Memory - 2. kapitola

29. prosince 2011 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory

... Žena evidentně teprve teď dala průchod svým emocím. Zhluboka se nadechla, vydechla a chvíli se dívala před sebe, jako by se potřebovala uklidnit. Pak se podívala zpět na doktora. "Za posledních deset minut jsem u něj viděla více emocí než za celé dva roky." ...



2
"Jste připraven jít dovnitř?" zeptal se doktor Smith Kurta. Ten se zhluboka nadechl, podíval se prosklenými dveřmi dovnitř a poté přikývl. Doktorka Browersová mu naznačila, aby ještě chviličku počkal a sama vešla do pokoje.

"Blaine?" promluvila na něj opatrně. Kudrnatý mladík jakoby si až v tu chvíli všiml, že je někdo uvnitř, přestal kreslit a zvedl k ní své oříškové oči.
"Blaine, někdo tě dnes přišel navštívit. Může teď jít dovnitř?" zeptala se ho, znovu s velkou opatrností v hlase. Blaine na ní chvíli upíral lískové oči, které se teď trochu rozšířily, a pak pomalu přikývl, zvedl se a přešel doprostřed místnosti.

Doktorka Browersová otevřela dveře a kývla na Kurta. Modroočko, kterému teď bilo srdce jako o závod nervozitou, pomalu vstoupil do pokoje. Netušil, co se teď stane.
Blaine stál uprostřed pokoje se stále stejným kamenným výrazem. Jakmile však spatřil, kdo vešel, jeho výraz se začal rapidně měnit. Oči vykulil tak, že to Kurtovi přišlo až nemožné a brada mu doslova spadla, snad údivem. Zíral na Kurta, jako by viděl ducha.
Kurt si nebyl jistý, co dělat. Nakonec se rozhodl pro pozdrav. "Ahoj Blaine," promluvil na něj potichu. Mladík před ním sebou trhl, jako by se až lekl toho, že na něj Kurt mluví. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Blainovy oči se, ke Kurtově údivu, ještě více rozšířily. "Kurte," vydechl potichu a vzápětí se k modroočkovi vrhl a silně jej objal. Kurt byl tou reakcí tak zaskočený, až trochu vyjekl, když ho Blaine sevřel. Cítil, že jej svírá stále pevněji, jako by se bál, že mu Kurt zmizí, když ho pustí. Kurt nevěděl co má dělat. Ale to už k nim přiskočili oba doktoři a Blaina odtáhli. Ten jako by si najednou uvědomil, že se ho někdo dotýká a rychle odběhl ke své posteli, kde se stočil do klubíčka.
Vyjevený Kurt se otočil na doktora Smithe. "Můžeme... na chvíli..." ukázal směrem ke dveřím, neschopný vydat ze sebe celou smysluplnou větu. Doktor přikývl a šel s ním na chodbu, zatímco doktorka Browersová si přisedla k Blainovi.

"Říkali jste, že nemluví," bylo první, co ze sebe byl Kurt schopný vydat.
"Tohle bylo poprvé za celé dva roky," řekl evidentně stejně vyjevený doktor.
"Taky jste říkali, že se nikoho nedotýká. Mě málem rozdrtil," pronesl Kurt trochu roztřeseným hlasem, stále v šoku.
"Omlouvám se. Takovouhle reakci jsem vážně nečekal," omlouval se mu doktor. Kurt se chvíli vzpamatovával z prvotního šoku. Celá ta situace byla stále víc a víc matoucí. Nejen že ho ten kluk kreslil, ale dokonce znal jeho jméno a evidentně byl Kurt jediný, koho se byl ochotný nejen dotknout, ale dokonce ho obejmout tak silně, že se mu jen těžko dýchalo.
"Jestli už tam znovu jít nechcete, tak samozřejmě nemusíte, pane Hummele" promluvil na něj doktor a vytrhl Kurta z přemýšlení.
"Abych pravdu řekl, tak mě ta reakce docela vyděsila," potvrdil Kurt to, co bylo zcela evidentní. "Ale na druhou stranu mě to čím dál tím víc zajímá. Proč mě zná, proč mě kreslí, proč je ochotný mě obejmout? Kdo to je, proč na mě promluvil..." Modroočko se na doktora otočil. "Myslíte si, že bude ochotný se mnou mluvit?"
"To nevím." Doktor se zhluboka nadechl a bylo vidět, že přemýšlí o dalším kroku. Pak se znovu nadechl a zvedl oči ke Kurtovi. "Pane Hummele, Blainova reakce na vás mě opravdu překvapila. Čekal jsem, že když vás uvidí, nějakou reakci to vyvolá, ale rozhodně jsem nečekal, že by promluvil nebo že by vás objal. To do celého případu vnáší mnoho dalších otázek, ale zároveň musím říct, že je to největší krok, který za celé dva roky udělal. Je to jenom momentální nápad a nejsem si zcela jistý, že to k něčemu povede, ale... pokud vás jeho případ opravdu zajímá a byl byste ochotný s námi dále spolupracovat, možná... možná byste mohl Blaina navštěvovat. Samozřejmě za dozoru terapeutů či psychologa. Momentálně nedovedu z jedné reakce vůbec říct, jestli bude ochotný nějak spolupracovat, ale... je možné, že by na vás mohl začít mluvit."
Kurt si nebyl jistý. Blainův případ ho více než zajímal. Ale zároveň ho i trochu děsil.

Zatímco spolu Kurt s doktorem Smithem hovořili na chodbě, doktorka Browersová seděla vedle Blaina, který byl stále stočený do klubíčka na své posteli a trochu se třásl. Doktorka už znala jeho reakci na to, když se ho někdo chtěl dotknout a ta reakce byla této dost podobná. Ale nikdy ne v takové míře. Tohle bylo zcela určité nejvíc emocí, co u něj kdy viděla. Seděla a tiše čekala, až se trochu uklidní. Věděla, že v jeho případě je to jediná možnost.
Po chvíli se Blaine posadil, čelem k doktorce, ruce stále kolem pokrčených kolen a trochu se začal pohupovat dopředu a dozadu. Hlavu měl položenou na kolenou a oči, opět vytřeštěné, hleděly před sebe.
"Blaine?" promluvila na něj potichu a čekala, až jí dá najevo, že vnímá. Blaine k ní stočil svůj pohled. "Můžu se teď na něco zeptat?" mluvila na něj klidně. Blaine malinko přikývl. "Ty toho mladého muže znáš, že?" zeptala se.
"Kurt," pronesl potichu Blaine a oči se mu znovu rozšířily. Doktorce se skoro zdálo, jakoby se trochu pousmál.
"Je to ten samý, co je na tvých obrázcích?" ptala se dál a snažila se nedávat najevo svůj údiv nad tím, že Blaine mluví. Tentokrát odpověděl pouze přikývnutím. Pak se najednou prudce zvedl a přeběhl ke svému stolu, u kterého předtím kreslil. Vzal jeden z obrázků, které na stole ležely, a pak se vrátil zpět na postel. Tentokrát se posadil do tureckého sedu a chvíli se na obrázek díval. K doktorčině údivu se mu na tváři začal objevovat úsměv. Pak znovu zvedl hlavu k ženě naproti němu, znovu pronesl: "Kurt," a kresbu jí podal. Doktorka se na ni zadívala. Tentokrát to byl Kurt, který evidentně zpíval. Byl téměř dokonale podobný tomu skutečnému. Stejně dokonale upravené vlasy, stejně úzké kalhoty, kolem krku ležérně omotaný šál... Jen jakoby o něco mladší, napadlo ženu.
"Blaine, všimla jsem si, že na tvých kresbách vypadá Kurt mladší. Vím, že jsme spolu už mluvili o tom, že si ze své minulosti nic nepamatuješ, je to tak?" zeptala se opatrně. Blaine sklopil oči, jako by se mu o tom nechtělo mluvit. Ale po chvíli malinko přikývl. Doktorka tedy pokračovala. "Víš o Kurtovi ještě něco kromě jeho jména?" Blaine chvíli těkal očima kolem sebe. Jakoby se snažil vzpomenout. Pak opět přikývl. "A řekneš mi co?" zkusila to znovu.
Blaine se zadíval na ruce, které měl složené v klíně a mlčel. Jeho výraz se pomalu měnil z úsměvu na něco, co by mohl být strach "Přijde ještě?" zeptal se potichu a upřel na doktorku prosebně oči.
"To nevím. Myslím, že jsi ho pořádně vyděsil, když jsi ho z ničeho nic objal," řekla opatrně doktorka. Vzápětí se Blainův výraz změnil ještě víc a žena vůbec poprvé za dobu, co Blaina znala, viděla v jeho očích slzy. Doktorka cítila, že je třeba jednat.
"Víš co teď uděláme? Já půjdu ven a zeptám se, jestli sem Kurt ještě přijde, ano? Pak budeme mít jasno." Blaine přikývl a znovu si pokrčil kolena, objal je rukama a začal se pohupovat, zatímco doktorka vyšla na chodbu.

Dveře pokoje se otevřely a Kurt se tázavě podíval na doktorku Browersovou, která z nich vyšla.
"Jak to vypadá?" zeptal se jí kolega. Žena evidentně teprve teď dala průchod svým emocím. Zhluboka se nadechla, vydechla a chvíli se dívala před sebe, jako by se potřebovala uklidnit. Pak se podívala zpět na doktora. "Za posledních deset minut jsem u něj viděla více emocí než za celé dva roky. Viděla jsem úsměv, viděla jsem strach, viděla jsem slzy..." Doktor Smith se na ni překvapeně podíval a doktorka pokračovala, směrem ke Kurtovi. "Vypadá to, že vás zná. Několikrát řekl vaše jméno. Také potvrdil, že jste to vy, koho maluje, a že ví i něco dalšího, než jak se jmenujete."
"To je přece evidentní. Na těch kresbách jsou místa a lidé kteří opravdu existují," přerušil ji Kurt.
"To ano. Ale to, že je maluje, nemusí znamenat, že ví, kdo ti lidé jsou nebo kde jsou ta místa. Můžou to být jen obrazové vzpomínky, ke kterým se ale u něj nevztahuje nic konkrétního," snažila se vysvětlit doktorka.
"To znamená že ví jak to tam vypadá, ale neví, kde to je?" ujasňoval si to Kurt.
"Možná že ano. To je právě to, co ještě nevíme. Zeptala jsem se, jestli o vás ví něco dalšího, než jméno a odpovědí mi bylo přikývnutí. Ovšem na otázku co dalšího ví, už neodpověděl."
"Ale mluvil, ne?" vložil se do rozhovoru doktor Smith.
"Dvakrát řekl jméno tady pana Hummela a nakonec se zeptal, jestli ještě přijdete," otočila se zase na Kurta. "Když jsem řekla, že nevím, dost ho to rozhodilo. Řekla jsem mu, že vás pravděpodobně vyděsil tím objetím, a to byla ta chvíle, kdy se objevily slzy."
"Bože," pronesl potichu, a trochu vyděšeně, Kurt. Snažil se rychle přemýšlet, jak dál pokračovat a pak se otočil na doktora. "Můžu teď jít na chvíli dovnitř?"
"Samozřejmě, pokud chcete," přikývl doktor.
"Chci zjistit, jak bude reagovat a jestli to bude mít nějaký smysl. Pak vám řeknu, jak jsem se rozhodl," navázal na jejich předchozí rozhovor.
"Dobrá," přikývl doktor a naznačil, že můžou vstoupit.

Když Kurt vešel do pokoje, spatřil Blaina tentokrát na posteli. Pokrčené nohy si pevně tiskl na hruď a hlavu měl částečně zabořenou do ramene ruky, kterou se objímal, takže Kurt viděl jen jeho oči. Všiml si, že tentokrát je v nich strach a nejistota.
Kurt se otočil na doktory a ti oba přikývli, jakoby mu dodávali odvahu. Modroočko se otočil a popošel blíž ke kudrnatému mladíkovi.
"Ahoj Blaine," promluvil na něj potichu. Ten sebou malinko škubl, jako by ho opět překvapilo, že na něj Kurt mluví, ale jinak nezareagoval a upřeně Kurta pozoroval.
"Paní doktorka Browersová mi říkala, žes mě chtěl vidět. Je to tak?" zkusil to znovu modroočko. Blaine trochu zamrkal a stočil pohled k doktorce. Pak se jeho oči opět upřely na Kurta a malinko přikývl.
"Blaine, můžeme si teď spolu něco domluvit?" zeptal se Kurt a udělal krok dopředu. Blaine opět přikývl a trochu pevněji si přitiskl pokrčená kolena na hruď.
"Já tu teď na chvíli zůstanu, jestli chceš. Ale musíš mi slíbit, že už nebude žádné objímání, souhlasíš?" Kurt trochu zvedl obočí a čekal na jeho reakci.
"Žádný dotyk," zamumlal Blaine, pusu stále zabořenou do své ruky.
"Ano, žádný dotyk," souhlasil Kurt. Chvíli přemýšlel co dál. "Můžu se posadit?" zeptal se a ukázal na Blainovu postel. Kudrnatý mladík přikývl a jen co se Kurt posadil, opět se trochu více stáhl do klubíčka. Kurt si nemohl pomoct, ale Blainovy reakce mu připomínaly vyděšené dítě.
"Blaine, pan doktor Smith mi říkal, že máš nějaké další kresby. Myslíš, že bych se na ně mohl podívat?"
Blaine ho ještě chvíli pozoroval a evidentně nad tím přemýšlel. Pak se, k překvapení všech přítomných, zvedl, došel k malé skříňce, ze které vytáhl štos papírů, a donesl je zpět ke Kurtovi. Položil je na postel a vrátil se do své původní pozice.
Kurt se začal kresbami pomalu probírat. Bylo jich snad padesát a na všech byl on. Byly až neuvěřitelně přesné.
"Páni, musím říct, že máš vážně talent. Ty kresby jsou mi neuvěřitelně podobné," kroutil hlavou a dále se jimi probíral. Nakonec se pozastavil nad jednou, na které poznal své oblíbené místo v parku v Limě. Kresba zobrazovala jeho na lavičce, na které dříve často sedával, v uších měl sluchátka iPodu a se zavřenýma očima si zpíval. Tohle se kdysi dělo často. Chodíval si do toho parku odpočinout, vyzpívat se ze svých pocitů v dobách, kdy ho na škole nejvíce šikanovali.
Kurt zvedl pomalu své modré oči ke kudrnatému mladíkovi. "Blaine, víš kde je tohle místo?" zeptal se potichu a ukázal mu obrázek, který zrovna držel v ruce.
"Lima," odpověděl Blaine bez váhání a Kurt přikývl. Znovu se zadíval na kresbu. Jak je možné, že ho Blaine tak zná? Jak je možné, že zná všechna ta místa? A jak je možné, že Kurt nezná jeho?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Caroline ♥ :* Caroline ♥ :* | Web | 29. prosince 2011 v 16:09 | Reagovat

Wow!Krásné! :)

2 Tessee Tessee | 29. prosince 2011 v 16:24 | Reagovat

Díky! :-)

3 Brea Brea | 29. prosince 2011 v 17:45 | Reagovat

2. kapitola a ja už počítam čas, kedy pribudne ďalšia :-) moja závislosť začala :-) ďakujem, že píšeš, a ja sa mám potom na čo tešiť ♥

4 Tessee Tessee | 29. prosince 2011 v 17:52 | Reagovat

[3]: Moc děkuju! :-) Jsem ráda, že mám pro koho psát! :-D Další kapitola bude zase zítra v jednu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama