Memory - 20. kapitola

14. června 2012 v 22:27 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... "Řiď se tím, co ti říká srdce. Mě to vždycky pomohlo," mrkl na Kurta a odešel. ...


20
Blížila se půlnoc a Kurt pořád nemohl usnout. Rozhodl se tedy, že zkusí trochu teplého mléka, které vždycky zabíralo.
Stál v kuchyni, čekal, až se mu mléko ohřeje, a přemýšlel. Měl v hlavě čím dál větší zmatek. Dnešní den byl jeden z nejlepších, které v poslední době zažil. A Blaine se zlepšil tak, že už chvílemi nebylo ani poznat, že si prošel něčím hrozným. Jediným viditelným znakem už byl většinou jen fakt, že se stále ještě nechtěl dotýkat jiných lidí než Kurta a Wese.
Modrooký mladík se napil mléka a posadil se, když najednou někdo vešel do kuchyně. Kurt se tak lekl, až nadskočil.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," omlouval se se smíchem Burt, nalil si sklenici vody a posadil se ke svému synovi. "Nemůžeš spát?" zeptal se a podíval se na sklenici s mlékem, kterou Kurt svíral v ruce. Modroočko zavrtěl hlavou.
"Mám v hlavě moc myšlenek," povzdechl si.
"Jde o Blaina?" zeptal se po chvilce zase Burt a Kurt přikývl. Na chvíli se mezi oběma muži rozhostilo ticho. Burt znal svého syna až moc dobře na to, aby věděl, že ho nejde do něčeho tlačit a že se nakonec rozpovídá sám. Kurt si chvíli pohrával se sklenicí a pak si znovu povzdechl.
"Já nevím, co mám dělat, tati. Blaine, on..." Kurt to ze sebe pořád nějak nedokázal dostat.
"Můžu být upřímný, synu?" Kurt přikývl. "Z toho, co vidím já, tě má Blaine přinejmenším hodně rád..."
"To vím," skočil mu Kurt do řeči. "Už před nějakou dobou mi řekl, že mě miluje," přiznal.
"OK, dobře. Jak jsem řekl, to je vidět. Je poznat, že pro něj hodně znamenáš. Ale... z toho co jsem viděl, on taky hodně znamená pro tebe, ne?" sondoval Burt.
"Samozřejmě, že pro mě hodně znamená, tati! Je to můj nelepší kamarád. Chci mu pomoct," odůvodňoval to Kurt, stejně, jako vždycky.
"Ale je to opravdu jenom proto, že mu chceš pomoct?"
Kurt se zadíval do stolu a neodpověděl.
"Já znám ten pohled, Kurte. Stejný pohled jsi měl, když jsi chtěl Finna, stejný pohled jsi měl, když se k vám do sboru přidal Sam. A hlavně, stejný pohled jsi měl, když jsi poprvé přivedl domů Thomase," podíval se na syna Burt významně.
"Můžeme o něm prosím nemluvit?" zašeptal Kurt.
"Já myslím, že bychom měli." Burt se na chvilku odmlčel. "Víš, když jsi mi nedávno volal a všechno jsi mi řekl, neustále jsi mi opakoval, jak Blaine není na vtah připravený, a jak mu to nemůžeš udělat. Jak mu chceš pomoct, aby se přes všechno, i přes tebe dostal a mohl začít nový, plnohodnotný život. Ale to co jsem dneska viděl já, to nebyl člověk, kterému je třeba přes něco pomoct."
"Ty nevíš, co se mu stalo!" skočil mu trochu naštvaně do řeči Kurt.
"Možná ne, ale to co vím je, že každému je lépe, když má vedle sebe někoho, kdo tu pro něj vždycky bude. Kdo ho bude milovat a pomáhat mu. Na koho se bude moct vždycky a ve všem spolehnout. A s kým bude moct všechno sdílet. To dobré, i to špatné. Řekni mi upřímně, Kurte, co k němu cítíš?"
"Já nev..."
"Ne. Já nechci slyšet, že nevíš. Protože vím, že víš. Jenom se to bojíš říct nahlas."
Kurt se podíval na Burta se slzami v očích. "A co když se to stane zase? Co když to zase zkazím, tati? Co když zase udělám něco špatně? Co když mu ublížím, stejně, jako jsem ublížil Thomasovi?"
"Ale Kurte, o tom přeci vztahy jsou. Já vím, že to bylo těžké, ale nemůžeš to po jednom nepovedeném vztahu vzdát."
"Jenže tentokrát je to jiné. Blaine si už prošel doslova peklem a kdybych..."
"Poslouchej mě, synu," přerušil ho znovu táta. "Ty chceš Blainovi pomoct, aby mohl žít normálně jako každý jiný, že?"
"Samozřejmě," přikývl Kurt.
"A myslíš, že kolem ostatních chodí taky všichni po špičkách a přemýšlejí, co je pro ně dobré a co ne?" Kurt zavrtěl hlavou. "Zklamání a nepovedené vztahy jsou součástí života, stejně, jako radosti a povedené vztahy. Já vím, že je to těžké, když víš, co se mu stalo. Ale nezapomínej na to, že jsi jediný. Co když se Blaine seznámí s někým jiným, kdo k němu nebude mít takové ohledy?" Kurt vykulil oči a Burt se uchechtl. "Podívej, kdybych věděl, že ho vidíš jen jako kamaráda, do ničeho bych tě netlačil. Ale i když to nechceš říct, já poznám, že je v tom něco víc, Kurte. Myslím, že je čas, abys taky začal brát ohledy sám na sebe," pozvedl Burt obočí. Kurt nad tím chvíli přemýšlel.
"Když jsme sem letěli, Blaine mi řekl, že letí poprvé letadlem. V tu chvíli už jsme byli ve vzduchu a já jsem se vyděsil, že se možná bojí. Ale Blaine se jenom zasmál a řekl, že v životě jsou jiné věci, co mu nahánějí hrůzu, takže let letadlem ho nevyděsí. Asi tím myslel, že už zažil tak hrozné věci, že taková malichernost ho nemůže rozhodit."
"Lidé, kteří zažijí něco opravdu hrozného, vnímají život trochu jinak, Kurte. A myslím, že Blaine je na tom podobně." Burt se podíval na hodiny. "Myslím, že je čas jít spát. Ráno je moudřejší večera," pronesl a zvedl se. "Dobrou noc," popřál synovi a vydal se do ložnice. Pak se ještě zastavil mezi dveřmi a otočil se zpátky. "Řiď se tím, co ti říká srdce. Mě to vždycky pomohlo," mrkl na Kurta a odešel.
Kurt ještě chvíli seděl a přemýšlel. Jeho nedopitá sklenice mléka už dávno úplně studená. Nakonec si povzdechl, také se zvedl a odešel spát.

Druhý den ráno seděl Kurt u snídaně jako první. Ne, že by přes noc něco vymyslel, ale jeho noční rozhovor s tátou mu přeci jen trochu pomohl. Rozhodl se, že tomu nechá volný průběh.

Jakmile Blaine vstoupil do místnosti, Kurt se rozzářil. Popřáli si dobré ráno, modroočko nalil kamarádovi kávu a posadili se spolu ke stolu, aby probrali, co budou dnes dělat.
"Myslíš, že bychom mohli zajet do Westerville?" zeptal se opatrně Blaine.
"Jasně, že mohli," odpověděl Kurt. "Jsi si jistý, že tam chceš?"
"Ano. Chtěl bych se zajet podívat na Dalton. Konec konců to jsou, kromě tebe, jediné hezké vzpomínky, co mám," usmál se trochu a s ním i Kurt.
"Dobře, takže dneska jedeme do Westerville."

Cesta do nedalekého města trvala z Limy necelé dvě hodiny. Oba dva muži se celou dobu bavili v podstatě o ničem, ale hlavní bylo, že se celou dobu smáli. A když konečně zaparkovali před budovou Daltonské akademie, oba dva měli tak skvělou náladu, že Blaine úplně zapomněl být nervózní.

Protože byl Dalton soukromá škola, její pozemky i budovy byly chráněny, aby si dovnitř nemohl přijít jen tak někdo. A proto Kurt, než vyjeli, zavolal řediteli a sjednal si s ním schůzku. Naštěstí, když ředitel Halbrook slyšel, že se jedná o jednoho z jejich bývalých studentů, jehož navíc všichni ještě nedávno považovali za mrtvého, neváhal ani minutu a se schůzkou nadšeně souhlasil.

"Ředitele Halbrooka si pamatuješ?" zeptal se Kurt Blaina, když mířili chodbou k jeho kanceláři. Přestože si Blaine na svou minulost už dávno vzpomněl, ještě pořád si nevybavoval některé detaily nebo lidi.
"Myslím, že ano. A myslím že jsem ho měl vždycky docela rád," vzpomínal Blaine. To už se oba zastavili přede dveřmi, jež byly označeny jako ředitelna, a Kurt zaklepal. Přišla jim otevřít milá, usměvavá sekretářka, která je se slovy, že už jsou očekáváni, uvedla dál.
"Vítám vás," řekl vysoký, usměvavý pán v obleku a podával oběma ruku. Kurt ji přijal a chtěl vysvětlit, že Blaine se nerad dotýká lidí. Ale kamarád ho předběhl.
"Moc se omlouvám, že vám nepodám ruku, ale ještě pořád mám bohužel problém se někoho dotknout. Promiňte," omlouval se.
"Samozřejmě, to je v pořádku," usmál se ředitel a vyzval oba muže, aby se posadili do pohodlných křesel.

"Ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím, pane Ryersi," řekl ředitel a Blaine trochu strnul, když slyšel své staré příjmení. Kurt chtěl znovu zakročit, ale Blaine ho opět předběhl.
"Anderson. Já se teď jmenuji Anderson. Blaine Anderson," vysvětlil.
"Samozřejmě, omluvám se. To jsem nevěděl," omlouval se ředitel.
"To je v pořádku."
"Každopádně, jak už jsem říkal, jsem moc rád, že vás vidím. Vzpomínám si, že jste byl vynikající student."
Blaine se trochu začervenal, ale usmál se.
"Víte, trochu jsem o tom přemýšlel. Vím, že jste školu opustil po třetím ročníku, ale nevím, jestli jste si někde dodělal maturitu," přemítal ředitel. Blaine sklopil oči a zavrtěl hlavou. Moc se o své minulosti bavit nechtěl. Ale na druhou stranu, byl to jeho nápad, jet se podívat do Westerville a na Dalton a takové otázky čekal. Nedalo se na ně úplně připravit, ale Blaine věděl, že se musí snažit, protože ne všichni k němu budou vždy milí a budou si dávat pozor na jazyk.
"V tom případě jsem vám chtěl nabídnout, jestli si nechcete dodělat poslední rok střední školy tady na Daltonu," nabídl mu ředitel a Blaine vykulil oči. Něco takového nečekal. Předpokládal, že se ho bude ředitel vyptávat na to, co se mu stalo a nebo na jeho rodiče. Tímhle byl naprosto zaskočený.
"Já... teď vůbec nevím. Víte, bydlím teď v New Yorku a to je daleko. A taky nevím, jestli bych ještě vůbec měl znalosti na to, abych šel rovnou do čtvrtého ročníku," přemýšlel Blaine nahlas.
"Je to jenom na vás, pane Andersone. Ale pokud si dobře pamatuji, neměl jste se studiem nikdy problémy. Mohl byste tu samozřejmě opět bydlet na koleji. Navíc, další školní rok začíná až za pár měsíců. Nemusíte se samozřejmě rozhodovat teď hned."
"Dobře. Já si to nechám projít hlavou. Ale děkuju vám," odpověděl Blaine. A Kurt, ten začínal být na Blaina čím dál tím více pyšný.

Blaine s Kurtem a ředitelem Halbrookem se pak ještě prošli po škole, což Blainovi připomnělo spoustu veselých historek, které hned oběma svým společníkům vyprávěl. Asi o hodinu později se konečně oba dva mladí muži s ředitelem rozloučili a vydali se na parkoviště.
"Tak co? Jedeme domů, nebo chceš zajet ještě někam?" zeptal se Kurt s úsměvem, když nastoupili do auta. Blaine se najednou zase zasmušil a zadíval se do klína.
"Ještě je jedno místo, kam bych chtěl zajet," řekl potichu. "Budu tě navigovat."

Cesta netrvala dlouho a proběhla v tichosti, až na Blainovy pokyny kam zatočit a kudy jet. Kurt netušil, kam jedou, ale z Blainovy změny nálady poznal, že bude lepší se neptat.
Až ve chvíli, kdy zastavil na malém, poměrně prázdném parkovišti mu to došlo. Pomalu se otočil na svého kamaráda, který se koukal trochu nepřítomně z okénka.
"Jsi si jistý, že tam chceš jít?" zeptal se opatrně. Blaine přikývl.
"Včera jsem volal Wesovi, aby mi řekl, kde to je," odpověděl, vystoupil z auta a vydal se napřed. Kurt také vystoupil a šel pomalu za ním.
Blaine se asi po deseti minutách konečně zastavil a smutně se zadíval dolů před sebe. Kurt k němu došel a také se podíval tam, kam Blaine. Stáli před mramorovým náhrobkem, který měl na sobě tři jména: Richard Thomas Ryers (1968-2012), Catherine Susan Ryers (1970-2012) a Rupert Richard Ryers (1995-2012).
Blaine si klekl před náhrobní kámen, pomalu přejížděl prsty přes své bývalé jméno a po tvářích mu stékaly slzy. Kurt v tu chvíli vůbec nevěděl, co má dělat, a tak jen stál a nechal Blainovi jeho chvilku. Po několika minutách se Blaine zvedl a postavil se opět vedle svého modrookého kamaráda.
"Jestli chceš, můžeme to tvoje jméno nechat odstranit," navrhl Kurt. Ale k jeho překvapení zavrtěl Blaine hlavou.
"Ne," řekl potichu a otřel si z obličeje slzy. "Ten náhrobek říká pravdu. Rupert Richard Rayers už nežije. Možná, že nezemřel v roce 2012. Ale někdy v těch dvou a půl letech potom určitě." Kurtovi při Blainových slovech vhrkly slzy do očí a opatrně svého kamaráda objal kolem pasu. Blaine se na něj otočil a usmál se tím svým krásným úsměvem.

"Asi bych si měl v New Yorku sehnat psychologa," povzdechl si, když šli, v objetí, hřbitovem zpátky k autu.
"Vždyť chodíš s Dr. Smithovi. Tobě na něm něco vadí?" zajímal se Kurt.
"To ne. Ale on už mě moc zná. Já jsem myslel spíš někoho nezaujatého. Někoho, kdo nezná můj případ."
"A co tě na to myšlenku přivedlo?"
"Já nevím. Prostě... prostě mě napadlo, že bych měl konečně hodit všechno, co se stalo, za hlavu a začít úplně znovu, od začátku. Já vím, že to nebude jednoduché, ale já to dokážu." Blaine se na Kurta znovu usmál a tomu se znovu rozbušilo srdce, jako v poslední době často. Oplatil tedy Blainovi jeho úsměv a oba dva se společně vydali na cestu zpátky do Limy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dawn Dawn | Web | 14. června 2012 v 22:59 | Reagovat

Dneska jsem si přečetla všechny kapitoly a musím říct, že je to nádherná povídka. Skvěle píšeš a je to úžasnej nápad...strašně moc se těším na další díl... Doufám, že bude brzy;D

2 Tana Tana | 15. června 2012 v 0:15 | Reagovat

snáď bude ďalší diel, prosím :O

3 Nicole Damita Nicole Damita | 15. června 2012 v 20:00 | Reagovat

Pekné dúfam ale že to ešte neknčí či áno?

4 Tessee Tessee | 15. června 2012 v 20:01 | Reagovat

[3]: Ne ne, ještě tak dvě až tři kapitolky budou :-)

5 nika nika | 20. června 2012 v 14:30 | Reagovat

Hůůůůůůůůůůů!!! Honem další díl, prosííííím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama