímo nad ním a Nick se mohl zakoukat do těch jeho nádherných oříškových očí.
"Myslíš to vážně?" zeptal se opatrně Jeff a Nick přikývl.
"Já... slibuju ti, že to nic neovlivní. Nedopustím, aby moje city pokazily naše kamarádství," sliboval Nick. "Všechno bude zase jako dřív, přísahám. Potřeboval jsem si to jenom ujasnit. Jenom... jenom jsem nevěděl, jestli ti to mám říct a proto jsem tě celý týden..." blábolil Nick a chtěl to ze sebe všechno konečně dostat, jenže pak ho najednou něco zastavilo a on si uvědomil, že Jeffův obličej už není nad ním, ale spíš tak trochu na něm, rty na rtech, a že ho jeho blonďatý kamarád, kterého miluje, líbá. Jen co ho přešel prvotní šok, omotal ruce okolo Jeffova krku a začal mu polibky oplácet.
Po chvíli, když už jim začal pomalu docházet vzduch, se od sebe konečně odtáhli a Jeff se usmál tím nejkrásnějším úsměvem, co u něj Nick kdy viděl.
"Nikdy jsem nedoufal, že by tenhle den kdy přišel," zašeptal Jeff a Nick koukal pořád ještě trochu zmateně.
"Já... já to nechápu," řekl nakonec. "Jak..."
"Nicky, líbil ses mi od první chvíle, co jsem tě poznal. A myslím, že tě miluju už asi tak rok," řekl Jeff bez okolků a sledoval, jak Nick vykulil oči.
"Proč jsi mi nic neřekl?" zeptal se.
"Nevěděl jsem, že bys mi to kdy mohl opětovat," vysvětlil Jeff.
"Ale proč jsi mi alespoň neřekl, že jsi gay? Já... já jsem si myslel, že u tebe nemám vůbec šanci," snažil se to dál pochopit Nick.
"Protože.... já myslím, že nejsem... gay. Nikdy se mi nelíbil nikdo jiný, než ty. Já... nevím proč. Sám tomu moc nerozumím," zavrtěl hlavou a Nick ho pohladil po svraštělém čele, čímž se Jeff zase usmál. "Každopádně se mi teď nad tím nechce přemýšlet, když vím, že teď můžu udělat tohle," řekl, naklonil se zpátky k Nickovi a s úsměvem ho zase políbil.

Když se ráno Jeff probudil, byl to den jako každý jiný. Ani jejich propletená těla nebyla v této poloze poprvé. Ale tentokrát se přeci jen něco lišilo. Jeff si vzpomněl na minulou noc a na Nickovo vyznání a šťastně se usmál. Měli před sebou ještě poměrně dlouhou cestu, kdy to budou muset říct kamarádům a rodičům a kdy budou muset čelit světu, který bohužel velmi často partnery stejného pohlaví neuznává. Ale naštěstí už v tom nebyli sami.
Jeff se opatrně naklonil k Nickovi a políbil ho na dobré ráno. Nick pomalu otevřel víčka a když si jeho ospalý mozek uvědomil, co se děje, usmál se a polibek mu s radostí oplatil.

Pár Warblerů zrovna sedělo u snídaně, když se Thad zeptal Blaina, který sděl vedle něj: "Nevíš, jestli už Jeff s Nickem vyřešili, co mezi sebou měli?" Blaine chtěl odpovědět, že netuší, ale pak si všiml blonďáka a bruneta se zářivými úsměvy na tvářích. Taky se usmál pokýval k nim hlavou a odpověděl: "Řekl bych, že vyřešili."
Warbleři se otočili a spatřili dva nejlepší kamarády, jak jdou ruku v ruce a zamilovaně se na sebe usmívají.
"No to jim to ale trvalo," prohlásil Trent vesele a všichni se rozesmáli. Když si k nim oba kluci nervózně přisedli, všichni jim začali gratulovat. A tak se stalo, že Nickovi jeho týden utrpení šťastně skončil.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek Andílek | Web | 21. října 2012 v 10:33 | Reagovat

krásné! skvělé! úžasné! Culí se na noťas jak blbeček a nadšeně tleská

2 Kat Kat | 21. října 2012 v 10:45 | Reagovat

Tak to je úplně nejvíc nejlepší věc na světe! Víc Niff povídek, prosím! :)

3 ilovegleeglee ilovegleeglee | E-mail | Web | 21. října 2012 v 11:36 | Reagovat

Ano víc Niff povídek prosííííím :))) Bylo to úžasnéé ;)

4 Tessee Tessee | Web | 21. října 2012 v 14:52 | Reagovat

Děkuju :-D

5 Nicole Damita Nicole Damita | 21. října 2012 v 21:04 | Reagovat

Bolo to super :-D

6 Tamy Tamy | 22. října 2012 v 20:17 | Reagovat

Ne, Jeff není gay.. JE TO NICK-SEXUAL :D (A Nick zase Jeff-Sexual..jen pro ujasnění..)
_________________________________________
-Nebezpečná kombinace poslouchat SP a číst tohle.. nebezpečná...
- *roztekla se po koberci*

7 Tessee Tessee | Web | 22. října 2012 v 20:58 | Reagovat

[6]: Ano, Tamy, přesně tak :-D

[5]: Díky :-)

8 LeNa LeNa | 23. října 2012 v 19:48 | Reagovat

Tleskám!!!! Jak úžasné a prostě dokonalé a.. puff, sladší než Jigglypuff :)) úžasné!!!

9 Gee Gee | Web | 26. října 2012 v 19:43 | Reagovat

*pobíhá kolem počítače, nadšeně tleská, povede se jí u toho upustit teploměr, otráví se rtutí, protože ještě pořád nekoupila digitálku, doběhne do nemocnice, vezme si antidotum, koupí plynovou masku, setře rtuť z podlahy, otevře všechna okna a dveře, vyvětrá a vrátí se k psaní komentáře*

Když ty klišé jsou tak úžasňoučké, já pak vždycky udělám z polštáře látku poblemcanou... a no tak dobře.

Jeff není gay, vůbec není gay... to jemu se akorát líbí Nick a slintá a vůbec... ale není gay, ani bisexuál, fakt že ne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama