Změna je život - 5. kapitola

12. října 2011 v 10:00 | Tessee |  Mé výtvory - na pokračování


Lucy přežila několik prvních dní ve škole, ale stále se cítí nesvá. Smíří se konečně s Tomem? A proč je pro ni právě tenhle čtvrtek tak smutným dnem?




5. KAPITOLA

První tři dny ve škole utekly jako voda. Lucy se postupně seznámila se všemi spolužáky a celkem ji překvapilo, jak rychle si na tenhle systém školy zvykla. Učilo se sice v angličtině, ale jinak se to americké střední škole moc nepodobalo. Měli daný rozvrh a skoro na všechny hodiny chodila se stejnými lidmi. Petra jí vysvětlila, že tak to v Čechách chodí. Jen na jazyky je byli rozděleni.

S lidmi ze své třídy vycházela sice celkem dobře a Petra se snažila jí začlenit mezi své kamarády, ale přeci jen se Lucy ještě pořád necítila úplně dobře. Stále měla chuť sebrat se a odletět zpět domů, do Chicaga. Ale co naplat, nešlo to.

Lucy probudil budík. Byl tu další den školy. Neochotně se zvedla a došla ke koupelně, aby zjistila že Tom už ji zase předběhl a zamkl se uvnitř.
"Bude ti to trvat ještě dlouho?" zeptala se otráveně. Nějak neměla náladu na něj ani křičet, jako to dělala ode dne, kdy se nastěhovala.
"Jo," ozvalo se z koupelny. Lucy se otočila a pomalu se vracela do pokoje.
Sedla si ke stolu a stále ještě rozespale si naházela do batohu sešity a nějaké učebnice. Pak si položila hlavu na stůl a zavřela oči. Byla by schopná klidně tak usnout, jak byla unavená.
"Volno, ty spáči," zahlásil Tom, když se vrátil do pokoje. Lucy se opět neochotně zvedla a odbelhala se do koupelny.

Tom si pečlivě vybíral oblečení ze své obrovské skříně, když mu zazvonil telefon.
"Hádej, kdo tě dneska odveze do školy, protože už mu mamka konečně dovolí jezdit samotnému?" ozvalo se ze sluchátka.
"To myslíš vážně?" zaradoval se Tom. "To je skvělé, lásko."
"Já vím. V půl jsem u tebe."
"Počkej, to nestihnu. Před chvílí jsem teprve vylezl z koupelny," zhrozil se Tom, když se podíval na hodiny.
"Lásko, máš ještě třicet minut," podotkl David.
"Já vím. Jenže ještě nevím, co si dneska obléknu a taky se musím někdy nasnídat," bránil se Tom.
"Zlato, já vím, že oblečení je tvůj život, ale zkus si prostě pospíšit. Jo a vyřiď to taky Lucy, vezmem jí taky."
"To ne," odporoval rázně Tom.
"Proč ne?"
"Protože jí nemám rád. Musím ti to pořád připomínat?"
"A to jí jako necháš jet autobusem, když ty si povezeš zadek v autě?" zarazil se trochu David.
"Jo, klidně. Nemá mě ráda a vadí jí, že jsem gay. Takže je mi úplně jedno, že já se povezu v autě a ona bude muset autobusem. Bylo by mi jedno i kdyby musela jít pěšky," rozčiloval se Tom.
"Tome, uklidni se, prosím. Nebudeme to dál řešit po telefonu, nebo to vážně nestihneš. V půl jsem u tebe. Tak zatím ahoj," ukončil to radši David.
"Ahoj," odsekl trochu naštvaně Tom a zavěsil.

"Co je ti?" zeptala se Lucy, když se vrátila do pokoje a našla Toma, jak naštvaně hází přebytek svého oblečení zpět do skříně.
"Do toho ti nic není," odsekl Tom.
"Tak promiň, že dýchám," oplatila mu jeho tón, vzala si věci a vydala se dolů na snídani.

Lucy už byla po jídle a zrovna se chtěla vypravit na autobus, když přijel David.
"Ahoj," pozdravil jí vesele.
"Ahoj," oplatila u pozdrav a chtěla pokračovat dál, ale David ji zastavil.
"Počkej, ty s náma nejedeš?"
"Kam?" nechápala.
"Do školy. Ten Tom ti nic neřekl?"
Lucy zavrtěla hlavou.
"Dneska poprvé řídím sám. Tak jsem se rozhodl, že vás hodím do školy."
"Poprvé řídíš sám? Tak to asi nejsi moc dobrý řidič, když s tebou dva roky musel někdo jezdit," divila se Lucy.
"Dva roky? Ale mě je osmnáct. Mám řidičák teprve měsíc."
Lucy se zamyslela a pak si vzpomněla, jak jí táta vysvětloval, že v Čechách nebude moct řídit, dokud jí nebude osmnáct. "Aha, vy tady vlastně můžete řídit až od osmnácti."
"Přesně tak." přitakal David.
"A tobě je osmnáct? Já myslela, že sedmnáct, jako Tomovi."
"Ne, já jsem o rok starší."
"A jak to, že nechodíš se mnou do třídy? Viděla jsem tě ve škole, ale žádnou hodinu jsi se mnou neměl," divila se.
"Jsem v jiné třídě. Čtvrtý ročník, ale jiná třída. Jsou tam tři čtvrté ročníky, víš?"
"Aha. Ještě jsem si na ten systém úplně nezvykla. Už vím, že mám všechny předměty se stejnými lidmi, ale ještě jsem si nějak nestačila všimnout, že je tam víc stejných ročníků. Jde mi z toho všeho trochu hlava kolem."
"Časem si zvykneš, uvidíš," usmál se David.
"Snad jo," přitakala Lucy a podívala se na mobil. "Ježiš, už musím běžet, nebo mi ujede autobus."
"Počkej, vždyť já tě odvezu."
Lucy se podívala směrem k domu a pak zavrtěla hlavou. "Radši ne. Ale dík. Měj se."
"Jak myslíš. Ahoj," rozloučil se David a vydal se popohnat svého přítele.

"Už konečně odešla?" vypálil naštvaně Tom na svého přítele místo pozdravu.
"Taky tě rád vidím," odpověděl mu trochu ironicky David. "Pospěš si. Mám první hodinu chemii a na tu bych celkem nerad přišel pozdě."
"Jo, už jdu," hodil do sebe Tom poslední kousek koblihy a dopil kávu. "Viděl jsem, že jste si celkem pokecali," dodal trochu vyčítavě a David jen pokrčil rameny.
"Já nechápu, proč prostě nemůžeš být na mojí straně. Pokud si pamatuju, tak chodíš se mnou, ne s ní," vyčítal mu Tom, když nasedli do auta.
"Chodím s tebou, miluju tě, ale rád bych si utvořil svůj vlastní názor, jestli dovolíš," odpověděl David.
Tomovi se to nelíbilo a tak si jen vzdorovitě založil ruce na prsa, zamračil se, zadíval se z okénka a celou cestu na Davida nepromluvil.

Lucy byla celý den zamlklá a čím dál tím smutnější. Ve škole s nikým téměř nepromluvila a jen hypnotizovala svůj mobilní telefon. Čekala na zprávu či hovor. Čekala, že jí zavolá, nebo alespoň napíše, táta. Čekala, že se jí ozve nejlepší kamarádka. Doufala, že si na ni v tento den vzpomene alespoň jediný člověk na světě.

Byl večer a Lucy seděla ve tmě, sama u kuchyňského stolu. Před ní stál malý dortík, který si sama koupila cestou ze školy a na něm hořela svíčka. Lucy se naposledy koukla na display svého mobilního telefonu, aby zjistila, že žádná zpráva nepřišla.
Opřela si bradu o ruce a chvíli pozorovala plamen svíčky, zatímco se jí po tvářích začaly koulet slzy. Potichu zazpívala: "Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí, milá Lucy, hodně štěstí zdraví."
Sfoukla svíčku a v pláči se zhroutila na stůl. Byly to ty nejhorší narozeniny, co kdy zažila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama