Memory - 7. kapitola

10. ledna 2012 v 20:54 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... "Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak si může student práv dovolit takovýhle dům?" zeptal se, stále ohromeně. Wes se rozesmál. "Tak, že ten student má rodiče, kteří vlastní spoustu nemovitostí a rádi svého jediného syna rozmazlují." ...


7
Blaine se k Wesovi přestěhoval během necelého týdne. "Od chvíle, co se dozvěděl, že Kurt bydlí v New Yorku, nemůže se dočkat. Nikdy se mnou nemluvil tak moc, jako za poslední tři dny," smál se doktor Smith, když Wes konečně přijel pro Blainovy věci.
"Už se nemůže dočkat, až ho zase uvidí," uchechtl se Wes.

Byt, který byl situovaný v přízemí Wesova Newyorského domu, nebyl nijak velký. Ale pro Blaina, který byl zvyklý bydlet v jednom pokoji s malou koupelnou, byl dostačující. Měl teď pro sebe obývací pokoj propojený s kuchyní, malou ložnici a koupelnu. Více nepotřeboval.

Když vybalili poslední krabici, Wes se rozhlédl kolem sebe a povzdechl si. "Moc toho tu nemáš, co?" Blaine jen pokrčil rameny a rozložil si na stůl papíry, které potřeboval ke kreslení.
"OK. Je to tvůj byt," smál se jeho kamarád. "Tak pojď, jdem se najíst. Amy určitě uvařila něco dobrého."
"Kam?" zeptal se nechápavě Blaine.
"Nahoru," ukázal Wes do prvního patra. Prostor, který obýval on, a jeho přítelkyně Amy, byl situovaný v prvním a druhém patře velkého cihlového domu.
Blaine opatrně vyšel ze dveří svého bytečku a zadíval se na schodiště, které vedlo z haly do Wesova bytu.
"Tak jdeš?" zeptal se Wes, který už byl v polovině schodů. Blaine se zatvářil trochu vyděšeně a rozhodně zavrtěl hlavou. "Ne." Pak se otočil a vrátil se do svého bytu. Wes se nechápavě vydal za ním.
"Co se stalo, Blaine? Nahoře je jenom Amy, tu už přeci znáš. Nemusíš se ničeho bát."
"Já zůstanu tady," prohlásil potichu Blaine, sedl si ke svým papírům a začal kreslit. Za tu dobu, co ho Wes navštěvoval v sanatoriu, už poznal, že to dělá vždycky, když je hodně nervózní nebo se něčeho bojí. V takovém případě bylo nejlepší ho nechat, až se uklidní.
"No dobře, já tě samozřejmě nutit nebudu. Pak ti přinesu jídlo sem. Ale kdybys chtěl, můžeš za námi kdykoliv přijít, ano?" snažil se Wes mluvit co nejvlídněji. Blaine opět jen přikývl, ale nezvedl hlavu od své kresby. Wes ho ještě chvíli pozoroval a pak se vydal na odchod.
"Kdy přijde Kurt?" zaslechl za sebou, když už byl ve dveřích.
"Já nevím, asi zítra. Má teď hodně zkoušek a čekal, až budeme hotovi se stěhováním," vysvětlil Wes. "Můžeš mu zavolat a domluvit se s ním. Je to jenom na tobě. Tady žádné návštěvní hodiny nejsou," prohodil a povzbudivě na svého kamaráda mrkl. Blaine se stydlivě usmál. "Tak já mu zavolám."

***

Kurt se zastavil před domem a znovu si zkontroloval, jestli je tam správně. Podíval se nahoru a zase dolů a nevěřícně zakroutil hlavou. Ten dům byl obrovský. Vstoupil hlavními dveřmi dovnitř a ocitl se ve velké hale. Vpravo byly jedny dveře, které nejspíš vedly do Blainova bytu a přímo naproti vstupním dveřím schodiště do dalších pater. Kolem schodiště, zprava i zleva, vedly chodby někam dál, ale nebylo vidět kam. Kurt se kolem sebe stále nevěřícně rozhlížel, když ho vyrušil veselý pozdrav.
"Ahoj Kurte," ozvalo se z vrchu. Kurt zvedl zrak vzhůru a uviděl Wese. "Ahoj," oplatil mu pozdrav. "Můžeš mi prosím tě vysvětlit, jak si může student práv dovolit takovýhle dům?" zeptal se, stále ohromeně. Wes se rozesmál. "Tak, že ten student má rodiče, kteří vlastní spoustu nemovitostí a rádi svého jediného syna rozmazlují."
"Wau," bylo jediné, na co se Kurt zmohl.
"Můžeš jít prosím na chvíli se mnou nahoru? Rád bych si s tebou o něčem promluvil, než půjdeš za Blainem," poprosil modroočka Wes.
"Jasně," přikývl Kurt a vydal se po schodech nahoru.

Wesův byt byl ještě více ohromující, než to, co už Kurt viděl. Ze schodiště se vstupovalo dveřmi do velkého obývacího prostoru, který sloužil zároveň jako obývací pokoj, jídelna a v jedné části byla otevřená kuchyně. Celý prostor byl vybaven velmi moderně a přesně podle Kurtova vkusu. Modroočko chvíli jen stál a rozhlížel se kolem sebe. Wes si všiml jeho výrazu, pochopil a znovu se zasmál. "To, jak to tu vypadá, má na svědomí Amy. Ona studuje bytovou architekturu," prohodil.
"Tohle je naprosto dokonalé!" pronesl ohromeně Kurt a nepřestával se kolem sebe rozhlížet.
"Mluvil tu o mně někdo?" ozvalo se z kuchyně a vzápětí vstoupila malá blondýnka se širokým úsměvem na tváři.
"Kurte, tohle je Amy. Amy, Kurt," představil je Wes. Kurt se na dívku usmál. "Hrozně moc mě těší. Tohle, to... to..." snažil se najít vhodná slova a ukazoval kolem sebe. "To je dokonalé." Amy se usmála. "Díky, Kurte. Taky mě moc těší."

Wes s Kurtem se posadili k baru, který částečně rozděloval kuchyni a obývací místnost, a Amy jim uvařila kávu.
"Takže, abych se dostal k tomu, o čem jsem s tebou chtěl mluvit," řekl Wes. "To, že se snažím pátrat po tom, co se Blainovi a jeho rodičům stalo, víš." Kurt přikývl. "V tom bohužel žádný pokrok není. Pořád stejný výsledek. Ale zjistil jsem něco jiného. Vypadá to, že Blainovi rodiče po sobě zanechali závěť, ve které stojí, že v případě jejich smrti, Rupert, teda Blaine, všechno zdědí. Protože si všichni mysleli, že je také mrtvý, tak se tím nikdo nezaobíral, samozřejmě. Ale teď..." prohodil Wes.
"Chceš říct, že Blaine je boháč," pronesl opatrně Kurt.
"Více méně... jo, teď je boháč. V podstatě by nesmusel do konce života pracovat," odsouhlasil Wes.
"No, dobře. Ale proč to říkáš mně?" nechápal modroočko.
"Protože ty máš na Blaina trochu větší vliv, než já." Kurt stále nechápal. "Jde o to," pokračoval Wes, "že jsem mu to včera řekl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mu jeho rodiče nechali hodně peněz a že si za to může koupit vybavení do bytu a cokoliv co bude chtít. Ale on mě vůbec neposlouchal. Prostě mi řekl, že ty peníze nechce a odmítal se o tom dál bavit."
"To je zvláštní," přemítal Kurt. "Třeba nechce mít tolik peněz najednou. Přeci jen je zvyklý ze sanatoria na nějaké kapesné a nic víc. Možná ho to děsí," snažil se to nějak odůvodnit Kurt.
"To je možné. Ale já mu je klidně můžu dávat po částech. Přeci jen jsem jeho zástupce. Klidně je může dostávat jako kapesné. Nemusí se o nic starat," vysvětloval Wes. "Já jsem se mu to snažil vysvětlit, ale on mě odmítal vůbec poslouchat." Kurt pokyvoval hlavou a přemýšlel. "Proto jsem tě chtěl poprosit," pokračoval Wes, "jestli bys s ním o tom nezkusil promluvit ty. Tebe možná poslouchat bude."
"Dobře, tak já to zkusím. Třeba se nechá přemluvit. Dneska jsem ho stejně chtěl vzít nakupovat. Slíbil jsem mu, že mu pomůžu zařídit byt. Tak to zkusím nadhodit."
"Díky, Kurte."
Kurt dopil svou kávu a vydal se dolů, do Blainova bytu.

"Ahoj Blaine," pozdravil modroočko svého kamaráda, který mu přišel otevřít. Blaine ho přivítal obrovským šťastným úsměvem, který měl vždycky, když Kurta znovu viděl. "Ahoj," pozdravil ho jednoduše a provedl ho rychle a nadšeně celým bytem.
"Je to tu hezké," pronesl Kurt, když se posadili k malému jídelnímu stolu. "Ale rozhodně to potřebuje zařídit."
"To jo," přikývl Blaine. "Půjdeme nakupovat?" zeptal se a natěšeně se rozzářil. Kurt věděl, jak se jeho kudrnatý kamarád těší. Po dobu, co žil v sanatoriu, skoro nechodil ven. Kurt i Wes ho sice párkrát vzali do města, ale to se nedalo srovnat s New Yorkem. Kurt se nejdříve trochu obával, jak Blaine na velkoměsto zareaguje, ale zdálo se, že se těší.
"Blaine, je tu jedna věc, kterou musíme probrat," snažil se Kurt nadhodit téma peněz. Blaine si všiml jeho vážnějšího výrazu, sedl si naproti němu a poslouchal. "Jde o peníze," řekl Kurt na rovinu. Blaine se zamračil. "Já mám peníze," řekl a Kurtovi došlo, že naráží na nízkou podporu, kterou pravidelně dostával.
"Já vím, že ano," přisvědčil Kurt, "ale o tom nemluvím. Wes mi říkal, že máš spoustu peněz po rodičích a..."
"Já je nechci! Od nich nic nechci!" přerušil ho Blaine v půlce věty velmi hlasitě a rozčileně. Ta reakce Kurta překvapila. Blaine se nikdy nerozčiloval. Nikdy nekřičel. Nikdy nereagoval příliš výrazně.
Ihned po tom, co vybouchl, jako by si to Blaine uvědomil a trochu se stáhl. Zadíval se do země a odmítal oční kontakt.
"Proč ty peníze nechceš, Blaine?" zeptal se ho Kurt opatrně. Blaine zarytě mlčel. "Já vím, že dostáváš nějakou podporu. Ale tyhle peníze jsou taky tvoje. Tvoji rodiče chtěli, abys je měl," zkoušel to dál Kurt.
"Ne," pronesl opět Blaine, stále se dívajíce do země.
"Blaine prosím. Řekni mi, proč je nechceš," naléhal na něj modroočko. Věděl, že trochu riskuje, protože naléhat na něj většinou neplatilo a naopak se tím ještě více uzavřel. Ale Kurt to prostě zkusil.
"Nejsem jejich syn," řekl po chvíli velmi potichu Blaine. Kurt se na něj nechápavě otočil. "Prosím?"
"Řekli to. Nejsem jejich syn," procedil Blaine mezi zuby a otočil se na Kurta, který mu teď konečně viděl do očí. Nidky předtím v nich nebylo tolik zloby. "Já od nich nic nechci," řekl Blaine tak temně, až to Kurta skoro děsilo.
"Blaine, ty si pamatuješ svoje rodiče?" zeptal se Kurt vyjeveně, ale velmi opatrně. Tohle bylo po dlouhé době poprvé, co zmínil něco ze své minulosti. A Kurt se toho nehodlal jen tak lehce vzdát. Blaine sice už zase sklopil pohled k zemi a odmítal komunikovat, ale modroočko se nevzdával. "Takže tví rodiče ti řekli, že nejsi jejich syn?" zkusil zopakovat to, co mu před chvílí Blaine řekl a sledoval, jak jeho kudrnatý kamarád podvědomě zaťal pěsti a jeho dech se zrychlil a prohloubil. Kurt by v tu chvíli mohl přísahat, že jeho tepová frekvence byla vysoko nad normálem.
"Vyhodili mě. Řekli, že už nejsem jejich syn," procedil znovu mezi zuby a Kurt se rychle snažil zpracovat novou informaci, když se na něj najednou Blaine prudce otočil a zakřičel: "Proč teď?! Proč se najednou starají?!"
Kurt se trochu lekl, malinko nadskočil a pak se snažil co nejrychleji uklidnit, aby mohl Blainovi, který na něj naštvaně hleděl, odpovědět. "Jak to myslíš, že se starají?" zeptal se ho. "Ty si po nich ty peníze přece zdědil," vysvětlil mu. Blainův výraz se najednou úplně změnil. Najednou vypadal hodně zmateně a jako by se snažil srovnat si v hlavě, co to znamená.
"Zdědil? To znamená že jsou..." Blaine se zadíval na Kurta, "...mrtví?" pronesl tak potichu, že ho skoro nebylo slyšet.
"Ano. Myslel jsem, že ti to Wes řekl," odpověděl mu opatrně Kurt a čekal na jeho reakci, která mohla být jakákoliv. Blaine se zadíval před sebe a znovu zpracovával informaci, kterou zrovna dostal. "Mrtví," pronesl znovu potichu. "Jak?" zadíval se zase na Kurta a ten v jeho lískových očích viděl spíše zvědavost, než smutek nebo zlobu.
"Zřítilo se s nimi letadlo, když letěli na dovolenou," vysvětlil Kurt. "Všichni si mysleli, žes byl s nimi." Blaine opět začal zpracovávat novou informaci.
"O čem to s tebou ten Wes proboha mluvil?" prohodil Kurt spíše pod fousy. Ale Blaine ho slyšel. "O Daltonu," odpověděl a Kurt přikývl. Chvíli oba mladíci seděli potichu a oba dva se snažili srovnat si myšlenky v hlavě. Nakonec se Kurt zadíval na Blaina a znovu se ho zeptal: "Takže teď, když už víš, že ti ty peníze nedávají přímo oni, si je vezmeš?" Blaine k němu zvedl hlavu a podíval se na něj tím neupřímnějším a nejsmutnějším pohledem, jaký u něj kdy Kurt viděl. Pak jednoduše odpověděl: "Ne."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 B. B. | 11. ledna 2012 v 0:50 | Reagovat

Pěkná a napínavá povídka, právě jsem na ni narazila a vím, že se budu každý den klepat jestli bude další kapitola ... no jsem vážně zvědavá jak to bude dál ...

2 Domík Domík | 11. ledna 2012 v 21:43 | Reagovat

Jsem na tu Blainovu minulost čím dál víc zvědavá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama