The Rose

7. listopadu 2011 v 16:30 | Tessee |  Fanfiction Glee - Jednorázovky


Po střední škole se Kurt nedostal na svou vysněnou vysokou. Přesto potřeboval odejít z Limy. A tak se přestěhoval do většího města, kde si sehnal práci jako živá socha v lunaparku. Je to nuda, než jednoho dne projde kolem tajemný mladík s růží...


Osoby: Kurt, Blaine
Kategorie: AU
Pozn.: Kurt a Blaine se nikdy předtím nepotkali.

The Rose

Byl to už skoro měsíc, co Kurt sehnal tuhle práci. Byla to celkem nuda, ale peníze na vysokou potřeboval a nájem za byt taky nebyl zrovna nízký.
Jako skoro každý den, stál i dnes na nízkém podstavci a předváděl živou sochu v lunaparku nedaleko jeho bytu. Jeho úkolem bylo nehnutě stát, předstírat, že je socha a pak se ve chvíli, kdy to kolemjdoucí nejméně čekali, pohnout. Na sobě měl volný hábit a obličej namalovaný stříbrnou barvou. Jeho pleť trpěla, bolelo ho celé tělo, ale měl za to překvapivě poměrně dost peněz.
Měl štěstí, že kolem něj procházelo dost lidí. Jednak tu chodilo spousta dětí, které mířily do lunaparku, a pak si tudy mnoho lidí zkracovalo cestu do centra města.

V prvních dnech kolemjdoucí příliš nevnímal. Bylo jedno, kdo kolem jde. Hlavně, že šel. Až přibližně po týdnu si všiml, že někteří prochází každý den. A zvláště pak ON.

Černovlasý, kudrnatý mladík, přibližně jeho věku, s nádhernýma lískově hnědýma očima, ho zaujal. Chodil skoro každý den. Dopoledne na jednu stranu a odpoledne zase zpět. Pro Kurta byl jakýmsi světlým bodem celého dne. Bohužel nesměl mluvit, takže ho nemohl oslovit, ani se za ním vydat. Nevěděl o něm vůbec nic a celé dny trávil tím, že si vymýšlel, kdo to asi je, co dělá, kam jde...
Když měl na sobě džíny, tričko a přes rameno kytaru, byl to mladý nadějný zpěvák. Když měl elegantnější kalhoty a košili, byl úspěšným manažerem ve velké firmě. Někdy byl pro Kurta studentem medicíny, jindy prodavačem knih... Za ty necelé tři týdny, kdy ho sledoval, mu Kurt vymyslel snad padesát různých zaměstnání a identit.
Ve skutečnosti nevěděl nic. Mladík byl tajemný, vždy s poněkud zasněným výrazem a jemným úsměvem ve tváři. Někdy se na něj dokonce podíval. To Kurtovi vždycky zlepšilo náladu. Ale nikdy nic víc. Nikdy se nezastavil, nikdy ani nezpomalil.

Jedna věc na něm byla zvláštní. Každé odpoledne si nesl růži. Nikdy to nebyla jiná květina, nikdy to nebyl pugét. Pouze ta jedna jediná růže. Jen barvy se měnily.

Kurt pokaždé přemýšlel, proč si jí nosí a proč zrovna růži. Napadlo ho samozřejmě nejpravděpodobnější vysvětlení - na mladíka doma čeká přítelkyně, která miluje růže. Jenže to se Kurtovi ani trochu nezamlouvalo, a tak to raději zavrhl a stejně tak jako během své práce vymýšlel mladíkovi identitu, vymýšlel cestou domů nejrůznější důvody, proč si každý den nosí růže.

Kurt začínal pociťovat, že začíná podzim. Díky chladnému větru mu křehly ruce, i když na nich měl rukavice, a připadalo mu, že červený nos je vidět snad i přes tu stříbrnou barvu. Pod volný hábit se naštěstí dal vzít tlustý svetr a bunda. Ale stejně to začínalo být dost nepříjemné, stát celý den venku a skoro se nehnout.

***

Byl pátek dopoledne, což znamenalo už jen tři dny práce, než bude mít volno. Postavil se na podstavec, zaujal klasickou pozici a čekal. Kolem prošlo pár dětí a lidé, co nejspíš spěchali do práce. Ale kudrnatý mladík nešel a nešel. Kurt už se pomalu začal strachovat, že dnes vůbec nepůjde. Podíval se na hodiny, které měl v dohledu. Bylo pomalu poledne a mladík většinou chodil kolem desáté.
Už začal být nervózní, že ho dnes nepotká, když ho najednou zahlédl. Na sobě měl delší sako, šálu a přes rameno tašku. Šel rychlým krokem, asi spěchal. Přesto však Kurtovi věnoval jeden z jeho nádherných pohledů a drobný úsměv, když procházel kolem. Kurtovi se málem podlomila kolena. Nejradši by za ním hned vyběhl a zeptal se ho alespoň na jméno, ale nešlo to. Musel stát a předstírat, že je socha.

Celý zbytek dne probíhal normálně a poněkud nudně. Někdy se s ním alespoň chtělo nějaké dítě vyfotit, sáhnout si, jestli je opravdu socha a nebo se ho snažili rozesmát, ale dnes nic. Lidé jen procházeli a příliš si ho nevšímali.

Pomalu se blížil konec jeho šichty a s tím i doba, kdy se vracel tajemný mladík. Po dnešním ranním úsměvu se nemohl dočkat, až ho zase uvidí. Doufal, že by mu mohl věnovat alespoň pohled těch nádherných lískových očí.

Kurtovi už začínala být opravdu velká zima a těšil se, až hodiny odbijí celou, aby mohl jít konečně do tepla. A zrovna když se zase trochu pohnul, všiml si kudrnaté postavy. Neznámý se konečně vracel a v ruce si, jako vždy, nesl jednu růži. Tentokrát světle růžovou. Kurt se postavil zády k němu, aby se na něj mohl dívat ještě když projde kolem.
Za chvíli ho minul, ale vůbec se na něj nepodíval. Kurt zklamaně vydechl, když se najednou stalo něco zvláštního. Mladík se zastavil, pomalu se otočil, zamyšleně si přičichl k růži a vydal se zpět. Kurta napadlo, že nejspíš něco zapomněl. Jenže čím víc se blížil, tím bylo jasnější, že míří k němu.

Kurtovi bilo srdce jako o závod, překvapením se nemohl ani pohnout a jen kulil své modré oči. Mladík k němu došel, růži stále u nosu, a zamyšleně koukal do země. Pak se na něj podíval, trochu se pousmál a vložil růži Kurtovi do ruky, kterou měl zrovna nataženou před sebe. Kurta to naprosto zaskočilo a vyjeveně hleděl na květinu, kterou teď držel v ruce. Trvalo mu několik vteřin, než se z toho vzpamatoval. A když se podíval zpátky na mladíka, zjistil, že zase odchází. Nechápal, co se to stalo a chtěl za ním vyběhnout. Jenže zrovna v tu chvíli se kolem něj, jako naschvál, vyrojila skupinka dětí a začaly si ho fotit.
Kurt smutně koukal za mladíkem, který mu mizel v dálce, a v duchu šílel. Byl naprosto zmatený a naštvaný na sebe, že nic neudělal, a na ty děti, že se musely objevit zrovna v tu nejnevhodnější chvíli.

Ležel v posteli a snažil se usnout, ale nešlo to. Neustále myslel na to, co se stalo, a pohled mu pořád ujížděl na růži, kterou si dal do vázy na stůl. Po chvíli se rozhodl, že zítra ho prostě stůj co stůj osloví. I kdyby ho to mělo stát místo.

***

Šel po cestě, která vedla k místu, kde obvykle stál, a měl pocit, že nejspíš zmrzne. Měl na sobě tlustý svetr a bundu a stejně mu byla zima. Vůbec si nedovedl představit, že v tomhle počasí stráví celý den na jednom místě.

Stál tam asi hodinu, když za ním přišel jeho šéf a řekl, aby to dneska raději zabalil, protože je moc velká zima. Kurt mu byl nesmírně vděčný. Ale na druhou stranu i trochu naštvaný, protože mladík ještě neprošel a ještě nějakou dobu zřejmě nepůjde.
Seděl v šatně, kde se vždycky převlékal, smýval si z obličeje stříbrnou barvu a přemýšlel, jak to udělat, aby ho potkal. Čekat na něj venku nemělo smysl, protože by leda tak zmrzl. Vedle jeho místa byl sice krámek s cukrovinkami, jenže tam také nemohl strávit tolik času. Pomalu mu začínalo docházet, že dneska už ho zřejmě neuvidí. Jako poslední možnost ho napadlo, že se půjde na nějakou chvíli projít a v dobu, kdy obvykle mladík prochází, se vrátí zpět.

Vydal se do nedalekého obchodního domu. Už nějakou dobu se chtěl zajít podívat do knih a do nového butiku, který tu otevřeli. A teď měl konečně chvíli času.
Přibližně po hodině a půl už zase mířil zpět do parku a v taškách, které si nesl, se ukrývala kniha, dva nové svetry a košile. Kurt byl se svým nákupem velmi spokojený a doufal, že se do tohohle obchodu po další výplatě zase dostane, protože si tam vyhlédnul několik dalších kousků, které by se skvěle hodily do jeho šatníku.

Došel ke svému místu, a čekal. Rozhlížel se kolem sebe a vyhlížel kudrnatého neznámého. Po chvíli se do něj zase dala zima, a tak začal přecházet sem a tam. Jenže mladík nešel.
Po dalších patnácti minutách, kdy už se viditelně klepal zimou, se Kurt skoro smířil s tím, že už ho dneska asi neuvidí. Rozhodl se, že se ještě projde po lunaparku a pak se naposledy vrátí.

Vydal se cestou, kterou mladík mířil vždy dopoledne. Napadlo ho, že ho třeba potká někde dál. Jenže park byl docela velký a cesty se mnohokrát dělily na všechny strany.

Procházel lunaparkem a uvědomil si, že od té doby, co tu pracoval, viděl jen jeho nepatrnou část. Došel až k velkému ruskému kolu, které bylo na dohled z jeho podstavce, ale až na druhém konci parku, a začal se rozhlížet po nějaké restauraci, kde by se mohl zahřát. Naštěstí nemusel hledat dlouho. Všiml si malého bistra, které neslo název The Rose.

Vešel dovnitř a posadil se k jednomu z barevných stolů. Kurtovi bylo hned jasné, proč bistro nese ten název. Růže všech barev byly skoro všude a bylo jich opravdu hodně.

Kurt si začal listovat v menu, které leželo před ním na stole. Za chviličku k němu přišel číšník.
"Máte vybráno?"
Kurt zvedl hlavu aby odpověděl, pohlédl na číšníka a ztuhl. Nad ním stál ON. Kudrnatý neznámý mladík s lískovýma očima. Lehce se usmíval a čekal, až si Kurt objedná.
Kurt se zmohl jen na: "Čaj, prosím."
"A jaký?" zeptal se číšník stále s úsměvem.
"Ovocný."
"K jídlu nic?"
"Ne," zavrtěl Kurt hlavou. Číšník se usmál, přikývl a odešel.

Kurt nemohl uvěřit tomu, že ho vidí. A že konečně odhalil, co mladík dělá. Konečně bylo jasné, kam každý den dopoledne chodí a odkud se odpoledne vrací. A konečně mu také dávaly trochu smysl ty růže.
Na jednu stranu byl hrozně šťastný, že ho objevil. Na druhou stranu mu to ale ubíralo na oné tajemnosti. A navíc se zdálo, že ho číšník nepoznal.
Jak by taky mohl, pomyslel si Kurt. Vždyť mám vždycky stříbrný obličej.
V duchu si nadával, že se nezmohl na nic lepšího, než jednoslovné odpovědi a tupý výraz. Ale ta skutečnost, že je to on, ho prostě zaskočila. Přemýšlel, co by měl udělat. Byl najednou tak hrozně nervózní, že si vůbec nedokázal představit, že by ho měl oslovit, natož se ho zeptat, proč mu dal tu růži.

"Tak, jeden ovocný čaj," postavil před něj číšník malou konvičku a hrneček, a pak se dal do utírání vedlejších stolků. Kurt byl tak u vytržení, že z něj téměř nemohl spustit oči. Číšník si toho všiml a trochu se usmál.
"Dneska nepracuješ?" prohodil směrem k němu. Kurt na něj nechápavě zíral.
"Jsi ta socha, ne?" ujišťoval se číšník a Kurtovi došlo, že ho přeci jen poznal.
"Jo, jsem. Ale dneska je moc zima," zmohl se konečně na odpověď.
"To je vlastně pravda. Já jsem si myslel, jestli nejsi nemocný, když jsem tě dneska neviděl. Protože tam jinak stáváš každý den, kromě pondělí," prohodil a odešel obsloužit dalšího zákazníka.
Kurt řval v duchu nadšením. Nejen že ho mladík poznal a pamatuje si, kdy má Kurt volno, ale navíc přemýšlel nad tím, co mu asi je, že tam dnes nestojí. Snažil se uklidnit sama sebe, že to ještě nic neznamená, jenže stejně mu to automaticky vykouzlilo úsměv ve tváři.
Musím s ním nějak navázat konverzaci! nařizoval si v duchu. Jenže ho nenapadalo jak.
Vytáhl knihu, kterou si koupil, a dal se do čtení.

"Dáš si ještě něco?" zeptal se ho číšník asi po čtvrt hodině.
"Jo, možná si přece jen dám něco k tomu jídlu," zamyslel se Kurt. "Jen ještě nevím co."
"Tak já přijdu za chvilku," prohodil číšník a s úsměvem odešel za bar.
Kurt si znovu prolistoval menu a když si vybral, podíval se na číšníka. Ten hned přiběhl.
"Tak co to bude?"
"Dám si ten salát," ukázal na jednu položku v menu. Číšník přikývl a zase odběhl. Zatímco zmizel někam dozadu, Kurt se kolem sebe rozhlédl a zjistil, že už je v bistru jediný.

"Nevadilo by ti, kdybych tu chvíli hrál?" zeptal se číšník, když se vrátil, a v ruce držel kytaru.
"Nevadilo," prohodil Kurt.
Číšník se posadil na židli u jednoho stolku, začal hrát melodii, kterou Kurt neznal, a polohlasně si k tomu zpíval. Kurt se vrátil ke své knížce, ale moc se na ni nesoustředil.

Po chvíli se ozvalo z kuchyně cinknutí, ale číšník mu nevěnoval pozornost. Ani když se ozvalo znovu, nijak nereagoval. Chvíli bylo ticho a pak se zezadu ozvalo trochu naštvané zavolání.
"Tak Blaine, přestaň sakra drnkat a pojď si pro to!"
Číšník rychle odložil kytaru. "Už jdu!" zavolal a odběhl do kuchyně.

"Tak, tady to je," položil před Kurta misku se salátem.
"Děkuju," usmál se na něj Kurt a číšník, jehož jméno, jak Kurt konečně zjistil, bylo zřejmě Blaine, se vrátil ke své kytaře a znovu začal hrát.

"To jsi složil ty?" zeptal se Kurt po chvíli, když Blaine přestal hrát a něco si zapisoval.
"Jo," prohodil Blaine. "Líbí se ti to?" zeptal se trochu s obavou v hlase a Kurt přikývl.
"Ty jsi zpěvák?" zajímal se.
Blaine se rozesmál. "To ne. Napsal jsem toho už docela dost, ale nějak se neodvažuju zpívat to veřejně."
"Myslím, že bys klidně mohl. Jestli jsou ty písničky alespoň tak hezké, jako ta, co jsi zpíval teď, budou se líbit."
"Vážně si to myslíš?" ptal se opatrně Blaine.
"Jo," přikývl Kurt.
"Díky," začervenal se trochu Blaine, sklopil oči a začal si zase něco zapisovat.
Kurt se usmál a napadlo ho že je Blaine hrozně hezký, když se červená. Rychle tu myšlenku zase zahnal a pustil se radši znovu do salátu. Zakázal si nad ním takhle přemýšlet, dokud nezjistí, jestli by o něj měl taky zájem. Zatím ani nevěděl jestli je Blaine vůbec gay.

"Chutnalo ti?" zeptal se Blaine, když přišel pro prázdný talíř.
"Jo, moc," pochvaloval Kurt s úsměvem.
"Vyřídím to v kuchyni," řekl Blaine a zmizel dozadu.

Kurt by v bistru nejradši strávil zbytek dne, jenže když už se najedl i napil, nenapadala ho další záminka, proč tam sedět.

"Koukám, že tu nemáš moc frmol, co?" prohodil směrem k Blainovi, když se zase vrátil ke své kytaře.
"To máš pravdu. Dneska je tu prázdno. Asi je to tou zimou. Možná začnou chodit až odpoledne," zhodnotil to Blaine.
"Já už budu taky muset," řekl Kurt. Blaine přikývl a vydal se připravit mu účet.

"Tak ahoj," loučil se Kurt, když zaplatil.
"Ahoj. A díky že jsi přišel," loučil se s ním taky Blaine. "A... můžu se ještě zeptat, jak se jmenuješ?" prohodil.
"Kurt."
"Já jsem Blaine," podával mu ruku. "Jestli máš při své práci taky někdy přestávku na oběd, stav se, Kurte," usmál se na něj Blaine.
"Dobře," přikývl Kurt, oplatil mu úsměv a dal se na odchod.

A pak, těsně před tím, než vyšel ze dveří, se rozhodl, že se musí zeptat. Otočil se zpátky na Blaina.
"Můžu se tě taky na něco zeptat?"
"Jasně," přikývl Blaine.
"Proč... proč jsi mi dal tu růži? Včera..."
Blaine se zase trochu začervenal a sklopil oči. "Víš..." Chvíli jako by nevěděl, co říct. A pak dodal: "Líbíš se mi a... mě prostě nic lepšího nenapadlo. Skoro tři týdny jsem se k tomu odhodlával," prohodil potichu, podíval se na Kurta a nervózně čekal na jeho reakci.

Kurt na něj vykulil svoje modré oči a nezmohl se ani na slovo.

"Ne promiň... Byla to blbost, zamilovat se do sochy... Promiň, asi jsem ti to radši neměl vůbec říkat. Já vím. Jenže ty tvoje oči... Bože, budu muset chodit do práce jinudy. To je trapas," chrlil ze sebe Blaine, pak se posadil a zabořil obličej do dlaní.

Kurt na něj hleděl s otevřenou pusou a snažil se vzpamatovat z toho, co právě slyšel. Celou tu dobu si myslel, že to je on, kdo se marně snaží dát Blainovi najevo, že se mu líbí, a teď vyšlo najevo, že Blaine na tom byl stejně.

Konečně se vzpamatoval a přisedl si vedle Blaina.
"Takže jsi nosil ty růže, protože jsi je chtěl dát mě?" zeptal se ho.
Blaine jenom přikývl s obličejem stále schovaným v dlaních. To, jak se styděl, přišlo Kurtovi nesmírně roztomilé a zároveň mu to dodalo kuráž.
"Víš, jsem rád, že jsi mi to řekl. Celé ty dny jsem se snažil přijít na to, co s těmi růžemi děláš. Tohle mě nikdy nenapadlo. Ale myslím, že je to rozhodně lepší, než všechny alternativy, co jsem vymyslel," usmál se.
Blaine se na něj konečně zase podíval. "Vážně?"
Kurt přikývl. Došlo mu, že to nakonec bude muset být on, kdo udělá další krok.
"Škoda, že to trvalo tak dlouho. Když pomyslím na to, že jsem mohl udělat tohle už tak dávno..." Pomalu se k Blainovi naklonil a políbil ho.
"Ty... ty jsi... taky gay?" vykoktal ze sebe překvapeně Blaine.
"Hmm. A vždycky jsem si myslel, že je to na mě docela poznat," usmál se té otázce Kurt.
"No, jenže ne když máš ten obličej a hábit," odvětil Blaine.
"Aha, to je asi fakt."
Kurt se na Blaina zase zářivě usmál a tomu to nedalo a znovu ho políbil. Snad aby se ujistil, že to Kurt skutečně myslí vážně.
"Takže ti můžu přinést růži i zítra?" zeptal se.
"Ale musíš přijít později," prohodil Kurt.
"Proč?"
"Za prvé tě můžu políbit až mi skončí práce. A za druhé nevím, kde bydlíš," zaculil se na něj Kurt a Blaine mu úsměv oplatil.

A tak Kurt nakonec poznal identitu tajemného mladíka s nádhernýma lískovýma očima. A Blaine mu i dlouho poté, co skončil jako číšník v bistru The Rose, nosil domů s láskou každý den jednu růži.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ChrisTea ChrisTea | Web | 16. listopadu 2011 v 20:26 | Reagovat

Nádhera... Opravdu mě to chytlo, za srdce. Úžasný nápad a krásně napsané :-)
Klaním se, ChrisTea

2 Tessee Tessee | 16. listopadu 2011 v 20:41 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! :-) Jsem ráda, že se to líbilo :-)

3 Georgiana Georgiana | 29. března 2012 v 21:25 | Reagovat

Mlátím hlavou do klávesnice. Ne, fakt. Nemůžu přece brečet v internetový kavárně. Zkratuje jim klávesnice! Budu to platit! Je to úžasné... :-D

4 Tessee Tessee | 29. března 2012 v 22:01 | Reagovat

[3]: Díky! :-) Tak snad to ta klávesnice přežila :D

5 Lely Lely | 16. června 2012 v 13:12 | Reagovat

Ááá, tohle je úžasné :) :D

6 Nikola-bloger Nikola-bloger | Web | 13. srpna 2012 v 18:21 | Reagovat

tak to je naprosto dokonalé. A nejlepší je, že si ty dva dokážu uplně živě představit, hlavně potom Kurta jak vykulí své modré oči :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama