Memory - 5. kapitola

1. ledna 2012 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... "Někde to tam je, Wesi. On to v tom mozku někde má. Cítím to," řekl po chvíli. "Jen netuším, jestli se to někdy dostane ven." Wes smutně přikývl. ...


5
Doktor Smith přivedl Wese tentokrát před jeden z pokojů. Zastavili se přede dveřmi, které byly částečně prosklené a Wes viděl, že jeho kamarád a Kurt byli uvnitř. Blaine seděl u stolu a cosi kreslil. Kurt seděl naproti němu, četl si časopis a sem tam se Blaina na něco zeptal. Blaine odpovídal pouze pokýváním nebo zavrtěním hlavou. Wes si vzpomněl, že mu dříve doktor Smith řekl, že Blaine dva roky nepromluvil a stále mluví pouze občas a spíše v jednoslovných nebo velmi krátkých větách.
"Pane Montgomery, musím vás ještě upozornit, že setkání s vámi může u Blaina vyvolat nečekané reakce. Je velmi háklivý na dotyk. Celé dva roky se v podstatě nedotkl nikoho. Ale když viděl poprvé pana Hummela, objal ho tak silně, že mu málem vyrazil dech," Wes se na něj překvapeně podíval. "Později se oba dva domluvili, že se nebudou dotýkat a myslím, že Blaine více než rád souhlasil. Dotyk je mu stále nepříjemný."
"Proč?" ptal se Wes na první otázku, co ho napadla.
"To nevíme. Ale je více než pravděpodobné, že to nějak souvisí s tím, co se mu stalo během doby, o které zatím nikdo nic neví. Podle mých propočtů a podle toho, co jste nám prve řekl, je přibližně dva a půl roku mezi tím, co jste ho naposledy viděl ve škole a co se objevil v nemocnici, ze které přišel k nám," vysvětloval doktor a Wes přikývl.
"Takže mám čekat cokoliv?" zeptal se malinko vyděšeně.
"Ano, cokoliv," přikývl doktor. "Připraven?"
Wes se zhluboka nadechl. "Připraven."

Dveře do pokoje se otevřely a Kurt se otočil, aby zjistil, kdo přišel. Doteď si prohlížel nejnovější vydání Vogue a zároveň seděl modelem Blainovi, který ho u toho kreslil.
"Dobrý den, pane Hummele, ahoj Blaine," pozdravil je oba doktor Smith, který se objevil ve dveřích. "Blaine, někdo tě přišel navštívit a rád by s tebou mluvil. Může dovnitř?" zeptal se Blaina. Kurt si všiml, že za doktorem stojí muž, ve kterém poznal asiata z Blainových obrázků, Wese.
Blaine se zadíval na doktora a pak na Kurta, který se po chvíli otočil zpátky, když neslyšel žádnou odpověď.
"Blaine, ty nechceš vidět, kdo za tebou přišel? Já myslím, že ho znáš," snažil se ho Kurt nenápadně popostrčit ke kladné odpovědi.
"Dobře," přikývl Blaine a zahleděl se ke dveřím. Wes pomalu vstoupil a s do široka otevřenýma očima hleděl na Blaina. "Rupie," pronesl potichu. V tu chvíli se Blainovy oči rozzářily a na tváři se mu objevil slabý úsměv. Kurt očekával, že zareaguje podobně, jako když viděl poprvé jeho, a byl připravený mu zabránit. Ale stalo se něco, co opět nikdo nečekal.
"Wesi, jak se pořád máš?" řekl Blaine, jako by viděl Wese naposledy před měsícem. "Je tu i David?" pokračoval stejně klidně. Wes, Kurt i doktor Smith, nebyli schopni slova. Blaine zněl, jako by vůbec nebyl překvapen tím, koho vidí. Jako by se nic nestalo a on prostě pozdravil svého kamaráda. Wes se trochu vzpamatoval a zavrtěl hlavou.
"To je škoda. Dlouho jsem ho neviděl," pronesl Blaine jakoby nic a pustil se zpět do kreslení. Všichni ostatní v pokoji byli naprosto v šoku. Dvě celé věty, pronesené naprosto normálně, bez výraznějších emocí, to bylo u Blaina naprosto neobvyklé. Nakonec se jako první vzpamatoval Kurt. Rozhodl se pokračovat v Blainově tempu. "Blaine, představíš nás?"
Blaine zvedl hlavu a na chvíli vypadal trochu zmateně. Ale pak se mu vrátil předchozí klidný úsměv. "To je Wes," ukázal na svého kamaráda. "Wesi, pamatuješ si na Kurta? Kurt mě našel," sdělil mu a trochu více se usmál.
"Ano, pamatuju si na něj," pronesl Wes, když se konečně taky vzpamatoval z toho, že vidí svého kamaráda živého a, v rámci možností, zdravého. "Jsem moc rád, že tě zase vidím, Rupie." Jakmile Blaine zaslechl svou bývalou předívku, jeho výraz se rapidně změnil. Jeho oči se rozšířily, úsměv zmizel a místo toho se mu ve tváři objevil skoro strach. Začal zuřivě kroutit hlavou. "Blaine, jsem Blaine," řekl trochu roztřeseným hlasem.
"Ale tvoje jméno je přece Rupert," snažil se mu připomenout Wes. Ale Blaine stále zuřivěji kroutil hlavou. "Blaine, Blaine," řekl více nahlas a rozhodněji. Kurt cítil, že je načase do toho vstoupit. Po těch dnech, které už s Blainem strávil, začal pomalu chápat jeho reakce a teď cítil, že by mohl přijít zuřivý záchvat, pokud nějak nezakročí. "Ty chceš, aby se ti říkalo Blaine?" zeptal se ho opatrně a kudrnatý mladík začal přikyvovat. "Dobře, tak my ti budeme všichni říkat Blaine, že?" otočil se na Wese. "Samozřejmě. Budu ti říkat Blaine, jestli chceš," ujistil svého kamaráda. Ten se najednou zase uklidnil a opět nasadil svůj předchozí, spokojený úsměv. Kurt cítil, že Wes netuší, co by měl svému kamarádovi říct. Vypadal velmi nervózně a jen kudrnatého mladíka, který už zase kreslil, pozoroval.
"Blaine, nevadilo by ti, kdybych si teď na chvíli s Wesem promluvil?" zeptal se ho Kurt. Blaine ani nezvedl oči od svého nedokončeného díla a jen zavrtěl hlavou. Kurt se tedy zvedl a pokynul Wesovi, aby s ním šel ven. "Vrátíš se?" slyšel za sebou, když už byl ve dveřích. "Jasně," otočil se na Blaina a usmál se. Blaine mu spokojeně úsměv oplatil a opět začal kreslit.

Kurt byl hrozně nedočkavý. Bylo mu jasné, že doktor už všechno ví, že mu to Wes řekl. Ale on nevěděl nic a už se nemohl dočkat, až se dozví nějaké další informace o Blainovi.
"Jsem Kurt Hummel, těší mě," podával Wesovi ruku, aby se mu řádně představil.
"Wes Montgomery. Taky mě těší," přijal Wes pozdrav a potřásl si s Kurtem rukou. "Jinak - já vím, kdo jsi. Jednak díky Rupertovi... teda Blainovi... teda... no to je jedno," zasmál se. "A pak jsem tě taky viděl v divadle. Bydlím v New Yorku a moje přítelkyně přímo zbožňuje muzikály. Jsi vážně dobrý," vyjádřil mu svůj obdiv.
"Díky," začervenal se trochu Kurt. "Můžeš mi teď prosím říct, co o něm víš?" zvážněl trochu. "Jsem hrozně napjatý."
"Jistě," přikývl Wes a dal se znovu do vypravování, které už ten den jednou absolvoval.

"On... on... on je... on mě... takže..." koktal Kurt a nemohl ze sebe vysoukat jedinou celou větu. Modré oči měl doširoka rozevřené a byl naprosto v šoku. To, co se zrovna dozvěděl, měnilo naprosto všechno. Konečně mu bylo jasné, jak je možné, že ho Blaine zná. A taky bylo poměrně jasné, proč kreslil právě jeho. Kurt tomu nemohl uvěřit. V době, kdy mu bylo na světě nejhůř, kdy ho na škole šikanovali, a kdy si myslel, že ho nikdo nemá rád, ho miloval naprosto dokonalý kluk, který si myslel, že on, Kurt Hummel, by ho odmítl.
"Takže on je gay?" otočil se, stále ještě v šoku, na Wese. Ten přikývl.
"Já taky. Jak si mohl myslet, že nejsem?" nechápal Kurt.
"Já vím. Vždycky jsme mu to s Davidem říkali. Ale... on byl vždycky hrozně nesmělý, Kurte."
"Bože," vydechl nešťastně modroočko. "To všechno mohlo být úplně jinak, kdyby..."
"Já vím," pronesl smutně Wes. "Je mi hrozně, když si představím, co se mu asi muselo stát v té době, o které nikdo nic neví."
Kurt se opřel o zeď a zavřel oči a chvíli přemýšlel. "Někde to tam je, Wesi. On to v tom mozku někde má. Cítím to," řekl po chvíli. "Jen netuším, jestli se to někdy dostane ven." Wes smutně přikývl. Bylo mu hrozně a krásně zároveň. Krásně, protože jeho kamarád žije. Ale hrozně, protože si prožil něco, co způsobilo, že si skoro nic nepamatuje.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 3. ledna 2012 v 0:24 | Reagovat

Opět napnutá jak kšandy :D jseš opravdu dobrá, kež bych to taky tak uměla ;)

2 Domík Domík | 7. ledna 2012 v 22:26 | Reagovat

Wow, ta povídka je vážně dobrá, moc se mi líbí :) Už se nemůžu dočkat další kapioly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama