W. P. Program - 32. kapitola

1. listopadu 2011 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - W. P. Program

... Nemohl se z toho vzpamatovat. Opravdu se to stalo? [...] Nezdálo se mu to? ...


32. KAPITOLA

"Já jsem tak strašně ráda, že to všechno dobře dopadlo!" vykřikla Mercedes, když jí Kurt s Blainem povyprávěli celý jejich příběh od doby, co se neviděli.
"My jsme vůbec nevěděli, co se vám stalo. Prostě nám řekli, že jste v tom programu a že vás nesmíme hledat, jinak by vás mohli ti zločinci najít. Několik let jsme pořád všichni doufali, že se nám ozvete, ale pak... už jsme tak nějak ztratili naději," sklopila Mercedes provinile oči. Jako by ji mrzelo, že neměla dost trpělivosti. Kurt kamarádku objal.
"Hlavně, že jsme tady, ne?"
Mercedes přikývla, otřela si slzy, které jí mezitím stekly z očí a usmála se. Byla opravdu nadšená, že je oba zase vidí.
"Tvá dcera je ti dost podobná," nadhodil Blaine jiné téma.
"Ano, všichni to říkají. Zdědila po mně povahu i vzhled. Ale v poslední době se chová hrozně pubertálně. Myslela jsem si, že už je to období za ní, ale evidentně to s ní pořád cloumá," smála se.
"To znám. Taky jsem si Innie svého času dost užil. Je hrozně svéhlavá. Ale co má pubertu za sebou, je to nejlepší dcera na světě. Taky se toho dočkáš, neboj," mrkl Blaine na Mercedes povzbudivě.
"To doufám," prohodila s povzdechem a pak se zase rozesmála jen z toho pocitu, že jsou oba muži zpět.
Povídali si pak ještě asi dvacet minut, než se Mercedes musela vydat na další hodinu. Dohodli se, že svolá na večer všechny členy starých New Directions, co jsou v Limě, a zajdou spolu do Breadstix. Jako za starých dobrých časů. Pak se rozloučili.

"Pojď, chci tě ještě někam vzít," mrkl Blaine na svého přítele záludně a vzal jej za ruku.
"Kam?"
"To je překvapení. Ale musíme tam dojet autem."
Kurt si poslušně sedl do auta a nechal se vézt, neznámo kam.

"Kam to jedeme?" zeptal se už asi po páté Kurt Blaina. Ale ten se jenom tajemně usmál a odpověděl stejně jako předtím: "Uvidíš."
"Já myslel, že se jedeme podívat na náš starý dům," kroutil hlavou Kurt.
"Neboj, tam zajedeme taky. Ale nejdřív tohle."
"To jsem teda zvědavý."

Už jeli asi hodinu. V autě znělo jen rádio. Jinak bylo ticho, protože Kurt začal asi po půlhodině cesty trucovat a rozhodl se, že na svého přítele nepromluví, dokud mu neřekne, kam jedou. Ale Blaine se jen usmíval a mlčel.
Kurt sledoval z okénka cestu a snažil se odhadnout její cíl. Ale nebyl tu už tak dlouho, a navíc za ty roky se to tu tak změnilo, že to prostě nepoznával.
Až přibližně po dalších třiceti minutách mu to konečně došlo. Blaine zastavil před velkou kovanou bránou a konečně promluvil: "Tak jsme na místě."

"Ježiš, Blaine, já jsem takový hlupák! Vůbec mi nedošlo, že by ses chtěl taky zajet podívat sem. Promiň!" vykřikl Kurt, když oba dva vystoupili z auta, a vrhl se mu kolem krku. Blaine ho objal.
"No, děkuju. Ale vlastně tu ani tak moc nejsme kvůli mně," usmál se na svého milovaného.
"Ne? A kvůli komu teda?"
Blaine se zase zatvářil tajemně.
"Jdeme navštívit společného přítele. I když si vlastně nejsem vůbec jistý, jestli tu pořád je."

Kurt byl zmatený. Společně prošli bránou, která byla honosným vstupem do areálu Daltonské akademie, a zamířili k budově.
Kurt přemýšlel, jaký společný přítel by to mohl být. Na Daltonu byl jenom chvilku, a přestože se s kluky z Warblers přátelil, nikdy se nedalo říct, že by někdo z nich mohl být jeho a Blainův společný přítel.
Došli až k budově, ale ke Kurtovu překvapení nevešli dovnitř. Místo toho se vydali cestou do parku, který s rozkládal na pozemku za školou. Zvědavě se podíval na Blaina, ale ten se pořád jen tajemně usmíval.
Šli pomalu, ruku v ruce, až na druhou stranu. Tam, kde se tyčilo pár největších stromů. Jeden z nich stál trochu dál od ostatních a byl celkově tak nějak větší a košatější.

"Blaine!" vydechl překvapeně Kurt.
"Tak už ti konečně došlo, za kým jdeme?" usmál se na něj kudrnatý muž a Kurt nadšeně přikývl.
Došli až pod strom a zastavili se nad maličkým pomníčkem, na němž stálo "Pavarotti, 2010-2011".
"Pořád tu je," usmál se Kurt.
"To je skvělé," přitakal Blaine.
Kurt se sehnul a pomalu začal z pomníčku odhrnovat listí a plevel, který ho trochu zakrýval.
"Vypadá to, že se o něj i někdo stará. Nebyl moc zarostlý," prohodil, když se zase postavil.
"No aby taky ne. Udělal jsi mu krásný pomníček. O ten by byla škoda se nestarat. A taky o jeho památku," pohladil Blaine Kurta jemně po zádech, vytáhl z pod bundy malou růžičku a položil ji k pomníčku.

Chvíli tiše stáli a jen vzpomínali na to malé žluté stvořeníčko. Kurt to nemohl vidět, ale Blaine měl jednu ruku v kapse a nervózně si pohrával s malou krabičkou. Teď, nebo nikdy, pomyslel si.
"Kurte, je tu ještě jeden důvod, proč jsme tady," začal a Kurt se na něj tázavě zadíval.
"Víš, že tenkrát, když Pavarotti zemřel, jsem si to všechno poprvé uvědomil. A pak jsem se ti to i odhodlal říct."
Kurt se usmál a trochu zavtipkoval: "Matně si vzpomínám."
Blaine se tomu zasmál a pak pokračoval.
"Je to skoro jako by zemřel za naši lásku," zamyslel se. Kurt ho pohladil a Blaine ho vzal za ruku. Zadíval se mu do očí a věděl, že to je ta chvíle.
"Nad tímhle pomníčkem jsem ti tenkrát poprvé řekl, co k tobě cítím, poprvé jsem tě políbil. Kurte, miluju tě tak, jako nikoho jiného na světě. Ztratili jsme už hodně času, ale já vím, že ho máme ještě dost před sebou. Chci s tebou strávit zbytek svého života."
Kurt stál, díval se mu do očí a poslouchal to krásné vyznání. Srdce mu bilo jako o závod a měl nutkání Blaina políbit, ale nechtěl rušit ten nádherný moment. Ta slova ho dojímala. Věděl, že ho Blaine miluje, stejně tak, jako on jeho. Nepotřeboval, aby mu to připomínal. Přesto to bylo krásné, slyšet od svého milovaného takové vyznání. A pak se stalo něco, co absolutně nečekal.

Blaine vytáhl z kapsy malou krabičku a otevřel ji. Uvnitř byl ten nejhezčí prstýnek, který Kurt kdy viděl. Nebo mu to tak alespoň připadalo. Cítil, jak se mu podlamují kolena a vzrušením pomalu přestává dýchat. Podíval se zpátky na Blaina. Ten se usmál a konečně vyslovil tu větu, tak jednoduchou a přesto krásnou: "Kurte, vezmeš si mě?"
Kurt chvíli jen kulil své modré oči, nic neříkal a jen těkal z Blaina na prstýnek a zase zpět. Nemohl se z toho vzpamatovat. Opravdu se to stalo? Opravdu ho právě Blaine požádal o ruku? Nezdálo se mu to?
Konečně se vzpamatoval, nadechl se, nadšeně Blaina objal a zašeptal mu do ucha: "Ano, Blaine. Vezmu si tě." Pak se odtáhl a políbil ho. Blaine mu s ohromným úsměvem na tváři navlékl prstýnek a znovu jej políbil.

Pak se naposledy rozloučili s Pavarottim a ve společném objetí se vydali zpět k autu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domík Domík | 1. listopadu 2011 v 17:54 | Reagovat

Aaaaaw. Želé. To bylo úžasné.

2 Peťa Peťa | 1. listopadu 2011 v 21:36 | Reagovat

úžas! konečne spolu budu i takto :) len dufam, že sa nič neskomplikuje ...

3 Tessee Tessee | 2. listopadu 2011 v 13:02 | Reagovat

Díky! :-) Tak teď už jen dopsat tu svatbu :-D

4 Niky Niky | Web | 24. září 2012 v 9:58 | Reagovat

Konecne!!! opet skvele napsane a pridavam se je skupince zeleee... :-D <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama