Memory - 6. kapitola

9. ledna 2012 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... "Těšíš se?" zeptal se a posadil se na postel.
"Já nevím," prohodil Blaine trochu smutně.
"No, podle tvého výrazu to vypadá, že spíš ne," zasmál se modroočko. Blaine si povzdechl. ...



6
"Kurte, jdeš se mnou na oběd?" zeptal se modroočka jeho hezký, blonďatý kamarád Peter po zkoušce. Kurtovi konečně začaly zkoušky na další inscenaci, ale to také znamenalo méně času na Blaina. Takže se vytratil z divadla vždy hned, jak skončili.
"Nemůžu," zahlásil Kurt a házel si rychle své věci do tašky.
"Co s tebou v poslední době je? Pořád někam mizíš," ptal se Peter.
"Ale nic," snažil se ho odbýt Kurt. Peter ho chvíli pozoroval a pak se mu začal na tváři objevovat poťouchlý úsměv. "Je v tom nějaký chlap, co? Kdo je to?"
"Nikdo," snažil se ho znovu odbýt modroočko.
"Nekecej. Vidím to na tobě. Ten musí být hodně dobrý, když kvůli němu kašleš na své nejlepší kamarády," provokoval Peter.
"Bože Peteře, přestaň! Já nejsem, jako ty," vytočil se Kurt. Pak se trochu uklidnil a uvědomil si, že v poslední době opravdu na svého kamaráda dost kašle. "Promiň. Já jenom... je to trochu stres."
"Tak se svěř," pobídl ho Peter. Kurt se posadil naproti němu.
"Vzpomínáš si ještě, jak jsi mi před asi měsícem ukázal ten obrázek, co vypadal jako já?" Peter přikývl a Kurt pokračoval. "Já jsem tam nakonec zavolal. A ukázalo se, že opravdu hledali mě."
"Nekecej!" vydechl napjatě Peter.
"Nekecám," protočil Kurt oči.
"A kvůli čemu?" vyzvídal blonďák.
"Jde o jednoho kluka..."
"Já to věděl!" zvolal vítězoslavně Peter. "Jak se jmenuje? Jak vypadá? Kolik mu je? Je to gay?" střílel otázky jednu za druhou.
"Peteře, Peteře," snažil se ho zastavit Kurt. "Jmenuje se Blaine a je to gay, ale o to vůbec nejde," vysvětloval.
"No jistě," prohodil blonďák ironicky.
"OK, když tě to nezajímá, tak já ti to říkat nemusím," zvedl se naštvaně Kurt a vydal se na odchod.
"Tak promiň," zastavil ho Peter. "Já jenom, že jsi teď pořád někde v luftu a já myslel, že pro tebe asi dost znamená," snažil se z toho vymluvit. Kurt si povzdechl, znovu se posadil a dal se do vypravování o tom, co se za poslední měsíc všechno stalo.

"Ó můj bože! To je úplná senzace!" vykřikl Peter, když mu Kurt všechno do detailů převyprávěl. "Doufám, že ho hodláš sbalit."
"Peteře ty jsi mě neposlouchal, nebo co?!" naštval se zase modroočko. "Ten kluk má paměť naprosto v háji. Rozhodně není schopný navazovat vztahy!"
"Ale říkal jsi, že tě miluje," hájil se blonďák. "A taky jsi říkal, že je hezký."
"Já mu chci pomoct, aby se mu zase vrátila paměť!" vyšiloval Kurt. Peter už ho začínal pomalu štvát, i když od něj se nic jiného čekat nedalo.
"Třeba by mu fyzický kontakt pomohl lépe, než nějaké ty terapie, nebo co tam děláte," mudroval dál Peter.
"Sakra nech už toho!" vybuchl Kurt naplno. Trvalo mu pár hlubokých nádechů a výdechů, než se zase zklidnil. "Ujišťuju tě, že v tomhle ohledu o něj nemám vůbec žádný zájem. Jak jsem řekl, chci mu jenom pomoct se z toho dostat." Kurt si promnul obličej v dlaních. "A navíc," pokračoval, "já, na rozdíl od tebe, nespím s každým klukem, co o mně projeví zájem." Peter protočil oči a Kurt se konečně zvedl k odchodu. "Uvidíme se zítra na zkoušce," rozloučil se modroočko a nechal svého blonďatého kamaráda samotného.

Od chvíle, kdy Kurt viděl Blaina poprvé, uběhl už více než měsíc. Kromě Kurta teď za kudrnatým mladíkem jezdil i Wes a stejně jako modroočko se snažil Blainovi pomoct s jeho pamětí.
Blaine se sice trochu více rozmluvil, už si dokázal s oběma kamarády povídat v celých větách a sem tam se sám na něco zeptal. Ale jinak u něj neproběhla výraznější změna. Nevzpomněl si na žádné další detaily z jeho předchozího života a pokaždé, kdy se ho Wes nebo Kurt zeptali na dobu mezi odchodem z Daltonu a nemocnicí, změnil téma tak rychle, že nešlo se k němu vrátit. Kurt i Wes brzy pochopili, že pokud si Blaine něco z té doby pamatuje, nechce o tom mluvit.

"Ahoj, Wesi," pozdravil Kurt kamaráda, kterého potkal v atriu.
"Ahoj, Kurte. Zrovna jdu od Blaina. A mám novinku," usmíval se.
"Jakou?" dychtil modroočko.
"Doktor Smith dnes konečně odsouhlasil, že se Blaine může přestěhovat ke mně." Kurt se rozzářil.
Oba dva s Wesem měli za to, že Blaine by měl bydlet v normálním bytě a ne v sanatoriu. Problém byl v tom, že Blaine za žádnou cenu nemohl bydlet sám. Ovšem Wes měl v New Yorku velký dům, který měl v přízemí malý samostatný byt, jejž nikdo nevyužíval. S Kurtem se snažili poměrně dlouho přesvědčit doktory, že Wes a jeho přítelkyně mohou na Blaina dohlížet a jezdit s ním pravidelně zpátky do sanatoria na terapie.

"To je úžasné! Kdy se bude stěhovat?" vyptával se modroočko.
"Asi co nejdřív. Blainovi jsem to už řekl, ale zatím si nejsem moc jistý, jak se na to tváří. Sice byl rád, že bude bydlet ve svém, ale zdálo se mi, že je z toho trochu nesvůj," přemýšlel nad tím Wes.
"Já s ním o tom promluvím," slíbil Kurt. Pak se Wes omluvil, že už musí jít, rozloučili se a každý se vydali po svém.

"Ahoj, Blaine," pozdravil Kurt svého kamaráda s úsměvem, když vstoupil k němu do pokoje.
"Ahoj," oplatil mu pozdrav Blaine a pokračoval v balení svých věcí do krabice, která stála uprostřed pokoje.
"Vidím, že už balíš. Potkal jsem Wese a ten mi řekl o tom stěhování," řekl Kurt. "Těšíš se?" zeptal se a posadil se na postel.
"Já nevím," prohodil Blaine trochu smutně.
"No, podle tvého výrazu to vypadá, že spíš ne," zasmál se modroočko. Blaine si povzdechl.
"Co je? Ty se netěšíš, že budeš bydlet ve svém vlastním bytě? V New Yorku?" snažil se ho povzbudit Kurt.
"To ano. Ale..." zarazil se Blaine a podíval se na Kurta smutnýma lískovýma očima.
"Ale co?"
Blaine sklopil oči a znovu povzdechl. "Nebudeš tam ty," pronesl potichu. "Je to daleko."
To Kurta trochu dostalo. Pokaždé, když mu tenhle kudrnatý kluk dal nějak najevo, jak ho má rád, poskočilo mu trochu srdce.
"Ale já za tebou přece budu chodit i tam," ujistil ho modroočko a Blainovi se najednou lískové oči rozzářily jako hvězdy. "Pro mě je to tam mnohem blíž, než sem. Já taky bydlím v New Yorku. To jsem ti nikdy neřekl?" zarazil se Kurt. Blaine zavrtěl hlavou. "Ne, nikdy. Vždycky mluvíme o mně," vysvětlil a Kurt si uvědomil, že má pravdu. Pokaždé, když za ním přijel, se tolik snažil zjistit o něm něco dalšího, pomoct mu vzpomenout si na něco, že na sebe nikdy nemyslel. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl Blainovi o sobě taky něco říct. A on se nikdy neptal.
"Fajn, tak dneska můžeme mluvit o mně, jestli chceš," usmál se na kudrnáče a ten radostně přikývl.
"Já nevím co bys chtěl všechno vědět. Ale začnu tím základním a ty se mě můžeš když tak zeptat," přemýšlel Kurt. Blaine se posadil k němu na postel a podepřel si hlavu, jako by čekal na pohádku.
"Takže... bydlím v malém bytě v New Yorku. Jsem herec, zpívám teď v jednom muzikálu na Broadwayi a jeden další momentálně zkouším..." začal modroočko a Blaine dychtivě hltal každé jeho slovo.
O hodinu později už Blaine věděl o Kurtovi téměř všechno. Jaká jsou jeho oblíbená místa, kde je nejlepší kavárna, jak daleko je jeho byt od Wesova domu...

Ten večer, když se modroočko konečně dostal do postele, přemýšlel o tom všem, co se za poslední měsíc stalo. Bylo mu Blaina tak strašně líto. Pokaždé, když spolu mluvili, působil tak nevinně. Kurt si nedokázal si představit, co za hrůzu mohlo způsobit ztrátu paměti, ale ať to bylo cokoliv, Blaine si to nezasloužil. Blaine by měl žít normální život čtyřiadvacetiletého mladíka. A Kurt mu chtěl tak strašně pomoct. Jenže nevěděl jak.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Domík Domík | 10. ledna 2012 v 10:42 | Reagovat

Já se úplně bojím zjistit, co se Blainovi muselo stát, že mu to způsobilo ztrátu paměti. Zvlášť když to vypadá, že si něco pamatuje, ale má s největší pravděpodobností takové trauma, že o tom nedokáže mluvit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama