Cooper Dohazovačem

21. září 2012 v 15:04 | Tessee |  Glee Czech Fest
obrázek: Dorea

16.9.
Téma: Dohazovač
Popis: Když se Cooper Anderson rozhodne, že jeho bratr nutně potřebuje vztah.

AN: A zase jedna zpožděná :-)



Blainu Andersonovi bylo pětadvacet let a žil v malém, ale útulném bytě v New Yorku. Miloval zvířata, a tak prodával v malém zverimexu a dělalo mu to radost. Ovšem pořád ještě se nevzdával snu o tom, že bude profesionální zpěvák a jednou týdně vystupoval v kavárně nedaleko svého bytu.
Blaine byl se svým životem celkem spokojený. Měl práci, střechu nad hlavou, kamarády... co víc si přát. Jenže to by nesměl být bratr Coopera Andersona, aby mu někdo alespoň trochu neznepříjemňoval život.
Cooper byl o devět let starší než Blaine, byl herec a žil se svou ženou v okrajové části New Yorku. Měl svého mladšího bratra hrozně rád a vždycky se staral, aby se měl Blaine dobře. Jenže v poslední době si vzal do hlavy, že od posledního Blainova vztahu uběhlo už moc dlouho a že už je to nepřípustné. Blaine se s Jonathanem rozešel už téměř před rokem a půl, ale protože to byl poměrně ošklivý rozchod, samota mu celkem vyhovovala a nestěžoval si. Jenže Cooper měl jiný názor, a tak se prostě rozhodl, že bratrovi někoho dohodí.
Z počátku se Blaine bránil a snažil se z domluvených schůzek všemožně vymluvit. Později už to ale nešlo, a tak na ně začal chodit. Konec konců, třeba se mu přeci jen poštěstí a někdo bude ten pravý. Jenže - to by nesměl mít za bratra Coopera Andersona, který se sice snažil sehnat mu partnera, ale naprosto se netrefoval do Blainova vkusu. Byli jeden horší než druhý.

Schůzky probíhaly vždycky stejně. Cooper poslal Blainovi smsku se jménem dotyčného a časem. Místo bylo vždycky stejné - restaurace Modrý tulipán, stůl číslo pět, přímo u okna, rezervace na jméno Anderson. Blaine pokaždé přišel o trochu později, aby už tam jeho nápadník byl. Během večera pili většinou víno a najedĺi se, vše samozřejmě na Cooperův účet. A konci Blaine pokaždé dostal od dotyčného číslo, které okamžitě po tom, co jeho nápadník odešel, vyhodil. Blaine opravdu nechápal, kam na ty chlapy Cooper chodí, ale žádný z nich nebyl ani trochu jeho typ.

Kurt Hummel pracoval v restauraci Modrý tulipán jako číšník a už několik týdnů pozoroval kudrnatého mladého muže, jak se trápí na prvních schůzkách. Alespoň to vypadalo, že jsou to první schůzky. Chodil alespoň jednou týdně, vždycky seděl u stejného stolu a pokaždé naproti němu seděl jiný muž. Všichni, kdo v restauraci pracovali, už se začali vsázet, kdo ho nakonec uloví.
Kurt obsluhoval v jiné části restaurace, takže k jeho stolu se nikdy nedostal, ale to mu nebránilo pozorovat ho zpovzdálí a spekulovat s Melissou, která většinou měla jeho stůl na starosti, o tom, kdo je onen kudrnatý muž a proč se tak zoufale snaží někoho najít, když vypadá tak skvěle.

Jednoho večera Melissa zavolala Kurtovi na poslední chvíli, že nemůže přijít do práce a poprosila ho, aby za ní vzal směnu. Kurt, jako dobrý kamarád, souhlasil a přestože měl mít ten večer volno, šel do práce. A nelitoval. Jak později zjistil, právě ten večer byla na stole číslo pět rezervace na jméno Anderson. Kurtovi se malinko rozbušilo srdce. Dnes poprvé ho bude obsluhovat.

Jako první přišel ke stolu velmi vysoký muž s delšími, mastnými, špinavě blonďatými vlasy a podivným úšklebkem ve tváři. Kurt se při pohledu na něj až trochu otřásl.
"Dobrý večer, mohu vám nabídnout něco k pití?" zeptal se muže, když se konečně posadil. Blonďák se otočil, hodil na něj ten svůj slizký úšklebek a odpověděl: "Zatím jenom vodu, na někoho tu čekám." Kurt přikývl a vydal se pro vodu. Opravdu nechápal, co mohl pan Anderson na tomhle typovi vidět.
Kudrnáč na sebe nenechal moc dlouho čekat. Přišel jen asi o pět minut později, což u něj bylo neobvyklé, a jako první se podíval ke stolu číslo pět. Už když viděl jeho záda, vykulil oči. Pak se zhluboka nadechl a šel k němu. Kurt pozoroval, jak si dlouhán stoupá, aby se představil a Anderson si málem vyvrací hlavu, jak hodně jí musí zaklonit, aby na něj dohlédl. Bylo to až komické. Oba dva muži se pak posadili a to bylo Kurtovo znamení k tomu, že má jít obsluhovat.

"Dobrý večer. Já jsem Kurt a dnes večer budu váš číšník. Co vám mohu nabídnout k pití?" zeptal se znovu a tentokrát se podíval na Andersona. Ten na něj hodil trochu překvapený pohled, nejspíš proto, že čekal Melissu, ale hned na to se usmál.
"Já poprosím vodu a bílé víno, děkuji." Kurt přikývl a podíval se na blonďáka.
"Já si dám červené, díky," řekl s tím svým úšklebkem a Kurt se s přikývnutím raději zase vzdálil.

Jelikož to byl celkem klidný večer a v restauraci téměř nikdo nebyl, měl Kurt dobrou příležitost ty dva sledovat. Jak postupoval čas, mohl vidět, jak je kudrnáč ze svého společníka čím dál tím víc zoufalý. Ale blonďák, jako by si jeho výrazu vůbec nevšiml a neustále něco mlel. Popravdě, Kurt si nebyl jistý, že Anderson řekl za celou dobu více, než deset vět. A pokaždé, když se mladý číšník přišel k jejich stolu zeptat, jestli něco nepotřebují, hodil na něj kudrnatý muž dost zoufalý pohled. Kurt se pokaždé soucitně pousmál a odběhl pro jejich objednávky.
Když už pak večer výrazně pokročil a blonďák ne a ne přestat mluvit, Anderson se na Kurta znovu zoufale podíval a tak, aby ho blonďák neviděl, pronesl bezhlasně: "Pomoc." Kurt okamžitě začal vymýšlet, jak by mu pomohl a dlouhána ho zbavil, ale v tu chvíli se naštěstí blonďákovi rozezvonil mobil a vzápětí na to se začal Andersonovi omlouvat, že už bude muset jít. Kurt už slyšel jen jak říká: "Moc jsem si to dneska užil. Tady je moje číslo. Věřím, že se zase brzo uvidíme." Pak na Andesrona mrknul a bez toho, že by čekal na odpověď, odešel.

Blaine se chvíli díval směrem, kde před chvílí zmizel jeho blonďatý společník, a pak si se zaúpěním opřel halvu o stůl. Nemohl uvěřit tomu, že si jeho bratr kdy mohl myslet, že někdo takový by se mohl Blainovi líbit. Ten muž byl příšerný. Počínaje tím, že byl o několik hlav vyšší, měl mastné vlasy a nechutný úšklebek, kterému se ani nedalo říkat úsměv a konče tím, že celý večer nezavřel klapačku a ani jedno z témat, o kterých mluvil, neříkalo Blainovi vůbec nic.
S nechutí zmuchlal papírek, na kterém bylo blonďákovo číslo a pomyslel si, jak je šťastný, že ta schůzka konečně skončila a že asi zase hodně dlouho na žádnou další nepůjde, když mu někdo položil něco vedle hlavy. Blaine se překvapeně zvedl a zjistil, že na stole teď byl malý talířek a na něm nádherně vypadající cheesecake. Zvedl hlavu ještě trochu výš a střetl se pohledem s číšníkem, který je celý večer obsluhoval. Kurt, jak se jim zpočátku večera představil, se na něj trochu soucitně usmíval.
"Napadlo mě, že teď budete něco sladkého potřebovat. Na uklidnění nervů," řekl Kurt.
"Díky," pronesl potichu Blaine a pustil se do sladkého moučníku. Po chvíli si všiml, že číšník pořád stojí vedle něj a jako by chtěl něco říct, ale zároveň se ostýchal.
"Chcete vědět, proč jsem tu celý večer seděl s tím slizounem?" zeptal se číšníka. Ten neodpověděl, ale bylo na něm poznat, že by to vědět chtěl. "Rande na slepo," pokračoval Blaine a naznačil Kurtovi, aby se posadil naproti němu. Číšník se rozhlédl po restauraci a zjistil, že kromě Andersona už tam nikdo není. A tak si přisedl.
"Proč někdo jako vy chodí tak často na rande na slepo?" neudržel svou zvědavost na uzdě Kurt.
"Za to může Cooper," zavrčel naštvaně Blaine.
"Bývalý?"
"Bratr."
"Bratr?" nechápal Kurt.
"Ano. Můj bratr Cooper, který si myslí, že nutně potřebuju partnera."
"A potřebujete?"
"Ne."
"A proč na ty schůzky chodíte?"
"Já nevím," povzdechl si Blaine. "Ze začátku jsem to odmítal. Jenže pak mi Cooper vždycky řekl, že už je to domluvené a že už to nejde zrušit a mě jich bylo tak nějak líto. Vždycky jsem si představil jak by bylo mě, kdyby mi nepřišel partner na schůzku. A tak jsem na ně začal chodit. Problém je v tom, že Cooper naprosto nezná můj vkus. Nechápu, že si mohl myslet, že by se mi mohl líbit někdo takový, jak ten slizoun, co tu byl dneska," zakroutil zoufale hlavou.
"A proč to bratrovi neřeknete?" vyzvídal Kurt.
"Vy ho neznáte. On mě nikdy neposlouchá!" stěžoval si Blaine. Kurt si podepřel hlavu pod bradou a s úsměvem sledoval kudrnatého muže, jak se dal do vyprávění o svém bratrovi. Jako by se konečně spustil vodopád slov, který musel zadržovat celý večer. Modrooký číšník musel uznat, že je Anderson celkem roztomilý, když se rozčiluje.
Když se loučili, oba dva si už tykali, znali částečně svoje životní příběhy a vypadalo to, že by z nich mohli být i kamarádi. Počínaje tímto večerem, stala se z toho tak trochu tradice. Kurt vždycky přinesl nešťastnému Blainovi cheesecake, když jeho společník odešel, vždycky si k němu přisedl a vždycky si spolu chvíli povídali, než se oba dva rozešli do svých domovů. Nikdy se neviděli nikde jinde, než v restauraci. Neznali svoje adresy ani telefonní čísla. A i když modrooký číšník začínal cítit k Blainovi něco víc, nikdy se neodvážil nic říct.

Bylo to asi o tři měsíce později, když Kurt opět našel v počítači rezervaci na jméno Anderson. V duchu trochu zajásal, protože Blaina neviděl už čtrnáct dní. Těšil se, jak si spolu na konci večera zase sednou a sní společně jeden cheesecake, který s ním před nějakou dobou začal Blaine sdílet. Těšil se, jak zase ucítí motýlky v břiše, až se na něj Blaine usměje tím nádherným úsměvem a jak se zase bude moct nenápadně topit v lískových očích svého kamaráda.

Bylo sedm hodin a do restaurace vstoupil hezký mladý muž s hnědými, pěkně upravenými vlasy a příjemným úsměvem. Kurtův typ to nebyl, ale musel uznat, že by se za ním na ulici asi otočil.
Zrovna přemýšlel nad tím, co ten hezoun asi dělá, když si s hrůzou uvědomil, že si dotyčný sedá ke stolu číslo pět. Vzápětí jím projela vlna žárlivosti. Dosud se ještě nikdy nestalo, že by si Kurt myslel, že by nějaký z mužů, co k tomu stolu přicházeli, mohl Blaina zaujmout. Ale tenhle, zcela jistě. Hned jak si uvědomil, co cítí, začal si připadat trochu rozpolceně. Na jednu stranu Blainovi přál, aby mu to někdy s někým konečně vyšlo. Protože ač jeho kamarád vždycky tvrdil, že nikoho nechce, Kurt věděl, že to není tak úplně pravda. Ale na druhou stranu, Kurt ho chtěl prostě pro sebe. Jenže nebyla ani malinkatá naděje, že by mohl soupeřit proti někomu, kdo vypadá takhle. To prostě nešlo. Melissa si všimla jeho výrazu a soucitně ho poplácala po zádech. Byla jediná, komu se Kurt svěřil s tím, že se mu Blaine líbí a taky ji donutil přísahat, že to nikomu neřekne. Neustále ho pobízela k tomu, aby s tím něco udělal, ale Kurt nechtěl.
Modroočko se na ni smutně otočil. "Mohla bys dneska vzít jejich stůl ty?" poprosil ji a Melissa přikývla. Kurt si povzdechl a odešel obsluhovat.

Blaine přišel do restaurace jako obvykle s velmi skeptickým očekáváním. Ihned po tom, co prošel dveřmi a pozdravil Jane, dívku, která měla na starosti rezervace a uvádění hostů k jejich stolům, podíval se k baru, kde obvykle stál Kurt a svým výrazem dával najevo, jak hrozné to tentokrát bude. Jenže dneska tam modrooký číšník k Blainovu překvapení nebyl. Místo toho obsluhoval úplně jiné stoly, než obvykle. Blaina to překvapilo a trochu posmutněl, když si uvědomil, že mu dnes jeho kamarád nebude zpříjemňovat jeho večer. Přesto se ale vydal ke stolu číslo pět.
Blaine musel několikrát zamrkat, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá. Ale byla to pravda. Před ním stál hezký muž s ještě hezčím úsměvem a trpělivě čekal, až se Blaine vzpamatuje.
"Blaine Anderson?" zeptal se muž a Blaine přikývl. "Já jsem Sebastian Smythe, těším mě," podával mu ruku a Blaine jí potřásl. Pak se oba dva posadili a objednali si pití od Melissy, která se mezi tím objevila u jejich stolu. Pak se Sebastian rozpovídal a při tom se krásně usmíval a Blaine jen žasl, jak je možné, že jeho bratr konečně vybral někoho, kdo se mu líbí.
Později, když už měli oba dva muži před sebou talíře s jídlem, konverzace pokročila a Blaine si uvědomil, že si poprvé opravdu užívá rande na slepo, otočil se nenápadně na Kurta, který stál zrovna u baru. Modrooký číšník se na něj trochu posmutněle usmál a ukázal mu palce nahoru. Blaine se usmál zpátky a otočil se zpět na Sebastiana.
"Známý?" zeptal se Blainův společník a on si uvědomil, že jeho výměna s Kurtem asi nebyla až tak nenápadná.
"Kamarád," odpověděl Blaine. "Kurt, pracuje tu jako číšník. Většinou mě obsluhuje on, ale dneska si asi musel vyměnit místo s Melissou," dedukoval Blaine a rozpovídal se o tom, jak se s Kurtem seznámil.
Když přišel konec večera, Blaine se poprvé od doby, kdy začal chodit na rande na slepo, odhodlal a zeptal se Sebastiana, jestli se můžou vidět znovu.
"Blaine, můžu k tobě být upřímný?" zeptal se Sebastian a malinko se usmál.
"Samozřejmě," přikývl Blaine.
"Víš, musím říct, že jsem to nečekal, ale líbíš se mi. A za určitých okolností bych se s tebou rád viděl znovu."
"Ale?"
"Já myslím, že si to asi ani neuvědomuješ, ale víš, že jsi v podstatě celý večer nemluvil o nikom jiném, než o Kurtovi?" řekl upřímně a podíval se směrem k číšníkovi, který zrovna obsluhoval jeden stůl. Blaine se zadíval stejným směrem.
"Jak jsem řekl, líbíš se mi. Ale tak trochu se obávám, že v tvém srdci už není místo pro někoho dalšího," dodal a Blaine se na něj zmateně podíval.
"Tady je moje číslo," podával mu Sebastian vizitku. "Když ti to s Kurtem nevyjde, zavolej mi," řekl, vstal, políbil Blaina na tvář a odešel. Ten za ním zůstal jen zmateně zírat. Netušil, co se to právě stalo. Chvíli nechápavě hleděl před sebe a snažil se přijít na to, co vlastně cítí. Ale po chvilce přivolal Melissu, zaplatil a odešel dřív, než mu Kurt stačil přinést jejich obvyklý moučník.

Modroočko sledoval, jak se Blaine s tím hezkým mužem loučí a jak pak docela rychle mizí z restaurace pryč. Nechápal, co se stalo, proč nepočkal na Kurta s cheesecakem. Nakonec usoudil, že na něj muž tolik zapůsobil, že na číšníka prostě zapomněl. A proč by taky ne? Tomu vysokému krasavci se prostě nemohl rovnat.

Byl to už skoro měsíc od chvíle, kdy Kurt viděl Blaina naposledy a modrooký číšník byl jako tělo bez duše. Melissa se ho marně snažila rozveselit a dokonce se mu pokusila dohodit svého kamaráda. Ale Kurt nikoho nechtěl. Jeho srdce patřilo už dlouho Blainovi, a přestože věděl, že jeho kudrnatý kamarád už je nejspíš někde šťastný s tím vysokým krasavcem, stejně na něj nemohl zapomenout. Jejich pravidelné hovory nad cheesecakem mu chyběly.

Blaine byl nervózní jako ještě nikdy. Skoro měsíc přemýšlel nad tím, jak nejlépe to udělat. Ale nic nebylo dostatečně dokonalé. Až se nakonec rozhodl, že se bude držet hesla v jednoduchosti je síla. Byla neděle večer a restaurace Modrý tulipán se začala trochu vyprazdňovat. Blaine věděl, že v tuhle chvíli už nebudou žádné další rezervace, a tak vstoupil dovnitř.
Jane, slečna od rezervací, ho okamžitě poznala a rozzářila se. V tuhle chvíli už celá restaurace věděla o Kurtově lásce ke kudrnatému muži, a přestože všichni věděli, že jim to nevyšlo, každý tak trochu tajně doufal, že se Blaine jednou objeví a vyzná číšníkovi lásku. Proto když Blaine Jane poprosil, aby ho usadila do sekce, kterou Kurt neobsluhoval, poskočilo jí radostí srdce a doufala, že ten den konečně nastal.
Stejný výraz v obličeji měla i Melissa, když ho přišla obsluhovat. Málem překvapením vykřikla, když ho uviděla. Ale dala na jeho prosby a Kurtovi, který se v téhle odlehlejší části restaurace ten večer vůbec nepohyboval, nic neřekla.

Kurt si všiml, jak má Melissa dobrou náladu a celý večer se z ní snažil dostat proč, ale Melissa mlčela jako hrob. Až ve chvíli, kdy Kurt obsloužil posledního zákazníka a unaveně si sedl za bar, přišla k němu, dala mu do ruky talířek s cheesecakem a řekla: "Můžeš tohle prosím hodit na jednadvacítku?" a pak odběhla dřív, než Kurt stačil cokoliv říct. Modrooký číšník se zamračil, ale přesto se, trochu neochotně, vydal k řečenému stolu.

"Blaine?" vydechl překvapeně a měl co dělat, aby mu cheesecake neupadl na zem. Kudrnatý muž k němu zvedl hlavu a krásně se usmál. V hrudi mu bušilo srdce neskutečnou rychlostí, jak byl nervózní. "Co... co tu děláš?" zeptal se číšník.
"Byl jsem na večeři a teď bych si rád dal svůj oblíbený moučník se svým nejoblíbenějším číšníkem," řekl s úsměvem.
"Ale... kde je ten... ten... co tu byl minule?" koktal zmateně Kurt.
"Sebastian? Kdo ví," pokrčil Blaine rameny. "Ale Cooper tvrdí, že ho viděl s jedním modelem."
"Ale... já myslel, že vy dva..." nechápal pořád Kurt. Blaine se jenom usmál a v duchu si pomyslel, jak je roztomilý, když je zmatený. Nemohl uvěřit tomu, že si to všechno neuvědomil dřív.
"Posadíš se?" zeptal se svého číšníka. Kurt přikývl, sedl si a oba dva se společně pustili do sladkého moučníku.
"Dlouho jsi tu nebyl," řekl po chvíli příjemného ticha Kurt.
"Já vím."
"Myslel jsem si, že sis začal s tím... Sebastianem," pokračoval modroočko.
"Sebastian byl fajn. Ale taky byl hodně všímavý."
"Všímavý?" pozvedl Kurt obočí.
"Mhm. Všiml si něčeho, čeho já až do té chvíle ne."
"Čeho?"
"Toho, že už mám dávno a dlouho oči pro někoho jiného." Kurtovi už zase trochu zhasla ta miniaturní naděje, která mu před chvilkou svitla. "Že celou tu dobu chodím na schůzky na slepo a při tom mám přímo před nosem toho nejúžasnějšího muže na světě." Kurt začal cítit, jak ho v očích pálí slzy a sklopil hlavu, aby mu do nich Blaine neviděl. "A že jsem úplný idiot, protože jsem si nevšiml, jak se ty dvě krásné modré oči pokaždé rozsvítí, když mě vidí." Kurt si v duchu pomyslel, že jeho modré oči se přece taky vždycky rozsvítí, když Blaina vidí a jak je možné, že je Blaine tak nevšímavý?! Když najednou úplně přestal dýchat, protože ucítil, jak ho jeho kudrnatý kamarád chytil za ruku a uvědomil si, že se kdo ví jak přesunul a momentálně sedí vedle něj. Vykulil oči a opatrně k němu zvedl hlavu. Blainův obličej přímo zářil. Opatrně zvedl ruku a pohladil Kurta po tváři, zatímco hleděl do těch modrých očí. "Promiň, že mi to tak trvalo," zašeptal, a než si Kurt stačil plně uvědomit, co se děje, svého číšníka políbil.

Modroočko netušil, jak dlouho to trvalo, ale bylo mu to jedno, protože se cítil nejšťastněji ve svém životě. Nevnímal, jak se v povzdálí roztleskali všichni zaměstnanci restaurace, nevnímal, jak na ně všichni začali připíjet. Vnímal jenom a jenom Blainovy rty na těch svých a jak nádherně se cítí. A když se pak od sebe konečně odtáhli a zašeptali si své: "Miluju tě," měl pocit, že na světě v tu chvíli existuje jenom štěstí.
Melissa později tvrdila, že odešli jako ve snách a bez placení, ale v tu chvíli, bylo Kurtovi všechno jedno. Hlavně, že má konečně svého Blaina.

Asi o tři měsíce později se jednoho dne objevila v počítači restaurace Modrý tulipán rezervace na jméno Anderson, stůl číslo pět. Kurta to trochu překvapilo, protože Blaine už si stůl rezervovat nemusel a navíc měl za ním ten večer přijít. A schůzky na slepo, které mu jeho bratr stále domlouval ("O našem vztahu mu řekneme nejdřív za půl roku, lásko. Nechci, aby nám můj bratr dělal ze života peklo!"), rezolutně odmítal. A tak to nakonec přešel. Však Blaine jistě není jediný Anderson v celém New Yorku.

Kolem sedmé hodiny se u stolu konečně objevil atraktivní, celkem vysoký muž s hnědými vlnitými vlasy a modrýma očima. Kurt si ho chvíli prohlížel a pak se vydal obsluhovat.
"Dobrý večer, co vám mohu nabídnout k pití?" zeptal se. Muž k němu zvedl hlavu a usmál se dokonalým úsměvem.
"Vodu a bílé víno, děkuju. Poslyšte, nechtěl byste jít rande s mým bráchou?" zeptal se, jako by to byla úplně běžná otázka. Kurt zamrkal.
"Ne, nezlobte se, ale já mám přítele," odpověděl slušně a chtěl odejít, ale další věta toho muže ho zarazila.
"To je škoda. Vsadím se, že byste byl přesně Blainův typ," zavrtěl hlavou a začal si prohlížet cosi na svém telefonu. Kurt na něj zůstal zírat, když si uvědomil, kdo že je to tenhle Anderson. Koutkem oka si také všiml, že jeho milovaný právě dorazil.
"Myslím, že Blaine by s vámi souhlasil, Coopere," řekl Kurt s úsměvem a vydal se ke svému příteli. Ještě zaregistroval, jak se za ním Cooper otočil, když s vervou Blaina objal a dal mu láskyplný polibek na uvítanou.

"Jak to, že o tom zase nic nevím, prcku?!" ozvalo se na celou restauraci. Blaine zaúpěl a Kurt se rozesmál. "No co, někdy se to dozvědět musel," dodal modrooký číšník a společně se vydali do jámy lvové.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Peth Peth | 21. září 2012 v 16:57 | Reagovat

Nesnášim jednorázovky... je mi smutno když skončí :( Zvlášť když jsou takle dobré

2 Andílek Andílek | Web | 21. září 2012 v 17:46 | Reagovat

krásná povídka, mám úsměv na tváři

3 Kat Kat | Web | 21. září 2012 v 19:07 | Reagovat

Jé, to je tak sladký :) super nápad!

4 Tessee Tessee | Web | 21. září 2012 v 19:30 | Reagovat

[1]: Však ty máš úžasnou fantazii. Můžeš domýšlet :-)

Jinak vám všem děkuju! :-)

5 Tamy Tamy | 21. září 2012 v 19:52 | Reagovat

Já chci Coopera za bráchu. *dupne si nožičkou* :DD Ten můj trotl jen sedí na prdeli u počítače a žere. :D Ale jinak si ze mne znovu udělala želé...rozteklé želé po celém pokoji, takže když sem přišla matka, uklouzla a třískla sebou.

6 Tessee Tessee | Web | 21. září 2012 v 20:01 | Reagovat

[5]: :D Jo, s bratrem jsem na tom úplně stejně, jako ty :D

7 ada ada | 23. září 2012 v 15:43 | Reagovat

vážně skvělá povídka chechtala jsem se celou dobu

8 simplyrambling simplyrambling | Web | 29. září 2012 v 13:38 | Reagovat

Cooper je správně mimo :) Hezký příběh. Em

9 Tessee Tessee | Web | 29. září 2012 v 13:50 | Reagovat

[8]: Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama