Memory - 15. kapitola

14. března 2012 v 20:55 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... "Nemusíte se toho bát. Jen se ho prostě neptejte a oslovujte ho Blaine," usmál se povzbudivě. ...


15
Kurt našel Blaina na gauči v pozici, která mu připomněla úplně první den, kdy se s ním potkal. Jeho kudrnatý kamarád seděl, pokrčená kolena si objímal rukama a trochu se pohupoval sem a tam. Toho, že je Kurt v místnosti, si vůbec nevšiml.
Modroočko si k němu opatrně přisedl a čekal, jestli Blaine nějak zareaguje, ale nic se nezměnilo. Opatrně mu tedy položil ruku na rameno. "Blaine," promluvil na něj potichu. Kudrnáč konečně zvedl hlavu, přestal se pohupovat, chvíli na Kurta hleděl a pak se mu vrhl kolem krku. Modroočko, který už byl na podobné reakce zvyklý z dřívějška, ho pevně objal a snažil se kamaráda, který začal trochu vzlykat, ukonejšit.
"Blaine, řekneš mi, co se stalo?" zeptal se ho po chvíli.
"Já tam nemůžu jít. Nezvládnu to," upřel na něj své do široka otevřené lískové oči.
"Ale proč ne? Vždyť už jsme si o tom povídali, že jsou to tví kamarádi a..."
"Já vím, já vím," skočil mu Blaine do řeči.
"Tak co se změnilo?"
"To nevím," sklopil hlavu. "Ještě ráno, když jsem se probudil, bylo všechno v pořádku. Dokonce jsem se docela těšil. Jenže pak jsem o tom zase začal přemýšlet. A jak se to blížilo, přepadla mě panika. Já... já vím, že jsou to kamarádi a že to bude v pořádku. Říkám si to pořád dokola. Jenže pak mě vždycky napadne, co když se mě přece jenom někdo na něco zeptá? Co jim řeknu? A co když začnu panikařit přímo přede všemi? A nebo..." Blaine ztěžka polkl. "Co když to někdo ví?" zeptal se tak potichu, že ho skoro nebylo slyšet.
"Blaine, nikdo nic neví, neboj se. Já jsem jediný, komu jsi to řekl, ne?" Blaine přikývl. "Tak vidíš. Kdyby někdo z nich věděl, co se ti dělo, už dávno by ti pomohl a nebo by to alespoň někomu řekl." Znovu svého kamaráda pevně objal. "Neboj se, nikdo z nich neví, co se stalo. A pokud to ty nebudeš chtít, nikdo se to nedozví, ano?"
Blaine k němu znovu zvedl hlavu: "Slibuješ?"
"Slibuju," ujistil ho Kurt a stiskl mu ruku, aby ho ujistil.
Chvíli seděli tiše v objetí a Kurt cítil, jak se napětí v Blainovi pomalu uvolňuje a jeho kudrnatý kamarád se uklidňuje. Nakonec k němu opět zvedl své lískové oči a potichu se ho zeptal: "Půjdeš tam nahoru se mnou?"
"Půjdu," usmál se na něj modroočko a Blaine si viditelně oddechl. "Děkuju," poděkoval Kurtovi a znovu ho objal.

Všichni Warbleři konečně dorazili a vesele se bavili ve Wesově obývacím pokoji. Wes si odkašlal a počkal, až mu všech patnáct párů očí začne věnovat pozornost.
"Jsem hrozně rád, že jste všichni dorazili," začal svoji řeč a trochu mu to připomnělo staré časy. "Než dojdu pro Rupieho chtěl bych vás o něco poprosit. Už jsem vám v emailu psal, jak jsem ho našel a v jakém stavu. Teď už je na tom mnohem líp, ale stále ještě není stoprocentně v pořádku. Nikdo neví, co se mu za ta léta, kdy o něm nikdo nic nevěděl, stalo," rozhodl se Wes vynechat fakt, že to Blaine řekl Kurtovi. "Každopádně to pro něj bylo zřejmě hodně traumatizující, takže vás prosím, neptejte se ho na to. Taky chtěl, abych vás poprosil, abyste mu říkali Blaine. Je to jeho nové jméno, které mu dali v nemocnici, když nikdo nevěděl, kdo je. Rupie mu zřejmě připomíná to, co se mu stalo, takže ho tak prosím neoslovujte." Wes se rozhlédl po tvářích svých kamarádů, kteří přikyvovali a poznal, jak je děsí představa toho, co se Blainovi asi muselo stát. "Nemusíte se toho bát. Jen se ho prostě neptejte a oslovujte ho Blaine," usmál se povzbudivě. "Jo a ještě poslední věc, o kterou mě poprosil. Zřejmě se mu stalo něco, kvůli čemu se nechce nebo nemůže nikoho dotknout. Trvá mu dlouho, než začne někomu věřit natolik, aby mu to dovolil. Takže se s ním nezdravte potřesením ruky a nedivte se, když se od vás bude držet dál." Všichni kolem něj chápavě přikývli a Wes se usmál. "Tak teď, když už jsem vám snad řekl všechno, pro něj zajdu."

Blaine se naposledy podíval na fotku Warblers, kterou mu Wes půjčil, aby si všechny připomněl. Kurt seděl vedle něj a sledoval, jak si znovu potichu přeříkává jména všech patnácti kamarádů. "Stejně už budou vypadat jinak," podíval se na modroočka po chvíli. "Co když jim spletu jméno?"
"To nevadí. Jsem si jistý, že ti to odpustí," ujišťoval ho Kurt. Blaine si povzdechl a znovu se zadíval na fotografii.
"Tak jsi připraven?" zeptal se Wes, který vstoupil do bytu. Blaine k němu nervózně zvedl oči a pak se podíval na Kurta, který mu znovu stiskl ruku.
"Jsem," odpověděl Blaine Wesovi. "Ale Kurt jde se mnou."
"Dobře," usmál se na něj Wes, kterého to ani nepřekvapilo. Už když potkal modrookého kamaráda v hale ho napadlo, že bez něj Blaine nahoru nepůjde.

Konečně se otevřely dveře a všech patnáct párů očí se upřeně a nervózně zadívalo na příchozí. V prvním z nich poznali svého kamaráda, kvůli kterému se všichni znovu sešli. Druhý z nich byl vysoký, modrooký mladík a Blaine se ho držel za ruku.
"Kdo je ten vedle Rupieho? Nepřipomíná ti někoho?" pošeptal Jeff Davidovi, který seděl vedle něj.
"Vedle Blaina," opravil ho David a Jeff se plácl do čela. "A připomíná. Vzpomínáš si na toho kluka, jak za ním Blaine jezdil do Limy, ale nikdy s ním nemluvil?"
Jeff se na chvíli zamyslel a pak překvapeně řekl: "Kurt?" David s úsměvem přikývl a chtěl něco dodat, ale to už stáli Blaine, Kurt a Wes před nimi.

"Ahoj všichni," pozdravil je plaše Blaine a Warbleři mu odpověděli. "Jsem rád, že jste všichni dorazili." Trochu si je prohlédl a pokračoval. "Vypadáte trochu jinak, tak se omlouvám, když vám spletu jméno." Blaine se nervózně zasmál, aby uvolnil napětí a Kurt mu trochu stiskl ruku, za kterou se ho Blaine držel, aby mu dal najevo, že je tam pro něj, když ho bude potřebovat. A kudrnáč si uvědomil, že by ho taky mohl představit. "Tohle je Kurt," podíval se na modroočka a ten všem trochu zamával na pozdrav. "Možná, že si někdo z vás vzpomene, jak jsem jezdil do Limy, aniž bych s ním kdy promluvil," Blaine se znovu nervózně zasmál.
"Hlavní je, že teď už se toho nebojíš," ujistil ho David a Blaine s úsměvem přikývl a společně s Kurtem a Wesem se posadil na volný gauč. "Omlouvám se, že si s vámi nepodám ruku, ale Wes už vám asi vysvětlil, že jsem tak trochu blázen."
"To nevadí. Alespoň jsme ušetřili čas a můžeme přejít k tomu zajímavějšímu. Například s kolika kluky musel Jeff chodit, než si uvědomil, že jeho životní láska je jeho spolubydlící," oznámil Trent. A zatímco Nick s Jeffem protočili oči, všichni kolem se rozesmáli.

O hodinu později už byla konverzace v plném proudu. Kurt seděl na gauči a z povzdálí sledoval svého kudrnatého kamaráda, jak se baví se dvěma Warblery, jejichž jména si modroočko nepamatoval. Bylo poznat, že si Blaine hlídá, aby se ho nikdo nedotkl a z času na čas se otočí na Kurta, aby se ujistil, že jeho kamarád je stále s ním. Ale jinak to vypadalo, že se celkem dobře baví.
"Kurte?" ozvalo se vedle něj a když se modroočko otočil, seděl vedle něj Warbler, jehož jméno, pokud si Kurt správně pamatoval, bylo Thad. "Ty hraješ na Broadwayi, že?" Kurt přikývl a usmál se. "Myslel jsem si to. Viděl jsem tě tam. Já i moje přítelkyně jsme byli úplně unesení," zasnil se.
"Jsem rád, že se vám to líbilo. Za pár týdnů mám další premiéru, tak kdybyste chtěli přijít, stačí dát vědět."
"Vážně?" vykulil Thad oči. "To by bylo super! Bože, tomu Jane neuvěří. Ona miluje Broadway!" radoval se Thad a Kurta, který se musel smát jeho nadšení, objal. "Díky, Kurte."

Blaine se zasmál příběhu, který zrovna vyprávěl Trent a pak se jen tak ze zvyku otočil na Kurta, aby se ujistil, že je modroočko pořád na blízku. Jenže ve chvíli, kdy ho uviděl, mu spadl úsměv. Kurt seděl v objetí s Thadem a něčemu se spolu smáli. Blaine věděl, že Kurt má právo se objímat a smát s kým chce. Věděl, že Kurt je jen jeho kamarád a nikdy nebude nic víc. Ale to mu stejně nezabránilo v tom, aby jím projela vlna žárlivosti.

Kolem páté hodiny se Kurt musel rozloučit, protože musel do divadla na večerní představení.
"Zvládneš to tu?" ptal se starostlivě Blaina. Ten se pousmál a přikývl, ale Kurt cítil, že ho něco trápí. "Blaine jsi v pořádku?"
"Nic mi není. Klidně jdi," odsekl mu Blaine trochu ostřeji, než měl původně v úmyslu. Kurt to přikládal tomu, že Blainovi vadilo, že už odchází. Jenže s tím se nedalo nic dělat. "Kdyby něco, je tu Wes. Tak mu když tak řekni."
"Já jsem v pohodě, Kurte. Nemusíš se o mě pořád starat," odsekl mu znovu Blaine.
"Dobře," dodal Kurt, trochu překvapený jeho reakcí. "Tak ahoj," rozloučil se s ním.
"Ahoj," zamumlal Blaine a odešel k hloučku kamarádů.
Kurt se ještě zašel rozloučit se všemi, se kterými se nerozloučil a odešel.

Wes si všiml, že po zbytek odpoledne měl Blaine nějakou horší náladu. Bál se, že nakonec vybuchne nebo bude mít nějaký ze svých záchvatů a čekal, kdy to přijde.

"Blaine, mohl bych tě o něco poprosit?" zeptal se ho Thad. Blaine se na něj jen otočil a čekal, o co půjde. "Myslíš, že bys mi mohl dát kontakt na Kurta?" A to byla pro Blaina poslední kapka. "Nemám tu telefon, řekni si Wesovi," zamručel, přestože znal Kurtovo číslo nazpaměť, a odešel pryč.
Wes, který pozoroval jejich konverzaci z povzdálí, přišel za vyjeveným Thadem. "O co šlo?"
"Já nevím. Jen jsem ho poprosil, jestli by mi dal kontakt na Kurta. Kurt mi totiž slíbil lístky na jeho premiéru, pro mě a Jane, ale nedal mi na sebe číslo. Ale Blaine se naštval a odešel," pokrčil Thad rameny. Wes se ustaraně podíval na dveře, kterými Blaine zmizel, pravděpodobně k sobě do bytu. Pak nadiktoval Thadovi Kurtovo číslo a chtěl se vydat za svým kudrnatým kamarádem, aby zjistil, co se mu stalo. Ale to už se Blaine vracel, s velkým balíkem v ruce a poprosil všechny o pozornost.
"Ještě jednou vám děkuju, že jste všichni dneska přišli. Rád vás uvidím znovu, když budete chtít," řekl a pak rozbalil balík, který přinesl. "V posledních letech jsem hodně kreslil. Pomáhá mi to vzpomenout si na minulost. A napadlo mě, že vám všem jednu z těch kreseb dám. Jsme to my," zvedl Blaine jeden z obrázků, které přinesl, a na kterém byli zpívající Warblers z jejich školních let. "Snad se vám líbí. Omlouvám se, ale padla na mě únava, takže si půjdu lehnout. Vy si to tu ještě užijte, jako za starých časů," trochu se pousmál a s ním všichni ostatní. Nakonec ještě všem zamával na pozdrav a vydal se pryč.
"Blaine, je všechno v pořádku?" zastavil ho ještě Wes.
"Samozřejmě. Jen jsem unavený," přesvědčoval ho Blaine. Wes mu moc nevěřil, ale věděl, že pokud mu nechce říct, co se děje, tak mu to neřekne. A tak se s ním jen rozloučil, popřál mu dobrou noc a nechal ho jít.

Blaine přišel k sobě do bytu a sedl si ke stolu. Přestože řekl kamarádům, že je unavený, neměl na spánek ani pomyšlení. V jeho mysli se mu zjevilo snad tisíc různých obrázků Kurta. A věděl, že je jediná možnost, jak se z toho dostat. A tak si vzal papíry a začal kreslit.

Druhý den ráno se Wes probudil velmi brzy a napadlo ho, že se půjde podívat na Blaina, jestli je v pořádku. Jeho včerejší ujištění, že je jen unavený, ho nepřesvědčilo.
Svého kudrnatého kamaráda našel spát na stole, s tužkou v ruce a na rozkresleném obrázku. A vedle něj bylo snad deset dalších, dokončených. Wes si povzdechl, opatrně Blaina probudil a odvedl ho do postele. Pak se vrátil ke stolu, aby si prohlédl, co kudrnáče trápí. Věděl, že to v jeho kresbách najde. A taky, že ano. Na všech kresbách byli Kurt a Thad. Někde v objetí, někde v polibku, někde se drželi za ruce. Wes zavrtěl hlavou a znovu si smutně povzdechl. Jeho kamarád zcela bezdůvodně žárlil. Na jednu stranu bylo dobře, že ho netrápilo něco horšího. Jenže na druhou stranu Wes věděl, že Kurt Blainovi jeho city neopětuje a bylo mu kudrnatého kamaráda líto.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cam Cam | 15. března 2012 v 21:14 | Reagovat

Páni to byla rychlost. JSem ráda, že dál pokračuješ. Opravdu supr kapitolka :)

2 Domík Domík | Web | 15. března 2012 v 23:07 | Reagovat

Chudák Blainers :( Jednou mu Kurt ale jeho city snad opětovat bude :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama