Memory - 1. kapitola

28. prosince 2011 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - Memory


Kurt konečně dosáhl svého snu a prorazil na Broadwayi. Bydlí v New Yorku, je známý v divadelních kruzích, dělá, co ho baví, má spoustu přátel... Co se stane, když jednoho dne narazí na internetu na obrázek, který vypadá přesně jako on a pod kterým je urgentní žádost, aby se daná osoba ohlásila na dané číslo? Kdo ho hledá? A hlavně... proč?!


Postavy: Blaine, Kurt, Wes, OC
Pozn.: Kurt nezná Blaina


1

Doktor Smith položil telefon a v jeho obličeji se objevil náznak úlevy. Koutky úst se mu zvlnily do drobného úsměvu. Na chvíli se zabořil do opěradla pohodlné židle za jeho stolem a pomalu zpracovával informaci, kterou právě slyšel. Pomalu se otočil k monitoru svého počítače a znovu se podíval na fotku, která mu před malou chvílí přišla e-mailem. Pak zvedl obrázek, který ležel na stole vedle počítače a přiložil jej těsně vedle fotografie. Ta podoba byla až neuvěřitelná. Zakroutil hlavou, zvedl se a vyběhl ze své kanceláře. Jeho krok se čím dál tím víc zrychloval, jak se blížil chodbou ke kanceláři svého kolegy. Ani se neobtěžoval klepat a vtrhl dovnitř. Doktor a doktorka, kteří právě o něčem debatovali se na něj překvapeně otočili a čekali vysvětlení, kterého se jim vzápětí dostalo.
"Našel jsem ho. Našel jsem toho kluka z obrazů! Jmenuje se Kurt Hummel a už je na cestě sem."
Oběma kolegům spadly brady a evidentně jim došla slova. Po chvíli se na jejich tvářích začaly objevovat úsměvy.

Kurt zaparkoval na parkovišti pro hosty před poměrně příjemně vypadající budovou obklopenou rozsáhlým parkem.

Byly to necelé dva dny od chvíle, kdy mu jeho kamarád Peter se smíchem ukázal na internetu obrázek a podotkl, že to vypadá skoro jako on. Kurt se tomu nejprve také zasmál. Kluk na obrázku vypadal opravdu jako jeho, o něco mladší, verze. Pod ním byla prosba, že pokud by se někdo poznal, aby kontaktoval jistého doktora Smithe v urgentní záležitosti. Kurt to bral nejprve jen jako něčí legraci a na nějakou dobu to vypustil z hlavy. Jenže po pár dnech narazil na stejný obrázek na internetu sám. Znovu ho prozkoumal a nemohl se zbavit dojmu, že se opravdu dívá sám na sebe v sedmnácti, možná osmnácti letech. Po chvíli přemýšlení vzal svůj telefon a vytočil číslo, které stálo pod obrázkem.

Nadechl se a vešel do budovy. Hned za dveřmi ho překvapila vrátnice, ale došlo mu, že na místě jako je tohle, měl něco takového čekat. Naštěstí vzápětí zjistil, že na něj zřejmě již čekají, protože jen co nahlásil své jméno, muž za pultem se na něj usmál, vpustil jej ochotně dovnitř bez dalších otázek a řekl mu, aby se prozatím posadil v atriu. Pak zvedl sluchátko telefonu a někam zavolal.
Kurt vešel do atria, které ho překvapilo svou útulností. Byla zde pohodlně vypadající křesla a pohovky a mezi nimi malé stolečky, vše v jemných, teplých barvách. Posadil se tedy do jednoho z křesílek a čekal.

Po několika minutách se vedle něj objevil usměvavý muž v bílém plášti. Mohlo mu být něco kolem padesáti a Kurt si všiml, že má velmi příjemný a jakoby přátelský obličej. Napadlo ho, že přesně takhle nějak si vždycky obličej psychologa představoval.
"Pan Hummel?" zeptal se doktor a Kurt jemně přikývl. "Já jsem doktor Smith. Mluvili jsme spolu po telefonu," vysvětloval a podával mu ruku, kterou Kurt okamžitě přijal.
"Těší mě," usmál se modroočko.

"Takže pane Hummele, jako už jsem vám říkal do telefonu, jsem vám opravdu hrozně moc vděčný, že jste byl ochotný přijet," děkoval mu doktor, když už seděli u něj v kanceláři a před Kurtem stál hrnek voňavé kávy.
"To není problém. Doufám, že vám budu moct alespoň v něčem pomoct," pousmál se Kurt a všiml si obrazů, které ležely na stole před ním. "To jsou ony?" zeptal se.
"Ano," přikývl doktor. "Je jich ještě mnohem více. Zbytek má u sebe v pokoji."
"Můžu se podívat?" zeptal se Kurt opatrně.
"Ale samozřejmě. Proto jsem je sem přinesl," podával mu doktor kresby a Kurt se jimi začal probírat. Bylo to neuvěřitelné. Na všech kresbách byl on, stále jeho mladší verze, v nejrůznějších situacích. Na některých jakoby poznával místa z Limy, na některých zpíval, na některých se dokonce objevovali jeho spolužáci ze střední. Jako by někdo kreslil jeho útržky z jeho života na střední škole.
"Můžu ho vidět?" zeptal se znovu opatrně, když si prohlédl vše, co měl před sebou.
"Jistě. Pojďte za mnou. Zrovna je u sebe v pokoji," přikývl doktor a naznačil mu, aby jej následoval.

Po chvíli se ocitli přede dveřmi jednoho z pokojů, ze kterého právě vycházela žena s výrazně zrzavými vlasy, rovněž v bílém plášti.
"Pane Hummele, tohle je doktorka Browersová," představil je doktor Smith a Kurt si se ženou potřásl rukou.
"Jsme moc rádi, že jste přijel, pane Hummele," usmála se. "Snad se teď věci někam posunou."
Kurt se soucitně usmál a pak se podíval částečně prosklenými dveřmi dovnitř. Spatřil mladého muže, přibližně jeho věku, s černými kudrnatými vlasy. Seděl za stolem a soustředěně kreslil. V jeho tváři nebyla znát vůbec žádná emoce.
"Jak že se jmenuje?" zeptal se Kurt doktorů.
"To bohužel nikdo neví. Ještě když byl v nemocnici, sestřičky mu začaly říkat Blaine. A jelikož potřeboval nějakou identitu, později mu bylo přiděleno příjmení Anderson. Můžete ho oslovovat Blaine, už si na to zvykl," vysvětlil doktor Smith. Kurt se znovu zadíval na mladíka v pokoji. Jeho výraz ani pozice se nijak nezměnily. Stále seděl u stolu a soustředěně kreslil.
"Víte, co se mu stalo?" zeptal se.
"Bohužel ne. Nevíme o něm prakticky nic. Za celé dva roky, co je tu, nepromluvil." Kurt na doktora zděšeně vykulil oči a doktor pokračoval. "Postupně jsme zjistili, že zřejmě zcela ztratil paměť. Sám pravděpodobně neví kdo je. Až přibližně před dvěma měsíci jsme našli ty kresby. Nejspíš je maloval v noci, protože ho nikdy předtím nikdo neviděl. Schovával si je ve skříni. Našli jsme je až když už jich měl tolik, že už je nešlo schovat," vysvětloval dál doktor Smith.
Kurt nervózně polkl. "Na všech jsem já?"
"Pokud vím, tak ano," potvrdil doktor. "Na některých se objevují i další lidé, ale vy nechybíte ani na jedné a je zcela evidentní, že jste vždy hlavním bodem kresby."

Kurt se znovu otočil k pokoji a podíval se na mladíka. Chvíli jej pozoroval a přemýšlel. Neměl ani potuchy kdo by to mohl být. Přemýšlel nad tím už od chvíle, kdy mu doktor Smith poslal e-mailem Blainovu fotografii. Ale byl si téměř stoprocentně jistý, že ho nikdy předtím neviděl. V hlavě mu běželo milion otázek, o nichž věděl, že na ně nikdo zatím nezná odpověď. Jak je možné, že ho ten kluk kreslí? A hlavně - proč?

Znovu se otočil na doktora Smithe. "Co myslíte, že se stane, když mě uvidí?" zeptal se s drobnou obavou v hlase.
"Upřímně, vůbec netuším," povzdechl si doktor. "Popravdě doufáme v jakoukoliv reakci. Víte, Blaine je v podstatě celé dva roky bez emocí. Nijak výrazně se neprojevuje, straní se ostatních, nejradějí se prochází sám v parku, když je hezky. V podstatě by se dalo říct, že je to poměrně bezproblémový pacient. Jediné prudší reakce nastávají, když se ho někdo dotkne. To nemá rád. Ale jinak je zcela mírná povaha.
Od té doby, co jsme našli jeho kresby, kreslí i ve dne. Jakoby už teď neměl potřebu to skrývat," pokrčil doktor rameny.
"Proč je skrýval předtím?" zeptal se Kurt, ale odpověď mu byla hned jasná.
"To nevíme," dodal doktor. "Snažili jsme se od něj zjistit, koho kreslí, ale ohledně toho nevyjadřuje vůbec žádné reakce. Nevíme ani, jestli to on sám ví."
Kurt, který zase kudrnatého mladíka pozoroval, se překvapeně otočil na doktora. "Vy myslíte, že neví, kdo jsem?"
"Možná, že ano, možná, že ne. Je možné, že má v paměti váš obličej, ale nic víc. To se stává," vysvětlil doktor.
"Ale proč zrovna já?" zeptal se Kurt.
"To nevím," zavrtěl doktor Smith hlavou a společně s Kurtem se také zadíval na Blaina.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tana Tana | Web | 28. prosince 2011 v 13:28 | Reagovat

som fakt zvedavá, čo sa stalo, krásne, len tak ďalej :)

2 Peťa Peťa | 28. prosince 2011 v 19:54 | Reagovat

zaujímavý nápad na poviedku :) som zvedavá na dalšie časti :)
btw pekná kapitola :)

3 Brea Brea | 28. prosince 2011 v 22:45 | Reagovat

už sa teším na ďalšie kapitoly :)  už teraz sa mi v hlave vytvorilo niekoľko teórií :D

4 Domík Domík | 29. prosince 2011 v 12:25 | Reagovat

Tak tohle zní hodně dobře :)

5 Tessee Tessee | 29. prosince 2011 v 16:25 | Reagovat

Díky všem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama