Memory - 11. kapitola

16. ledna 2012 v 17:21 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... Nenáviděl jsem je. Nenáviděl jsem je za to, že se o mě nikdy nestarali, že se mnou nikdy nemluvili, že mě zplodili a pak se ke mně chovali jako ke kusu vybavení jejich domu. ...


11.
Kurt vzal Blaina za ruku a povzbudivě ji stiskl. "Blaine, já ti přísahám, že ať se stalo cokoliv, nebudu tě nenávidět. Jen mi to prosím řekni." Blaine začal pomalu vrtět hlavou, ale Kurt se mu zadíval do jeho oříškových očí a znovu řekl: "Prosím."
Blaine zavřel oči a chvíli mlčel. Kurt se už už nadechoval, aby ho znovu podpořil, ale Blaine začal mluvit dřív. Pomalu a potichu.

"Jmenuji se Rupert Richard Ryers. Mí rodiče, Richard Thomas Ryers a Catherine Susan Ryers, byli jedni z nejbohatších lidí v Columbusu, Ohiu. Bydleli jsme v obrovském domě, v Columbusu. Vypadal podobně jako ten Wesův.
Mí rodiče byli velmi bohatí, ale také velmi zaměstnaní. Od malička mě vychovávaly chůvy a s rodiči jsem se vídal při večeřích a občas o víkendech nebo při dovolených.
Když mi bylo asi dvanáct, rodiče se rozhodli, že už chůvy nepotřebuju a že se o sebe můžu postarat sám. Mohl jsem mít všechno, na co jsem si vzpomněl. Bezedné bankovní konto. Moji spolužáci si vždycky mysleli, že žiju pohádkový život. Ale ve skutečnosti... ve skutečnosti jsem si připadal jako kus drahého nábytku, socha nebo další auto, co si rodiče pořídili, aby se mohli chlubit svým známým. Jako by mě využívali jenom ve chvílích, kdy se jim to hodilo.
Z kdo ví jakého důvodu byla škola to jediné, co bylo v mém životě normální. Všechny mé školy před Daltonem byly státní. Nikdy soukromé.

Že jsem gay, jsem si uvědomil když mi bylo asi třináct. Já jsem s rodiči nikdy o ničem moc nemluvil, ale tak nějak mi přišlo, že tohle bych jim říct měl. Oznámil jsem jim to jednou při večeři a otec mi na to řekl 'Podej mi ten salát, Ruperte.' Matka, ta neřekla ani slovo. Prostě to oba přešli, jako bych nic neřekl.
Já nevím, co jsem si myslel, ale tak nějak jsem očekával, že se tím něco změní. Že budou třeba i naštvaní, že konečně projeví nějaké emoce. Ale nic. Chovali se stejně, jako vždycky.

Pak přišla střední škola a já jsem se nechtěl skrývat a tak jsem to otevřeně přiznával. Šikanovali mě za to a bylo to hrozné. Ale pořád to bylo více emocí, než jsem dostával doma. Pak přišel Sadie Hawkins dance a následně na to Dalton."

Blaine se na chvíli odmlčel. Kurt na něj zíral s otevřenými ústy. Vyprávění jeho kamaráda ho doslova šokovalo. Věděl, že si už předtím na něco vzpomněl, ale neměl ani tušení, že toho ví tolik. Blaine se trochu napil čaje a pak pokračoval.

"Dalton, to byly nejšťastnější roky mého života. Mohl jsem být sám sebou, mohl jsem dělat to, co mě bavilo, poznal jsem kamarády..." Blaine se stydlivě usmál a tváře mu trochu zčervenaly. "Pak jsem poznal tebe. Wes říká, že to byla láska na první pohled... Asi měl pravdu. Jezdil jsem do Limy každou volnou chvilku, věděl jsem o tobě všechno." Blaine se znovu odmlčel a Kurt si všiml, že ještě více zrudl. Povzbudivě mu stiskl ruku, Blaine se na něj stydlivě usmál a pokračoval. "Wes a David si mysleli, že si myslím, že nejsi gay a proto tě nechci oslovit. Ale já jsem věděl, že jsi. Já jenom... bál jsem se. Bál jsem se, že když tě poznám osobně, nebude to takové, jak jsem si to vysnil," přiznal smutně a znovu sklopil zrak. Kurtovi se znovu draly slzy do očí. A Blaine pokračoval.

"Trvalo to rok a půl. Pak jsi maturoval a odjel jsi do New Yorku. A já jsem věděl, že už tě nejspíš nikdy neuvidím a že se přes to prostě musím dostat. To bylo o prázdninách mezi mým třetím a čtvrtým ročníkem. Rozhodl jsem se, že se alespoň pokusím si s někým vyjít. Z Daltonu jsem znal jednoho kluka, Patricka, o kterém jsem věděl, že je taky gay a že bydlí ve Westervillu. Napsal jsem mu, párkrát jsme si vyšli... nebylo to úplně ideální, ale celkem nám to spolu šlo. Po nějaké době jsme spolu začali i spát." Blaine se zarazil, zvážněl a nasucho polkl. "A pak, jednou, když jsme byli u nás doma, nás mí rodiče přistihli... v akci. To byla ta nejvíc ponižující věc, co jsem do té doby zažil.
Čekal jsem že nás seřvou, dají nám kázání, nebo cokoliv. Ale místo toho, můj otec naprosto ledovým hlasem oznámil Patrickovi, že jestli se tam ještě někdy ukáže, jestli o tom někdy někomu řekne, že ho zničí. Mně oznámil stejně ledovým hlasem, že od té chvíle už nejsem jejich syn a že mám dvě hodiny na to, abych opustil jejich dům. A dva dny na to, abych opustil Columbus." Blaine znovu ztěžka polkl. "To bylo to poslední, co jsem od něj kdy slyšel. Matka, jako vždy, neřekla nic."

Kurt byl v ráži. Nedokázal pochopit, jak rodiče můžou udělat něco takového svému vlastnímu synovi. A zároveň v duchu děkoval za svého tátu. Blaine, jako by si nevšímal Kurtovy přítomnosti a po krátké pauze opět pokračoval ve svém vyprávění.

"Nechápal jsem to. Oni věděli, že jsem gay a nikdy předtím neřekli ani slovo o tom, že by jim to vadilo. A já sice uznávám, že vidět svého syna 'v akci' není zrovna ideální situace, ale také to není důvod k tomu, aby se ho jen tak zřekli.
Nenáviděl jsem je. Nenáviděl jsem je za to, že se o mě nikdy nestarali, že se mnou nikdy nemluvili, že mě zplodili a pak se ke mně chovali jako ke kusu vybavení jejich domu.

Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kam jít... Neskutečně jsem se styděl za to, co se mi stalo a nedokázal jsem si vůbec představit, že bych o tom řekl některému ze svých kamarádů.
Nakonec jsem si vzpomněl na tebe a na to, že jsi v New Yorku. A tak jsem se v tom spěchu rozhodl, že pojedu právě tam. Vybral jsem si ze svého bezedného konta peníze na cestu a prvních pár týdnů. A pak jsem si slíbil, že to byly poslední peníze, co si od nich kdy vezmu. A to jsem taky dodržel," podíval se Blaine po dlouhé době zase na Kurta.
"Proto nechceš peníze, co jsi zdědil?" ujasňoval si modroočko a jeho kamarád přikývl. "Nevěřím tomu, že chtěli, abych je měl, Kurte. Nejspíš jenom nestihli změnit závěť," řekl Blaine hořce. Kurt přikývl a Blaine pokračoval.

"Odjel jsem do New Yorku. Představoval jsem si, že na mě někde bude někdo čekat s otevřenou náručí, ale... byla to blbost. Peníze mi vystačily sotva na pár týdnů, a protože jsem neměl ani maturitu, žádnou extra práci jsem taky nesehnal. Přežíval jsem jak se dalo, ale byla to bída. Musel jsem se stěhovat do čím dál tím horších a horších míst...
A pak jsem potkal Ricka." Blaine se znovu odmlčel a zadíval se před sebe. Kurt měl pocit, jako by v jeho lískových očích viděl skoro strach.

"Rick byl jenom o pár let starší než já a z nějakého důvodu si mě oblíbil. V tu dobu jsem pracoval jako číšník v jednom dost zaplivaném bistru. Rick se tam objevoval téměř každý večer a já jsem to nikdy nechápal, protože on tam prostě nepatřil. Vždycky byl luxusně oblečený, upravený..." Blaine zavrtěl hlavou, jako by tomu znovu nevěřil. "Jednou se se mnou Rick zapovídal. Ptal se co dělám v NY, kolik mi je, proč pracuju v tom bistru... prostě sondoval." Blaine zabořil obličej do svých dlaní, promnul si jej a zase pokračoval. "Nepřišlo mi to divné. On... byl prostě milý, hezky se usmíval, flirtoval... Pak se tam nějakou chvíli neukázal. Taky jsem se musel znovu přestěhovat a tentokrát už to bylo opravdu hrozné místo.

Po pár dnech se Rick objevil znovu a zeptal se mě, jestli si nechci vydělat nějaké peníze." Blaine znovu naprázdno polkl a Kurt si všiml, že v jeho oříškových očích se objevily slzy a zoufalství. "Byl jsem úplně na dně. Už jsem skoro neměl kde bydlet a... ani jsem pořádně nevěděl, co mi Rick nabízí, ale... přijal jsem to." Blaine popotáhl a utřel si slzu, která mu stékala po tváři. "V té chvíli začaly dva nejhorší roky v mém životě," řekl tak temně, že z toho Kurta až mrazilo.

Najednou to bylo tady. Blaine se chystal mluvit o dvou letech, ve kterých zažil něco hrozného a o kterých nikdo, kromě něj, nic nevěděl. A Kurt si najednou nebyl jistý, že to chce vědět. Způsob, jakým mu Blaine vyprávěl svůj příběh, byl tak emocionální a děsivý, že to Kurtovi až nahánělo strach. Jenže teď už nemohl vycouvat. Jeho kamarád ho potřeboval, věřil mu natolik, aby mu to sdělil. A tak si modroočko jen nervózně poposedl a čekal, až bude Blaine pokračovat.
Blainovi stékaly slzy po tvářích, jeho zrak byl upřený na ruce složené v klíně, nehty nervózně škrábaly hřbet jedné z nich.
Po chvíli už to modroočko nevydržel. "Blaine, co to bylo za práci, co ti Rick nabídl?" zeptal se co nejopatrněji. To už se jeho kamarád znovu naplno rozplakal, složil hlavu do dlaní a mezi vzlyky potichu řekl: "Prostitut."
Kurt vykulil oči, spadla mu brada a doufal, že se přeslechl. Jenže z chování svého kudrnatého kamaráda bohužel poznal, že slyšel dobře.

"Já se tak strašně stydím, Kurte," vzlykal dál Blaine. "Byl jsem opravdu na dně a ze začátku to bylo jenom pár nocí a jen lepší klienti, co domluvil Rick," pokračoval Blaine. Kurt si nebyl jistý, jestli to chce slyšet, ale Blaine vypadal, že to ze sebe potřebuje dostat, kdy už jednou začal. A tak modroočko zaťal zuby a poslouchal.

"Rick mě po pár týdnech představil svému 'šéfovi' a od té doby to bylo horší a horší. Pochopil jsem, že ten začátek byla jenom návnada, jenže... v tu chvíli už bylo prostě pozdě z toho vycouvat. Vytvořili mi novou identitu, protože jsem nebyl dost starý, bydlel jsem v jednom bytě s dalšími kluky, jako jsem byl já... Dva roky... trvalo to dva šílené roky!" Blaine se zase rozplakal tak, že chvíli nebyl schopný mluvit. Kurt jen seděl a čekal.

"Já jsem se snažil utéct, snažil jsem se odtamtud dostat, jenže... to nešlo. Vždycky si mě našli, vždycky mě dostali zpátky. Každý věděl, že to všechno je nelegální a oni se báli, že kdyby někoho nechali jen tak jít, že by je udal.
Po nějaké době jsem se přestal snažit a přijal jsem to jako svůj osud. Prostě jsem to vzdal. Každou noc, vždycky, když mě dotyčný někde vykopl, jsem se cítil jako ten nejšpinavější a nejhorší člověk na světě. Jenže já už jsem prostě neměl sílu proti tomu bojovat.

Pak jednou, nevím kdy přesně to bylo, ale vím, že byla zima. Asi tak dva roky po tom, co to všechno začalo, po jedné opravdu hrozné noci, mi najednou přeskočilo." Blaine přestal plakat a v jeho očích byl děs. "Pamatuju si, že jsem prostě cítil jen to, že už se k nim nikdy nevrátím, i kdyby mě měli zabít.
Neměl jsem absolutně kam jít, tak jsem se schoval v parku. Radši bych umrzl, než se tam vrátil. Ale našli si mě. Samozřejmě, vždycky si každého našli.
Z té noci si pamatuju jen útržky. Zmlátili mě a pobodali... chtěli mě zabít. Vím, že v tu chvíli už mi to bylo jedno." Blaine se zase na chvíli odmlčel a konečně se podíval na Kurta. Ten seděl naprosto v šoku a ani nevnímal, že mu po tvářích stékají slzy.

"Pak jsem se probudil v nemocnici," pokračoval Blaine, "a nevěděl jsem nic. Všichni se mě pořád ptali kdo jsem a co se mi stalo, ale já jsem si nevzpomínal vůbec na nic. Ani jak se jmenuju. Řekli mi, že mě našli v parku a že jsem měl velké štěstí, že jsem přežil. Byl jsem ze všeho hrozně zmatený a oni se mě pořád na něco vyptávali. A tak jsem přestal mluvit.
Když jsem se dostatečně uzdravil, převezli mě do sanatoria, kde se mi snažili vrátit paměť. Asi tak rok a půl se nedělo nic.
Pak se mi jednou v noci zdál sen. Byl hrozně zmatený a já jsem si druhý den nakreslil, co jsem si z něj pamatoval. Od té doby se mi zdály sny každou noc a postupně, den za dnem, se mi vracela moje minulost. Snažil jsem se to všechno znovu zapomenout, ale nešlo to. Vracely se mi hezké, ale i všechny ty hrozné vzpomínky.
A tak to šlo až do chvíle, kdy jsi přišel ty." Blaine upřel oči na Kurta, který ho celou dobu sledoval, se slzami v modrých očích.

"Kurte, prosím, řekni něco," zašeptal po chvíli, kdy na sebe oba dva jen tiše hleděli, Blaine. Kurt se pomalu nadechl, otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. V pokoji se rozhostilo hrobové ticho. Blaine pomalu sklopil hlavu a nechal si po tvářích volně stékat slzy, které zkrápěly jeho ruce složené v klíně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Brea Brea | 16. ledna 2012 v 18:52 | Reagovat

To s tými rodičmi ma neprekvapilo, niečo také som čakala...ale to potom? :-O To bolo teda prekvápko. Ale strašne sa mi páčilo to, že išiel Blaine do NY, lebo vedel, že je tam Kurt. To bolo také veľmi pekné. Aspoň pre mňa. Teraz už len počkať, či sa dajú dokopy a ja si budem mocť poplakať nad nejakým strašne romantickým koncom :-)

2 Cambera Cambera | 16. ledna 2012 v 19:45 | Reagovat

Tak dobrá, tuhle teorii jsem okamžitě zavrhla jako moc zlou :D ... ale tak někdy je skutečnost zlá ... budu věřit v lepší budoucnost ....

3 Domík Domík | 17. ledna 2012 v 19:17 | Reagovat

Pane bože, to je naprosto šílený. Chudák Blaine. Ani se nedivím, že mu přeskočilo a všechny ty hrpzný vzpomínky v sobě potlačil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama