Memory - 4. kapitola

31. prosince 2011 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... Pak si všiml mladíka, který se evidentně s Blainem bavil, a doteď seděl zády. Wes vykulil oči. "To je Kurt?" otočil se překvapeně na doktora Smithe.
"Vy znáte i pana Hummela?" zeptal se doktor. ...


4
Wes málem upustil telefon, když mu doktor Smith vysvětlil, o co jde. Teď vcházel do velké budovy, trochu se třásl a ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Ne. Dokud se o tom nepřesvědčí na vlastní oči, neuvěří, že jeden z jeho nejlepších kamarádů, kterému už pět let pravidelně nosí květiny na hrob, žije.
"Doktor Smith?" oslovil Wes muže v bílém plášti, který na něj již čekal v atriu.
"Ano. Jsem moc rád, že jste dorazil, pane Montgomery," podával mu muž ruku na uvítanou.
"Můžu... můžu ho vidět?" přešel Wes rovnou k věci.
"Samozřejmě, pojďte za mnou," souhlasil doktor. Bylo mu jasné, že Wes bude chtít svého kamaráda vidět co nejdříve. Když mu do telefonu oznámil, že Blaine, jehož skutečné jméno je Rupert, je všemi považován za mrtvého už pět let, došlo mu, že Wes bude svého kamaráda chtít vidět, než jim řekne něco víc.

Zastavili se před velkým oknem, které vedlo do místnosti plné lidí. Někteří seděli u stolů, jiní si četli v pohodlných křeslech, někteří se dívali na televizi.
"Momentálně je tady, ve společenské místnosti," oznámil Wesovi doktor a zadíval se dovnitř. "Támhle, v rohu," ukázal na druhou stranu místnosti a Wes se podíval tím směrem. A opravdu. Seděl tam jeho kamarád, jen o něco starší, ale jinak to byl stále on. Wes si tím byl stoprocentně jistý. Jediný rozdíl byl tom, že jeho kudrnaté vlasy, které si dříve pečlivě geloval, byly teď neposedně rozcuchané. "Rupie," vyslovil Wes potichu dávnou přezdívku svého kamaráda. Pak si všiml mladíka, který se evidentně s Blainem bavil, a doteď seděl zády. Wes vykulil oči. "To je Kurt?" otočil se překvapeně na doktora Smithe.
"Vy znáte i pana Hummela?" zeptal se doktor.
"Ano. Chci říct, ne osobně, ale... jistěže ho znám. Rupie do něj byl více než rok naprosto beznadějně zamilovaný," vysvětlil Wes a podíval se opět na svého kamaráda.
"Za... zamilovaný?" nemohl tomu uvěřit doktor. "To znamená, že... že Blaine... chci říct, Rupert, je gay?"
"Ano. Vy jste to nevěděl?"
"Ne. Nevíme o něm téměř nic, pane Montgomery. Celé dva roky, co je tady, nepromluvil. Až teprve přibližně před čtrnácti dny, kdy přijel pan Hummel, poprvé něco řekl. Od té doby trochu mluví, ale v podstatě si myslíme, že si nic ze své minulosti nepamatuje," vysvětloval, stále trochu v šoku. Wes se na něj otočil, s bolestným výrazem ve tváři. "Myslím, že je čas, abych vám o něm tedy něco řekl."
"Ano, to bych byl velmi rád. Pojďte za mnou."

"Takže..." snažil se Wes zformulovat si, odkud by měl začít, když seděl s doktorem Smithem a jeho dvěma kolegy v malé kanceláři. "Rupie... teda... jeho celé jméno je Rupert Richard Ryers, se mnou chodil na Daltonskou akademii ve Westervillu, v Ohiu. Přestoupil k nám, když jsem byl ve druhém ročníku. On je o rok mladší, takže on byl v prvním. Pokud vím, přestoupil, protože ho na jeho původní škole šikanovali kvůli jeho homosexuální orientaci.
Ze začátku byl hodně nesmělý, což všichni přisuzovali tomu, čím si prošel. Ale pak jsme zjistili, že je vynikající zpěvák a přesvědčili jsme ho, aby se přidal k Warblers - to je sbor Daltonské akademie," vysvětloval Wes. Doktoři přikývli a napjatě poslouchali dál. "Rupie se postupně více a více otevřel a já, on a David jsme se stali nejlepšími přáteli, dá se říct. Postupně se stal naším hlavním zpěvákem. Byl opravdu dobrý! A myslím, že ho všichni měli rádi. Ovšem bylo taky dost věcí, o kterých moc nemluvil. Především o své rodině," zamyslel se na chvíli Wes. "Vím, že jeho rodiče byli velmi bohatí, ale po pravdě jsem je viděl jen párkrát. Rupie o nich nemluvil a vždycky, když byly prázdniny nebo nějaké volno, kdy jsme museli jet domů, nevypadal moc šťastně. On byl rád na Daltonu. Párkrát jsme s ním o tom chtěli s Davidem mluvit, ale on nás vždycky něčím odbyl," zakroutil Wes hlavou, jako by se mu to stále nelíbilo. "Na Daltonu všichni věděli, že je Rupie gay a nikdo s tím neměl problém. Daltonská akademie má velmi přísná pravidla ohledně šikany a kluků jako on tam bylo víc. Dokonce bych řekl, že většina z nich by dala cokoliv za to, aby si jich Rupie alespoň všiml, jestli víte, co myslím," uchechtl se Wes. "Jenže on byl ve skutečnosti, v tomhle ohledu, hrozně nesmělý. A pak, přibližně od poloviny jeho druhého ročníku, se totálně zamiloval do Kurta.
Kurt zpíval v konkurenčním sboru - myslím že se jmenovali New Directions," vzpomínal. "Jednou proti nám měli zpívat na soutěži, což se nakonec nestalo. Každopádně my jsme se na ně předtím byli s Davidem a Rupiem podívat, a tam ho poprvé viděl a slyšel," usmál se, když si vzpomněl na kamarádův tehdejší výraz. "Vždycky jsem říkal, že to byla láska na první pohled. Jenže... jak jsem říkal, Rupie byl v tomhle vždycky hrozně nesmělý. Pokaždé, když jsme se ho s Davidem snažili přesvědčit, aby ho oslovil, měl nějakou výmluvu, proč nemůže. Většinou říkal, že Kurt určitě není gay, a nebo že by někoho jako je Rupie určitě odmítl. Já jsem si vždycky myslel, že to je nesmysl. Ale on se prostě nenechal přesvědčit."
"Takže Rupert s ním tedy nikdy nemluvil," vstoupil do Wesova vyprávění doktor Smith.
"Pokud vím, tak ne. On ho prostě... pozoroval. Myslím, že jezdil do Limy dokonce častěji, než nám přiznával," odhadoval Wes.
"To by vysvětlovalo, proč pan Hummel Blaina, teda vlastně Ruperta, neznal," přemýšlel druhý doktor a doktor Smith přikývl. "Co se stalo pak, pane Montgomery?" obrátil se na Wese. "Proč jste si myslel, že je mrtvý?"
Wes trochu zbledl a polkl, když si na to vzpomněl. "To bylo o prázdninách mezi jeho třetím a čtvrtým ročníkem. Já a David už jsme měli po maturitě. Nikdo vlastně přesně neví, co se stalo. Ale přibližně v polovině prázdnin nás informovali, že Rupie a jeho rodiče havarovali, když letěli soukromým letadlem na nějakou dovolenou, nebo kam. Pravda je, že Rupieho tělo se nenašlo, jenže oni havarovali někde nad mořem. Takže si všichni mysleli, že prostě skončil na dně." Wesovi se objevily v očích slzy, když si vzpomněl na telefonát, kterým mu oznámili smrt jeho nejlepšího kamaráda. "Byli jsme s Davidem tenkrát na pohřbu," pronesl potichu po chvíli. "Pak už jsem neslyšel ani o jeho rodině, ani o něm. Bylo to pro nás těžké, takže jsme se o něm nebavili. S Davidem akorát každý rok chodíme na hrob, když je výročí."
"A jste si jistý, že Blaine, je Rupert?" zeptal se opatrně doktor Smith.
"Ano. Tedy... vypadá tak. A... říkal jste něco o nějakých kresbách...?" ptal se Wes stále trochu roztřeseným hlasem.
"Ano, tady," podal mu štos několika Blainových kreseb. "Nejsou tu všechny, ale pro představu... panu Hummelovi řekl, že je kreslí podle snů. Myslíme si, že v podvědomí svou minulost stále má. Proto ty sny," vysvětloval doktor. "Na jednom obrázku vás a Davida dokonce pojmenoval. Proto jsem se rozhodl volat právě vám." Wes přikývl a dál si prohlížel obrázky jejich sboru. "Zatím nevíme proč, ale nechtěl tyhle obrázky nikomu ukázat. Pan Hummel je objevil zcela náhodou. Do té doby jsme viděli pouze kresby na kterých byl pan Hummel," sděloval doktor Smith fakta.
"Pane doktore, mohl bych..." zvedl Wes oči od Blainových kreseb, "...mohl bych s ním teď mluvit?"
"Jistě," přikývl doktor Smith a pokynul Wesovi, aby ho následoval.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Suzanette Suzanette | Web | 31. prosince 2011 v 21:20 | Reagovat

Skvelá kapitola...aj keď miestami, hlavne pri tej zmienke o havárii, trochu smutná ale to jej na skvelosti pridalo :)

2 Cambera Cambera | 31. prosince 2011 v 21:58 | Reagovat

Skvělé, jsem napnutá na další pokračování .... skoro mě mrzí, že jsem na tuto povídku nenarazila až ve chvíli, kdy bude dopsaná :D ... ale alespoň se mám na co těšit ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama