Memory - 9. kapitola

14. ledna 2012 v 20:08 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... Pak svého kudrnatého kamaráda soucitně objal a prohodil smutně: "Já vím, Blaine. Vždycky jsem to věděl. Od první chvíle, co jsi ho viděl." Blaine smutně sklopil hlavu. ...


9
Během několika následujících týdnů se situace kolem Blaina opět uklidnila. Kurt se za ním stavoval kdykoliv měl volno a postupně mu pomohl zařídit byt do podoby, kterou sama Amy označila jako excelentní. Kurt byl velmi pyšný.
Blaine se také ukázal být jako velmi přítulný člověk a od chvíle, kdy objal Kurta a později i Wese, využíval jejich objetí velmi často (i když Kurtova trochu častěji). Jiných lidí se stále odmítal dotknout.
A také od chvíle, co se Blaine poprvé odhodlal přijít k Wesovi do bytu, trávil u něj velkou část svého času, když nebyl s Kurtem a pokud byl Wes doma.

Bylo to docela obyčejné, deštivé odpoledne. Blaine seděl u Wese a Amy na gauči a sledoval s Wesem film, když se z ničeho nic na svého kamaráda otočil a řekl: "Já ho miluju, Wesi." Wes se na něj překvapeně podíval a chvíli neříkal nic. Pak svého kudrnatého kamaráda soucitně objal a prohodil smutně: "Já vím, Blaine. Vždycky jsem to věděl. Od první chvíle, co jsi ho viděl." Blaine smutně sklopil hlavu. "Já vím, že on mě nevidí tak, jako já jeho. Nedělám si naděje." Wes netušil, co na to říct a tak ho jen povzbudivě pohladil po rameni. Blaine si položil hlavu dozadu na opěrku gauče, zavřel oči a povzdechl si. "Někdy přemýšlím nad tím, jestli kdybych mu to tenkrát na střední řekl, jestli by to bylo jiné, a nebo jestli by mě pořád viděl jenom jako kamaráda" řekl Blaine po chvíli. "To netuším, Blaine," přiznal Wes a znovu svého kamaráda objal, když se mu kudrnáč schoulil do náručí.

Jen o pár dní později seděl Kurt u Blaina na gauči a četl si Vogue, zatímco Blaine něco kreslil. V pokoji bylo příjemné ticho a Kurt si užíval klidnou atmosféru, když se ho najednou Blaine zeptal: "Jak tví rodiče zareagovali na to, když jsi jim řekl, že jsi gay?" Kurt překvapeně odložil časopis vedle sebe a zadíval se na svého kamaráda. "Um... maminka nijak. Zemřela, když mi bylo šest. A táta... ten řekl, že to věděl a že s tím sice není úplně stoprocentně srovnaný, ale že jsem jeho syn a má mě rád za všech okolností," řekl Kurt. Blaine přikývl a zase se vrátil zpět ke své kresbě. Kurt se rozhodl nevyptávat se ho, proč to chtěl vědět, a znovu se začetl do časopisu.
"Mí rodiče neřekli nic," prohodil Blaine po chvíli a Kurt se na něj znovu překvapeně podíval. Všiml si, že Blaine sice pořád sedí skloněný nad svou kresbou, ale nic nemaluje. Na chvíli se rozhostilo poněkud tíživé ticho, ale pak ho Blaine znovu prolomil. "Ano slovo. Nebyli ani pro, ani proti... nic. Jako bych vůbec nic neřekl." Blaine se na chvíli odmlčel a Kurt přemýšlel, jestli by ho neměl jít obejmout, povzbudit, nebo tak něco. Ale to už zase Blaine pokračoval. "A pak přišel Sadie Hawkins dance, ples, který pořádala naše škola, když jsem byl v prvním ročníku. Šel jsem s klukem - jediným dalším klukem na naší škole, který otevřeně přiznával, že je gay. Po plese nás pár kluků z naší školy zmlátilo do němoty." Kurt si musel zakrýt pusu, aby nevykřikl. Teď měl ještě silnější nutkání jít Blaina obejmout, ale zároveň se bál, že kdyby se jen pohnul, tak by ho přerušil. Blaine od chvíle, co začal povídat, snad ani nemrkl. "A mí rodiče opět neřekli vůbec nic," pokračoval tiše. "Prostě jenom druhý den přišli a řekli mi, že od dalšího týdne chodím na Dalton. Bez jediného dalšího slova vysvětlení. A to byla jediná dobrá věc, kterou pro mě kdy udělali," v tu chvíli Blaine konečně zvedl hlavu a podíval se na Kurta. Chvíli váhal, pak se zvedl, posadil se vedle Kurta a s povzdechem se mu schoulil do náručí.
"Miluju tě, Kurte," řekl po chvíli tiše. Kurt chvíli na svého kamaráda, který byl v jeho náručí, zíral a pak s povzdechem bolestně a pevně sevřel oči.
"Já vím, že ty mně ne. Vím to," dodal rychle Blaine. "Vím, že pro tebe budu vždycky jenom kamarád. Já jenom... chtěl jsem, abys to věděl."
Kurt netušil co na to říct. Co říct klukovi, který mu právě řekl, že ho miluje, a kterého měl opravdu rád, ale necítil k němu to, co by si on přál. Jak nezklamat člověka, který si prošel pravděpodobně peklem a snaží se z toho dostat. To prostě nešlo. A tak neřekl nic. Mlčel a držel ho v náručí, protože věděl, že to je to jediné, co pro něj v tu chvíli může udělat.
"Myslíš, že kdybych měl tenkrát na střední odvahu a šel bych za tebou a řekl ti to... že by to bylo jiné?" zvedl k němu po chvíli Blaine své oříškové oči.
"Blaine, střední byla..." Kurt chvíli váhal, co říct. "Asi ano," přiznal nakonec. Blaine se schoulil zpátky do jeho náručí a Kurt mu začal vyprávět všechno o střední. O tom, jak ho šikanovali, o tom, jak si na něj zasedl Karofsky a o tom, jak mu násilně ukradl jeho první polibek. Taky o tom, co pro něj znamenal sbor a svých přátelích, které díky tomu získal.
Střední škola bylo období, na které se Kurt snažil zapomenout a o kterém nikdy s nikým nemluvil. Nikdy předtím nikomu neřekl o tom, jak ho Karofsky políbil. Ale teď z nějakého důvodu cítil, že Blainovi by to říct měl. Blaine si zasloužil vědět, že není jediný, kdo zažíval těžké časy. A přestože to, co prožil Kurt na střední, se v žádném případě nedalo srovnat s ničím, co se stalo Blainovi, ať už to bylo cokoliv, zdálo se, že ho to uklidnilo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cambera Cambera | 14. ledna 2012 v 21:36 | Reagovat

To bylo takové ... no svým způsobem smutné, ale přesto pěkné ... pokračování mě opět potěšilo a opět to mému mozku šrotuje ... jakpak to bude dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama