Memory - 21. kapitola

20. června 2012 v 18:47 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... V průběhu večeře Amy s Wesem pozorně sledovali, jak se k sobě jejich dva kamarádi chovají. Tak trochu doufali, že by se Kurt mohl konečně během těch několika dnů v Limě odhodlat a udělat krok správným směrem. ...



21
Kurt, Blaine, Burt a Carol stáli na letišti v Columbusu. Letadlo zpátky do New Yorku odlétalo za chvíli a oba dva muži se museli s Hummelovými rozloučit.
"Ahoj, tati," řekl Kurt otci a pevně ho objal.
"Měj se, Kurte. A koukej častěji volat," peskoval ho v legraci a jeho syn se usmál. Pak se k němu znovu naklonil. "A děkuju," zašeptal mu do ucha. "Za všechno. Myslím, že v tom mám trochu jasněji." Burt ho poplácal po zádech a nechal ho rozloučit se s Carol.
Blaine stál vedle nich a sledoval s drobným úsměvem loučení Hummelovic rodiny. Za těch pár dní, co u nich strávil, mu celá Kurtova rodina přirostla k srdci, skoro stejně, jako sám Kurt. Nikdy předtím si nemyslel, že by se to mohlo stát, ale konec konců, v poslední době ho překvapovalo hodně věcí.
Když se Carol a Burt konečně rozloučili s Kurtem, oba dva se otočili k Blainovi.
"Měj se hezky, Blaine. Jsem moc ráda, že jsem tě poznala," řekla Carol s upřímným úsměvem. Blaine se začervenal.
"Doufám, že tě zase brzy uvidíme," připojil se Burt.
"A když si budeš chtít popovídat, klidně zavolej," pobízela ho Carole. Během těch pár dní si s Blainem padli do oka a Kurt s překvapením zjistil, že jí Blaine svěřil pár věcí ze svého předchozího života. Samozřejmě ne to nejzávažnější, ale už jenom to, že byl ochotný říct cokoliv o své minulosti někomu jinému než Kurtovi, byl obrovský pokrok.
Blaine stál a oči se mu zalily slzami. Bylo to na něj najednou moc příjemných emocí najednou. A pak, aniž by to kdokoliv z Hummelových čekal, najednou padl Carol do náručí. Překvapená žena ho objala a trochu ukonejšila, když cítila, jak se otřásá vzlyky.
"Děkuju, Carol. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená," zašeptal Blaine, když se konečně trochu uklidnil. Pak se znovu postavil a otočil se na Burta. Chvíli se rozmýšlel a pak mu pomalu a opatrně podal ruku. Burt se rozzářil obrovským úsměvem a ruku mu stiskl. "Jak jsem řekl, moc rádi tě tu kdykoliv uvidíme, synu," dodal znovu a Blaine mu také poděkoval, trochu překvapen a hlavně potěšen familiérním oslovením.
Kurt si otřel slzy, které mu před malou chvilkou vytryskly. "Musíme jít," řekl, když se ozvalo hlášení pro pasažéry cestující do New Yorku. Naposledy objal Burta a Carol a společně s Blainem se vydali do letadla.

Vysoko nad mraky se Kurt na Blaina usmál.
"Co je?" zeptal se kudrnáč.
"Jsem na tebe pyšný," řekl Kurt a chytil kamaráda za ruku. Blaine se trochu začervenal, sklopil oči, ale také se usmál. "Děkuju," pronesl potichu a pak se zadíval z okénka. Oba dva se nepustili až do chvíle, kdy byl čas vystoupit.

"Všude dobře, doma nejlépe," pronesl Blaine, když oba dva muži vstoupili do haly Wesova domu.
"Nezapomeň, že nás Wes a Amy pozvali na večeři," připomněl Kurt.
"Já vím," odvětil Blaine. "Jdi zatím nahoru. Já si dám jenom věci k sobě a hned jsem tam," usmál se a zašel do svého bytu. Kurt se otočil a vydal se po schodech nahoru.

"Tak jsme tady," ohlásil Kurt, když vstoupil do bytu. Po několika měsících přátelství s Wesem a Amy už neotálel a dovolil si vstoupit bez ohlášení. Amy vyběhla z poza rohu z kuchyně a okamžitě Kurta pevně objala. "Ahoj Kurte," pozdravila ho vesele. "Tak jak bylo v Limě?"
"Skvěle," smál se Kurt jejímu nadšení.
"Nějaké novinky?" vyzvídala. Kurt se zamyslel a pak se usmál.
"Blaine udělal obrovské pokroky. Když jsme se na letišti loučili s mými rodiči, tak si potřásl rukou s mým tátou a Carol dokonce objal," zářil modroočko nadšením.
"Vážně?" vydechl překvapeně Wes, který se najednou zjevil Kurtovi za zády. "No to je skvělé!" smál se nadšeně.
"Ahoj Wesi," pozdravil ho Kurt. "Já vím, byl jsem tak překvapený, až mi vytryskly slzy dojetím. Zdá se, že si za těch pár dní docela dost porozuměl s Carol."
"To je pravda," ozvalo se za nimi a když se otočili, stál tam Blaine s obrovským úsměvem na tváři. "Ahoj Wesi," objal svého kamaráda. Pak se otočil k Amy a opatrně ji objal taky. "Ahoj Amy." Amy mu objetí oplatila a přitom se překvapeně podívala na oba dva přihlížející. Ti se jen usmívali.
"Carol je skvělá. Opravdu jsem si s ní dobře popovídal," řekl Blaine a šel se s Wesem a Kurtem posadit k jídelnímu stolu. Amy začala servírovat večeři.
"Nějaké další novinky?" vyzvídal Wes a nedočkavě těkal očima mezi Kurtem a Balinem. Ti se na sebe nechápavě podívali a Kurt pokrčil rameny.
"Byli jsme na Daltonu," řekl nakonec Blaine. "Ředitel mi nabídl, že bych tam mohl dostudovat poslední ročník školy, abych měl maturitu."
"Vážně?" divil se Wes. "A půjdeš tam?"
"Ještě nevím," pokrčil Blaine rameny a pustil se do jídla, které před něj mezitím Amy postavila.

V průběhu večeře Amy s Wesem pozorně sledovali, jak se k sobě jejich dva kamarádi chovají. Tak trochu doufali, že by se Kurt mohl konečně během těch několika dnů v Limě odhodlat a udělat krok správným směrem. Ale jak se zdálo, nestalo se tak. Nebo tomu alespoň nic nenasvědčovalo.
Nakonec se oba dva, Kurt i Blaine, se svými přáteli rozloučili a vydali se dolů.

"Děkuju," otočil se Blaine na kamaráda, když se oba zastavili přede dveřmi do jeho bytu.
"Za co?" zeptal se Kurt a jemně se usmál.
"Za všechno," řekl Blaine prostě a objal ho. "Žes mě vzal do Limy, že se o mě pořád staráš, že jsi..." pokrčil rameny. Kurt se na něj zadíval tak intenzivně, že to Blaine ještě nikdy nezažil. Pak otevřel pusu a nadechl se, jako by chtěl něco říct. Ale na poslední chvíli se zarazil, sklopil oči a zase vydechl. Nakonec Blainovi stiskl ruku a řekl jen: "Dobrou noc, Blaine." Pak se znovu usmál a odešel.

Bylo půl druhé ráno a Kurt stále nemohl zamhouřit oka. Ležel na své posteli a koukal se do stropu. Škvírou v zatažených závěsech se dovnitř dralo tlumené světlo pouličních lamp a sem tam se ozvalo projíždějící auto. Přesně takhle už tu Kurt lehával několik let. A za ta léta si zvykl, bylo to pro něj jistým způsobem uklidňující. Byla to jistota, bezpečí, byl to domov.
Jenže teď tu něco chybělo. Nebo spíš někdo. Za posledních pár dní si Kurt zvykl, že byl Blaine neustále nablízku, i když třeba v jiném pokoji. A teď, když tu najednou nebyl, když nebyl jen několik dveří vedle, cítil se Kurt neskutečně sám.
Pomalu se posadil a po tvářích se mu zase začaly koulet slzy. Konečně bylo na čase si to přiznat. Konečně bylo na čase udělat ten krok a stejně tak, jako Blaine, hodit své problémy a strachy z minulosti za hlavu.

Blaine už celkem dlouho spal, když ho vzbudilo klepání na dveře. Nejdřív měl pocit, že se mu to zdálo, ale pak se to ozvalo znovu a intenzivněji. Vyhrabal se tedy z postele a šel otevřít. K jeho překvapení stál za dveřmi Kurt.
"Kurte?" řekl Blaine trochu nechápavě, ale oči se mu rozsvítily, když viděl svého kamaráda. Jenže vzápětí si všiml, že modroočkovi tečou po tvářích slzy a jeho oči jsou úplně červené a oteklé. "Co se stalo? Jsi v pořádku?" začal se Blaine strachovat a okamžitě ho sevřel v pevném objetí. Kurt se ještě trochu více rozplakal. Blaine ho tedy pomalu odvedl do obývacího pokoje, posadil se s ním na gauč a čekal, až se trochu uklidní. Poprvé za několik měsíců, se najednou jejich role vyměnily. Najednou to byl Blaine, kdo tu byl pro svého kamaráda, kdo mu byl oporou, kdo ho držel v náručí a čekal, až bude moct vysvětlit, co se stalo.
"Kurte, řekneš mi co se stalo, prosím? Trochu mě děsíš," zašeptal Blaine, zatímco se snažil vzlykajícího kamaráda uklidnit a povzbudivě ho hladil po zádech. Kurt se po chvilce zvedl, zhluboka se nadechl, otřel si slzy a podíval se na Blaina. Pak se usmál.
"Neděje se nic. Všechno je v tom nejlepším pořádku. To jsou slzy štěstí," řekl. "Taky teda trochu paniky, ale hlavně štěstí." Kurt si znovu otřel obličej a znovu se zadíval Blainovi, který se tvářil trochu nechápavě, do očí. "Blaine, přišel jsem, protože... protože ti chci říct, že... že tě miluju."
Blaine otevřel své lískové oči tak doširoka, že to snad ani nebylo možné, spadla mu brada a na chvíli přestal překvapením dýchat.
"Cože?" zašeptal po chvilce. "Ale jak... ty přece... to není... cože?" koktal zoufale. Kurt se na něj sladce usmál, naklonil se k němu a jemně ho pohladil po tváři. "Miluju tě," zašeptal a spojil jejich rty v něžném polibku. Blainovi ještě pár vteřin trvalo, než mu došlo, co se děje, ale nakonec mu to taky došlo a začal líbat Kurta zpátky.
Když se konečně oba nabažili tolik vytoužených rtů toho druhého, opřel si Kurt čelo o to Blainovo a znovu se na sebe usmáli.
"Já to nechápu," řekl Blaine. "Já jsem myslel, že..."
"Já vím," skočil mu do řeči Kurt. "Já taky. Myslím, že tě miluju už dlouho. Jenom jsem byl moc velký idiot na to, abych si to přiznal."
"Neříkej o sobě takové věci," zamračil se trochu Blaine.
"Vždyť je to pravda," oponoval Kurt.
"Není. Jenom ti to trvalo trochu déle," pokrčil rameny a pak trochu posmutněl a sklopil oči. "Při tom, co o mně všechno víš, se ti ani nedivím. Spíš se divím, že je to vůbec možné."
"Blaine," zašeptal Kurt a počkal, až k němu zase zvedne oči. "Ty jsi ten nejúžasnější, nejsilnější člověk, co znám. Přes to všechno, co se ti stalo, jsi se z toho dokázal dostat. Každý den děláš obrovské pokroky," řekl a Blaine v jeho očích viděl obrovský obdiv a lásku.
"Bez tebe bych to nedokázal," zašeptal a znovu Kurta políbil, aby se ujistil, že se to všechno opravdu děje. Pak si ovšem všiml, že Kurtovi už zase tečou slzy.
"Proč pláčeš?" zeptal se modroočka.
"Já... já jenom... bojím se," řekl Kurt tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet.
"Čeho?"
"Že ti ublížím," přiznal Kurt.
"Jak bys mi mohl ty ublížit? Já vím, že bys něco takového neudělal," bránil ho Blaine a Kurt zavrtěl hlavou.
"Samozřejmě, že ne. Ne úmyslně. Ale já... co se vztahů týče, nemám zrovna nejlepší zkušenosti," sklopil oči. "Všechny moje předchozí vztahy jsem pokazil a já... po tom, co sis prožil, ti nemůžu něco takového udělat a..." Blaine ho umlčel dalším polibkem.
"Kurte, to je přece riziko každého vztahu, že se něco pokazí. Ale nemůžeš na mě brát ohledy jenom proto, že víš co se mi stalo. Já to po tobě nechci. Rozhodl jsem se, že to zkusím hodit za hlavu. Zkus to taky, prosím. Je to těžké, já vím, ale půjde to. Zvládneme to spolu."
Kurt nechápal, jak si někoho tak dokonalého zasloužil. Ale byl tu a držel ho v náručí. A to bylo hlavní. Usmál se, přikývl a pevně ho objal. Oba dva pak jenom mlčky seděli a vnímali tlukot srdce svého milovaného. Po chvíli, když Kurt cítil, že pomalu usíná, podotkl, že bude lepší si jít lehnout. Blaine souhlasil a oba dva se vydali do ložnice. U postele se ale Blaine najednou zastavil a celkem viditelně znervózněl. Kurt se na něj otočil.
"Co se stalo?"
"Já... je to hloupost," sklopil nervózně oči.
"Blaine, řekni mi co se děje, prosím," objal ho něžně Kurt.
"Já jenom... nejsem si jistý, že jsem připravený na..." Blaine se podíval na postel a v tu chvíli to Kurtovi došlo.
"Oh, Blaine," Kurt opatrně otočil jeho obličej tak, aby mu viděl do očí. "Miluju tě a nikdy v životě tě nebudu nutit do ničeho, co nechceš nebo na co nejsi připravený," řekl upřímně. Blaine si viditelně oddechl, přikývl a usmál se.
"Já se přesto časem dostanu," řekl rozhodně.
"Já vím," pohladil ho Kurt. "Můžeme si teď jít lehnout?" zeptal se a Blaine přikývl.
Po chvíli už oba dva spokojeně oddechovali se svým milovaným v náručí a se spokojeným úsměvem na tváři.

Druhý den ráno, než šel do školy, se Wes rozhodl, že se ještě zajde podívat, jak na tom je Blaine. Večer předtím sice vypadal celkem v pohodě, ale u něj si nemohl být nikdy stoprocentně jistý.
Opatrně vstoupil do bytu a potichu šel do obývacího pokoje, kdyby Blaine náhodou ještě spal. Našel ho ale u jídelního stolu, s hrnkem kávy na stole, velmi spokojeně se usmívajícího a s rozkresleným obrázkem pod rukou.
Když si ho kamarád konečně všiml, usmál se ještě více ze široka, pozdravil ho a naznačil mu, aby byl potichu. Wes chvíli nechápal, a pak se podíval, co Blaine kreslí. Pod jeho rukou našel obrázek dvou mužů v polibku. A přestože kresba ještě nebyla dokončená, bylo zcela jasné, kdo ti dva jsou. Wes vykulil oči a Blaine se jen uculil a zadíval se směrem k ložnici. V tu chvíli se Wes nadšeně vrhl ke dveřím a opatrně nahlédl dovnitř. A opravdu, v Blainově posteli spal Kurt. Wes zase potichu dveře zavřel a s hlubokým vydechnutím zašeptal: "No konečně!"
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tamy Tamy | 20. června 2012 v 19:59 | Reagovat

*Skáče nadšeně po místnosti* Jůůhůů!! Konečně!!! :DDD Úžasná kapitola, už jsem myslela že se nedočkám!! :DDD

2 Kat Kat | 20. června 2012 v 20:10 | Reagovat

Wes to vystihl, ,,No konečně!" ;) Krásná kapitola
, doufám , že není poslední ;)

3 Áďa Áďa | 20. června 2012 v 21:14 | Reagovat

Jééééé hurá!!!!!! Konečněěěěě!!!!!!! Skvělá kapitola :)

4 Veri Veri | 20. června 2012 v 21:41 | Reagovat

Konečné:D Skvelá  kapitola:)

5 Domík Domík | Web | 20. června 2012 v 22:10 | Reagovat

Tahle povídka mi pokaždé vyvolá úsměv na tváři :) (A moc se mi líbí nový vzhled blogu)

6 Tana Tana | 21. června 2012 v 6:19 | Reagovat

mám dneska tak nejak výkyvy svojich nálad a od rána plačem, toto ma dojalo a rozplakala som sa ako malá... dokonalé... :)

7 Nicole Damita Nicole Damita | 21. června 2012 v 13:29 | Reagovat

No konečne :D to im ale trvalo =)bolo to úžasné

8 Tessee Tessee | 21. června 2012 v 16:52 | Reagovat

Tak jsme se konečně dočkali! :-D
Děkuju všem!!! :-) Ještě bude epilog :-)

9 Gee Gee | Web | 23. června 2012 v 22:28 | Reagovat

"No konečně." Yipee, yipee, jdu pobíhat s řehtačkou po baráku, stejně má venku nějaká šílená kapela koncert...

10 Niky Niky | 24. září 2012 v 16:10 | Reagovat

KONECNE!!!!! nejlepsi dil...Konecne si to Kurtik uvedomil :-D aneb at zije zeleee :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama