Our secret love - 23. kapitola - THE END - II. část

5. prosince 2011 v 13:05 | Tessee |  Glee Fanfiction - Our secret love


... "Dámy a pánové, další písničku nám zazpívá Blaine Anderson," oznámila s úsměvem. [...] Kurt netušil, co bude zpívat. Blaine neměl zpívat žádnou písničku sám, to nebylo v plánu. ...


23. kapitola - II. ČÁST

Hodina jejich vystoupení se přiblížila a všichni začali být nervózní. Blaine cítil, jak se mu potí ruce a srdce mu bije dvakrát rychleji, než obvykle. Kurt k němu přistoupil, nenápadně mu stiskl ruku a Blaine se na něj vděčně usmál.
"Tak vážení, je to tady. Za minutku jdeme na pódium. Doufám, že jste všichni připraveni a že všichni všechno umíte," pronášela Rachel řeč svým klasickým přísným tónem. Pak opět nasadila zářivý úsměv. "Kurte, Blaine, jdete jako první. Tak se soustřeďte, ať to nezkazíte." Kurt protočil oči a Blaine se jen nervózně pousmál. Pak se ještě naposledy podíval na své náramkové hodinky a jakmile slyšel, že je někdo na pódiu ohlásil, vydal se po schodech nahoru.

Vystoupení mělo ohromný úspěch. Všichni pod pódiem se náramně bavili a hlasitě tleskali a zpívali společně se sborem. Atmosféra byla přímo vynikající. Akorát Blaine byl čím dál tím nervóznější. Znovu se podíval na své hodinky.
Kurt si všiml, jak se jeho přítel na druhé straně pódia naklonil k Rachel a něco jí pošeptal. Ta se na něj překvapeně podívala, trochu se zamračila a pak přešla k mikrofonu.
"Dámy a pánové, další písničku nám zazpívá Blaine Anderson," oznámila s úsměvem. Blaine si mezitím vzal kytaru, pošeptal něco klavíristovi a pak přešel doprostřed pódia. Kurt netušil, co bude zpívat. Blaine neměl zpívat žádnou písničku sám, to nebylo v plánu. Blaine se naposledy nervózně otočil na Kurta a ten najednou viděl, že z jeho tváře zmizel úsměv, který měl celý den. Teď tam byl jen příšerný smutek a možná i slzy. Kurt vůbec nechápal, co se děje, ale to už Blaine začal hrát a zpívat.

I will spend my whole life through
Loving you, just loving you.
Winter, summer, spring-time, too,
Loving you, loving you.
Makes no difference where I go or what I do.
You know that I'll always be loving you, just you.

Kurtovi začaly stékat po tvářích slzy. Nechápal, co to znamená. Pochopil, že je ta písnička pro něj, ale nechápal, proč ji Blaine zpívá a proč tak strašně smutně. A co má znamenat to 'where I go'? Znamená to, že ho Blaine opouští?
Najednou se vedle modroočka, který stál úplně vzadu, objevila Rachel a chytila ho za ruku.

If I'm seen with someone new,
Don't be blue, don't you be blue.
I'll be faithful, I'll be true;
Always true, true to you.
There is only one for me, and you know who.
You know that I'll always be loving you.

Blaine dozpíval a publikum i zbytek sboristů se roztleskali. Všichni byli jeho zpěvem nadšení. Jen Kurt stál úplně vzadu a z očí se mu řinuly slzy. Blaine odložil kytaru a podíval se na hodinky. Pak se otočil na Kurta, který stál na druhé straně jeviště, úplně se otřásal skrývanými vzlyky a v očích měl dva velké otazníky. Stejně jako modroočkovi, i Blainovi stékaly po tvářích slzy. Naposledy se na něj podíval a potichu řekl: "Promiň." Pak se otočil a odběhl pryč. Zmizel.
Nebýt toho, že jej Rachel držela, Kurt by se na místě zhroutil. Sbor už začal ve předu na pódiu zpívat další písničku a nikdo nevěnoval pozornost modrookému chlapci, který hořce plakal na rameni hnědovlásky.

Když jejich vystoupení skončilo, Kurt se rozběhl k Blainovi. Potřeboval s ním mluvit. Nemohl uvěřit tomu, co mu ten kluk s lískovýma očima udělal. Nemohl uvěřit tomu, že se rozhodl ho opustit. Po tom všem, po předchozí noci a po celém dni, kdy Kurt konečně doufal, že to s nimi dobře dopadne. Ale ještě přeci nebyl konec. Ještě jim zbýval jeden týden. Ještě pořád byl čas ho přesvědčit, aby zůstal.
Doběhl ke dveřím domu Blainových prarodičů a zazvonil. Po chvilce mu otevřela Blainova babička.
"Ahoj, Kurte," usmála se na něj.
"Dobrý večer. Můžu prosím mluvit s Blainem?" vychrlil ze sebe Kurt a snažil se nedat znát, že se mu příšerně třese hlas. Paní Andersonová se na něj chvíli nechápavě dívala.
"Ale Blaine už tu není."
"A kde je?" zeptal se zaskočený Kurt.
"Před půlhodinou odjel. Zrovna jsme se s manželem vrátili ze zastávky."
Kurt se na ní díval jako opařený. "Kam... kam odjel?"
"Domů," vysvětlila mu. "On vám to ve sboru neřekl?"
"Ale... ale... on přece odjíždí až za týden. Ještě máme jeden týden..." koktal zmateně Kurt a do očí se mu zase draly slzy.
"Včera si změnil lístek. Je mi to líto, já jsem si myslela, že vám to ve sboru Blaine řekl. To od něj nebylo hezké, že to svým kamarádům zatajil," zamračila se babička.
Kurt se chvíli nepřítomně díval před sebe a pak jen potichu pípl: "Děkuju. Nashledanou." Pak se otočil a rozběhl se směrem ke svému domu.

Nebyl ani v půlce cesty, když už nemohl dál. Prostě se zastavil a zhroutil se. Uprostřed chodníku ležel modrooký chlapec, jehož tělo se otřásalo vzlyky, jak plakal. Ale nikdo jej neviděl, nikdo tam nebyl. Nikdo nepřišel a neobjal ho, neřekl mu, že to bude zase v pořádku. Všichni lidé byli na slavnosti a jediný, koho teď Kurt chtěl, byl už kdo ví kde.

Netušil, jak se dostal domů, ale probudil se až druhý den ráno ve své posteli. Obličej měl stále opuchlý od pláče a cítil, že by plakal znovu. Ale jeho oči jako by už totálně vyschly. Celý rozlámaný se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Viděl ještě pořád trochu rozmazaně, částečně protože bylo ráno a částečně protože jeho oči byly oteklé. Ale přesto si všiml obálky, která ležela na jeho stole. Byl si jistý, že když odcházel, nebyla tam.
Vzal ji do ruky. Stálo na ní jeho jméno a už jen podle těchto čtyřech písmen to poznal. Byla od něj. Byla od Blaina. Byla od kluka, kterého miloval a který ho včera nadobro opustil. Opatrně ji otevřel a četl.

Milovaný Kurte,

Jestli tohle čteš, už jsem na cestě domů. Vím, že mě teď určitě nenávidíš a chápu to. Máš na to plné právo.
Chci, abys věděl, že Tě miluji z celého srdce a vždycky Tě milovat budu. Nikdy na tebe nezapomenu.
Vím, že teď nechápeš, proč jsem Tě opustil. Možná, že jednou lidé jako my dva budou moci žít spolu - pevně v to doufám! Ale v naší době to nejde. Ne tady, ne teď. Snad mě jednou pochopíš a dokážeš mi odpustit.

Miluji Tě!

Navždy s láskou,

Blaine.

Ještě před chvílí měl pocit, že už nemůže více brečet, ale teď už se opět zajíkal slzami a hlasitými vzlyky. V tom pláči bylo všechno. Láska, bolest, smutek, příšerný vztek... Nevšiml si, že do jeho pokoje nakoukl jeho táta.
"Nenávidím tě, Blaine Andersone!" vykřikl z ničeho nic mezi vzlyky Kurt. Burt si k němu potichu přisedl a pevně jej objal. Jeho syn mu chvíli plakal v náručí a pak potichu řekl: "Miluju tě, Blaine Andersone. Navždy."

THE END




AN: Písnička "Loving you" by Elvis Presley


Díky, že jste vydrželi číst až do konce! Omlouvám se všem, kteří čekali happyend. Ale prostě jsem ho tam necítila. :-) Každopádně mám v hlavě pokračování odehrávající se v 60. letech - doba Hippies :-D Měli byste zájem? Piště, komentujte, reagujte...
Ještě jednou díky! :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Peťa Peťa | 5. prosince 2011 v 16:20 | Reagovat

*plače ako malá* brutalne smutny koniec...smutnejšie to snad ani byt nemohlo! chudaci chalani...:( ale zas na druhu stranu, uzasna poviedka! vážne sa ti podarila :)
a to sa ani pýtať nemusíš, jasne, že chceme! ;)

2 Domík Domík | 5. prosince 2011 v 22:47 | Reagovat

Tak jsem to obrečela. Ale máš pravdu, happy end se tam nehodil. Pokračování každopádně sepiš. Přeci jenom, o pár let později, když budou mít oba vlastní životy nezávislé na rodičích, se všechno mění. Zvlášť pokud budou žít ve velkém městě. Tam to nikoho nezajímalo ani tenkrát :)

3 Brea Brea | 6. prosince 2011 v 15:51 | Reagovat

Ešteže som to čítala až na intráku, lebo neviem ako by som vysvetlila v škole, prečo sa mi chce plakať :( Som rada, že už je ta doba za nami, aj keď stále sa nájdu ľudia s takými homofobnými názormi. Ale už sa veľmi teším na ďalšiu poviedku :)

4 Luna Luna | 7. prosince 2011 v 8:10 | Reagovat

Nádherná povídka, konec byl moc smutný na můj vkus, zbožňuji Happy Endy, ale jestli se sejdou tak s pokračováním neváhej :-)

5 Tessee Tessee | 7. prosince 2011 v 15:09 | Reagovat

Děkuju všem :-) Pokračování teda bude, ale ještě si nejsem úplně jistá kdy... Ale bude! :-D

6 K. K. | 9. července 2012 v 20:57 | Reagovat

Achhhhhh, já chci pokračování !!!! Vím , že je povídka starší, ale doufám že to pokračování bude!

7 Nikola Nikola | Web | 30. srpna 2012 v 13:42 | Reagovat

ted tu lezim na posteli  brecim. Uzasny pribeh,pripadal mi uplne opravdovy. Takovy az moc skutecny. Uz se vazne moc tesim na 60. leta ;-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama