W. P. Program - 30. kapitola

26. října 2011 v 12:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - W. P. Program

... Kurt začal naštvaně přecházet sem a tam a Blaine ho jenom pozoroval. Vůbec nevěděl, co dělat. ...



30. KAPITOLA

Konečně dojeli vypůjčeným autem na místo. Blaine zastavil a podíval se na Kurta. Ten hleděl z okénka a docela viditelně se třásl.
"Jsi v pohodě, zlato?" zeptal se Blaine, ale bylo mu jasné, jak se asi Kurt cítí. Bylo mu stejně. Povzbudivě ho chytil za ruku a Kurt se na něj podíval se strachem v očích.
"Můžeme?" zeptal se a Kurt přikývl. Oba dva vystoupili z auta. Kurt přešel k Blainovi, chytil ho za ruku a cítil, že se třese stejně, jako on sám.
"Neměli bychom se přece jen první zajet podívat třeba do školy?" zkusil to Kurt.
"Ne. Už jsme tady. Pojď, ať to máme rychle za sebou."
"Dobře," řekl Kurt a stiskl mu ruku pevněji.
Došli na místo, kde tenkrát stáli, když slyšeli výstřel. Na chvíli se zastavili a pak se vydali stejnou cestou, jako kdysi. Za chvilku už zahli za roh a ocitli se na místě přestřelky. Pomalu došli až k místu, kde tenkrát byli muži s pistolemi a chvíli jen mlčky stáli.

"Cítíš něco?" zeptal se Blaine.
"Ne," odpověděl Kurt zaraženě. Jako by byl trochu zklamaný. "Je to docela zvláštní. Myslel jsem si, že když sem přijdu, tak se mi to třeba vybaví, jako v tom snu, nebo tak něco. Nebo že budu mít alespoň nějaký pocit, co jsem měl tenkrát," kroutil hlavou.
"Jo, taky jsem si to myslel."
"Ale když to tu teď vidím, je to... jako každé jiné pitomé místo," rozhodil naštvaně rukama. "Jak mi to má sakra pomoct?!"
"Klid, lásko. Když se budeš takhle rozčilovat, tak to ničemu nepomůže," snažil se ho Blaine uklidnit. "Možná, že nám pomůže právě to, že vidíme, že to je místo jako kterékoliv jiné."
"Jak můžeš být tak v klidu?! Mě to vyloženě zklamalo!"
"Já nevím, snažím se na tom najít něco pozitivního."
Kurt začal naštvaně přecházet sem a tam a Blaine ho jenom pozoroval. Vůbec nevěděl, co dělat. Taky ho překvapilo, že se mu nevybavila ani jediná vzpomínka na tu noc. Ale považoval to spíš za dobrou zprávu.
Najednou se Kurt zastavil, sedl si na zem a začal se smát. Blaine na něj nechápavě zíral. Po chvíli se na něj Kurt podíval, už zase s vážnou tváří.
"Chápeš to? Já se tohohle místa dvaadvacet let děsím. Dvaadvacet let o něm mám noční můry. Oba dva jsme tu tehdy mohli zemřít. A pak sem přijedu a necítím vůbec nic!" Znovu rozhodil rukama. "Chápeš, že kdybych to udělal před dvaceti lety, mohl jsem si to všechno ušetřit?!" dostával se už zase do ráže.
"Jenže kdybys to udělal tenkrát, taky tě mohli najít a... zabít." Blaine si sedl vedle Kurta a opatrně ho objal. "Já vím, že to bylo těžké. Konec konců, zažil jsem to taky. Ale musíme to brát pozitivně."
"Já vím. Já jenom... prostě jsem si představoval, že sem přijdu, budu mít flashback a tím se všechno vyřeší. Takhle se nevyřešilo vůbec nic," dodal posmutněle.
"Třeba jo. Možná že ty sny přece jen skončí. Musíš aspoň doufat."
"Máš pravdu," uznal Kurt po chvilce a zvedl se. "Prohlašuju, že tohle místo oficiálně a definitivně házím za hlavu," řekl Kurt rozhodně a usmál se na Blaina, který mu úsměv oplatil.
"A teď jedem do školy," zavelel a oba muži se vydali ruku v ruce zpátky k autu.

Zaparkovali u McKinley high school a vystoupili z auta. Vydali se směrem k budově a když procházeli kolem velkého kontejneru, prohlásil Kurt s úsměvem: "Tak tady se mi teprve vybavují vzpomínky." Blaine se usmál a Kurt dodal: "V tomhle kontejneru jsem strávil celý první ročník." Oba muži se rozesmáli.

Vstoupili do budovy a procházeli chodbou. Oběma se vybavovaly příjemné i méně příjemné vzpomínky. Ale převažovalo nadšení z toho, že jsou zase zpátky. Zpátky na místě, se kterým se ani nestihli rozloučit.

"Hledáte někoho?" ozvalo se za nimi. Otočili se a spatřili zrzavou, asi padesátiletou ženu. Oba okamžitě poznali Emmu Pillsbury, školní výchovnou poradkyni. Než ale stihli cokoliv říct, Emma spustila.
"Zřejmě chcete zapsat svého potomka, že? Jste ve městě noví? Tohle je výborná škola, máme tu spoustu kroužků. Sbor, sporty, zahradnický kroužek..." chrlila na ně informace.
"Ale my tu nejsme proto..." snažil se jí přerušit Kurt, ale Emma ho nevnímala a skočila mu do řeči.
"Promiňte, ale neviděli jsme se už někdy?"
"Viděli, my jsme..." snažil se jí to vysvětit Blaine. Ale Emma ho zastavila. Najednou vytřeštila oči, zhluboka se nadechla a téměř vykřikla: "Kurt a Blaine!"
Muži s úsměvem přikývli a Emma je objala. "Už jsem nedoufala, že vás ještě někdy uvidím. Chci říct... asi tak dva roky po tom, co se vám to stalo, jsme to s Willem pořád probírali a... pane bože Will! Musím mu to okamžitě říct! Pojďte za mnou," pobídla je a rozběhla se chodbou pryč. Kurt a Blaine se museli smát její roztržitosti, ale vydali se za ní.

"Wille! Wille!" volala Emma, stále ještě běžíc po chodbě. Pak se zastavila před jednou ze tříd, upravila si sukni, způsobně zaklepala a vstoupila dovnitř.
"Wille?"
"Co se děje?" zeptal se udiveně své ženy.
"Tomu neuvěříš, kdo je tady," vydechla a naznačovala, aby šel za ní na chodbu. Will zadal třídě článek k překladu a vyšel ven.
"Podívej, kdo přijel," ukázala na muže stojící vedle ní. Will se na ně zadíval a téměř okamžitě poznal své bývalé studenty.
"Kurt a Blaine?" řekl a oba dva s radostí přátelsky objal. "Už jsme ani nedoufali, že vás ještě uvidíme."
"To my taky ne, pane Schu," řekl Kurt a otíral si slzy dojetí.
"No, já teď učím, ale jděte s Emmou a počkejte na mě. Hned jak skončí hodina, jsem u vás. Musíte mi všechno povyprávět."
"Dobře," souhlasili a vydali se k Emmině kanceláři.

"Slečno Pillsbury, nevíte něco o našich bývalých spolužácích?" zeptal se Blaine, když se usadili u Emmy v kanceláři a dali si kávu.
"Už paní Schuester. Ale říkejte mi klidně Emmo," opravila je. "A ano, myslím, že vím skoro o všech."
"Zůstal někdo z nich tady v Limě nebo v okolí?" vyzvídal Kurt.
"Ano, samozřejmě. Někteří dokonce tady na škole. Noah Puckerman trénuje fotbalisty a Mercedes učí angličtinu a vede sbor."
"Pan Schu už není vedoucí New Direcions?" vyhrkl Kurt.
"Ale je. Mercedes to vede s ním. To víte, roky přibývají, síly naopak..." zasmála se.
"A je tu Mercedes dneska? Moc rád bych ji viděl," zeptal se nadšeně Kurt. Mercedes byla z těch, kdo mu chyběly nejvíce. Kdysi mívala i svoje horší období, ale přesto ji měl vždycky moc rád a nemohl se dočkat, až ji zase uvidí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domík Domík | 27. října 2011 v 10:47 | Reagovat

Eeehm, vůbec tu nebrečim :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama