Our secret love - 20. kapitola

27. listopadu 2011 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - Our secret love

... Blaine se málem zadusil soustem, co měl právě v puse, když tu větu vyslovila. Na tohle nikdy předtím nepomyslel, jenže teď, když to babička zmínila, ho to naprosto zasáhlo. ...




20. kapitola

Druhý den ráno se Blaine probudil do slunného horkého letního dne, ale s prázdnou náručí a vidinou dopoledne plného práce. Vstávat se mu nechtělo ani trochu, ale nakonec přece jen musel vylézt z postele a jít se nasnídat, protože ho už babička volala.

"Tak co, Blaine. Líbí se ti tu nějaká dívka?" vypálila na něj babička otázku, kterou tolik nesnášel i předtím, než poznal Kurta. Natož teď.
"Je tu spousta hezkých děvčat, babičko, ale žádná pro mě není ta pravá," zvolil diplomatickou odpověď a doufal, že tím výslech skončí. Mýlil se.
"A jak by měla vypadat ta pravá?" zeptala se babička, nevšímaje si Blainova nešťastného výrazu.
"Já nevím, to asi nezáleží na vzhledu. Hlavní je, abych k ní něco cítil. A to se prostě ještě nestalo," prohlásil a nacpal si do pusy velký kus lívance. Babička si jej změřila pohledem a pak pokračovala.
"Možná je lepší, že ses nezamiloval tady. Protože co by pak ta chudinka dělala, když bys po prázdninách odjel? Asi bude lepší, když si najdeš slečnu u vás doma," pokývala hlavou a odešla připravit další várku lívanců. Ale nevšimla si Blainova zkoprnělého výrazu.
Ten se málem zadusil soustem, co měl právě v puse, když tu větu vyslovila. Na tohle nikdy předtím nepomyslel, jenže teď, když to babička zmínila, ho to naprosto zasáhlo. Předtím si vůbec neuvědomoval, že je v Limě jen na prázdniny. Byl bezhlavě zamilovaný do Kurta a nepřemýšlel o tom, že za pár týdnů bude muset nasednout do autobusu a odjet zpět domů.
Seděl nad svým talířem a vykuleně hleděl do prázdna. Byla pro něj hrozná už jen představa, že by svého modroočka neviděl třeba jen den. A teď tu byla reálná situace, že ho bude muset opustit na celý školní rok.
"Blaine, tobě to nechutná?" přerušila jeho myšlenky babička.
"Ne, ne... chutná, chutná... jen... už musím jít," koktal nepřítomně, zvedl se od stolu a vyběhl ven.

Po tvářích už se mu zase koulely slzy a nehledě na to, že má jít do práce, se vydal k Hummelově autodílně. Běžel skoro celou cestu a bylo mu úplně jedno, že nemůže popadnout dech. Prostě musel s Kurtem mluvit, potřeboval cítit jeho blízkost, jeho doteky, jeho polibky. Jakoby doufal, že když ho teď obejme, povinnost vrátit se na konci léta domů zmizí a on bude moct držet svého modrookého přítele v náručí navždy.

Doběhl do dílny, obličej úplně oteklý, oči zalité slzami a rozhlížel se, kde ho uvidí. Našel ho, jak cosi šroubuje na jednom z kolem stojících aut, doběhl k němu a pevně jej objal. Nevnímaje to, že by v dílně mohl být taky někdo jiný, než oni dva.
Kurt se v první chvíli lekl, pak zjistil, kdo jej objímá, takže se usmál. A nakonec si uvědomil, kde se nachází a že by je mohl vidět jeho otec, takže se, jen velmi nerad, vyvlékl z Blainova objetí a konečně se na něj otočil, s obrovským úsměvem.
"Blaine, co tu děláš?" zeptal se, ale v okamžiku, kdy si všiml, jaký má jeho přítel výraz ve tváři, se vylekal. "Proboha, co se stalo?" Blaine nic neřekl a jen se opět rozplakal. Kurt ho popadl za ruku a, práce nepráce, odvedl ho k sobě domů.

Posadili se na postel a jelikož Kurtovi došlo, že v tuhle chvíli z plačícího chlapce nic nedostane, jen ho pevně objal a chvíli ho konejšil. Přitom už mu hlavou letěly nejčernější myšlenky, jako že Blainovi určitě někdo umřel, nebo něco podobného. Po chvíli k němu Blaine konečně zvedl svoje uplakané oči a promluvil.
"Kurte, já to bez tebe nepřežiju," vydal ze sebe vzlykavě. Modroočko se na něj překvapeně podíval.
"Já přece nikam nejedu," odvětil a pohladil ho po tváři.
"Jenže já ano!" pronesl zoufale v pláči Blaine a ta věta okamžitě zmrazila modroočkův výraz.
"A... kam?" zeptal se opatrně s obrovským strachem a smutkem v hlase.
"Domů, přece."
"Ty... ty..." Kurtův mozek stále jakoby odmítal pochopit, co se mu tu jeho přítel snaží říct. Ale v nekolika dalších vteřinách mu to došlo. "Blaine, neopouštěj mě!" vykřikl nešťastně a z očí se mu také začaly řinout slzy. Vrhl se kudrnatému chlapci do náručí a pevně jej objal, jakoby jej chtěl navždy zadržet.
Oba byli zoufalí, oba si plakali do náručí a ani jeden se nechtěl toho druhého pustit. Jenže nakonec prostě museli.
"Co budeme dělat?" pronesl zoufale Blaine.
"Já nevím. Já nechci, abys odjel."
"Já taky nechci nikam jet. Jenže musím. Já tu přece nebydlím, Kurte. Musím se vrátit k rodičům a do školy."
"Tak se přestěhuj k babičce a dědečkovi. Můžeš přece chodit do školy tady," prosil ho Kurt nešťastně.
"To mi rodiče nikdy nedovolí. Moje škola je příliš prestižní na to, abych mohl jen tak bez důvodu přestoupit na obyčejnou školu v Limě," zavrtěl smutně hlavou.
"Ale to přece není bez důvodu!" vykřikl Kurt.
"Já vím, ale to jim přece nemůžu říct. Nemůžu jim říct, že jsem se tu zamiloval do kluka, který pro mě znamená všechno na světě a že s ním chci strávit každou další minutu svého života. To prostě nejde," začal se pomalu zase propadat do zoufalého pláče. Chvíli spolu zase jen seděli v objetí, než Blaine opět promluvil.
"Víš, že i kdybych tu s tebou zůstal, museli bychom se navždycky skrývat. Nikdy bychom spolu nemohli nikam jít jako pár, nikdy bychom spolu nemohli bydlet, nikdy by se o nás nemohl nikdo dozvědět."
Kurt k němu opět obrátil své modré oči. "Co tím chceš říct?"
"Že... já nevím, jestli chci žít celý život v takovém ústraní a strachu z toho, že někdo zjistí, co jsme zač."
Kurt nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Ještě před chvílí mu Blaine říkal, že to bez něj nepřežije, a teď mu zase říká, že neví, jestli chce žít život, který by ho s ním čekal?
"Ale já tě miluju, Blaine," byla jediná vhodná odpověď, na kterou se zmohl.
"Já vím. Já tě taky miluju, ale... bože, proč to musí být tak složité?!" zvolal nešťastně a složil obličej do svých dlaní. "Já s tebou chci opravdu strávit každou další minutu svého života, která mě čeká. Jenže... co když to prostě nejde?!"
Kurt netušil co na to odpovědět. Nechtěl to ani slyšet, ani o tom přemýšlet. Nechtěl, aby se to stalo skutečností. Jediné co chtěl, byl Blaine v jeho náručí. Byl si jistý, že ho kudrnatý kluk s lískovýma očima miluje, ale jinak si nebyl jistý vůbec ničím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellie von Blanchet Ellie von Blanchet | Web | 27. listopadu 2011 v 19:03 | Reagovat

Ta povídka je super a má skvělou atmosféru. O úžasném zpracování nemusím ani mluvit :) Jen bych se asi zasadila o předělání designu. Chápu, že chce vyrábět vlastní, ale popravdě, když jsem ho viděla, padl mi do hlavy předsudek dětinského blogu a málem jsem stránku opustila dřív, než jsem se mohla začíst.

2 Peťa Peťa | 27. listopadu 2011 v 22:59 | Reagovat

plakali Kurt s Blainom, plakala som i ja...ale snád to chalani dajako vyriešia aby mohli byť spolu :)

3 Domík Domík | 28. listopadu 2011 v 11:58 | Reagovat

Chudáci. Vůbec jím nezávidím, co je čeká, jestli na jejich vztah někdo přijde.

4 Tessee Tessee | 29. listopadu 2011 v 13:44 | Reagovat

[1]: no jo, pravděpodobně jsem příliš infantilní ;-) :-D  ale beru to na vědomí! :-) jinak díky! :-)

5 LeNa LeNa | 30. září 2012 v 23:41 | Reagovat

How you can do this thing to me?? :'((( tohle mi nedělej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama