W. P. Program - 26. kapitola

13. října 2011 v 13:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - W. P. Program


... Po pravdě, nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Já ani nevím, co jim řekli. Tenkrát se to všechno seběhlo tak rychle... prostě mi sbalili, odvezli mě do New Yorku, sdělili mi nové jméno a podmínky programu a zase odjeli. ...



26. KAPITOLA

"Ahoj, co děláš?" zeptal se Blaine, když vstoupil do Kurtova pokoje.
"Ahoj," pozdravil ho Kurt, letmo ho políbil a ukázal na vlastnoručně vyrobené album, které leželo před ním. Blaine okamžitě pochopil a trochu se rozesmál.
"Ááá, zase plánuješ nějakou svatbu?"
"Přesně tak. Před chvílí jsem dostal báječný nápad, tak jsem si ho musel hned zapsat."
"Myslel jsem, že tě jdu vysvobodit od učení a ty se zatím bavíš," zasmál se Blaine a objal ho.
"Učení počká. Tohle je důležitější," zaculil se na něj Kurt.
"Vážně?"
"Hmm. Tohle je totiž speciální svatba."
"A co je na ní tak speciálního?"
Kurt se k Blainovi přitisknul. "Tohle bude jednou naše svatba," zaculil se zase.
"Ty si mě chceš vzít?" rozzářil se Blaine.
"Samozřejmě. Až nám bude třicet a budeme mít oba dva úspěšné kariéry na Broadwayi, vezmeme se."
"Tak dobře," souhlasil Blaine a políbil ho.

S trhnutím se probudil a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že je mu o dvaadvacet let víc a leží ve své posteli v Californii. Ale jen co vedle sebe uslyšel, jak Kurt opět ze spaní volá jeho jméno, všechno mu došlo. Kurtovi se zase zdála ta noční můra.
"Lásko, vzbuď se," pokoušel se ho opatrně probudit. Po chvíli se Kurt jako vždy s vytřeštěnýma očima posadil a vyděšeně Blaina objal.
"Proč se mi to pořád zdá?" ptal se trochu roztřeseným hlasem.
"Já nevím. Ale asi by sis měl opravdu zajít k nějakému psychologovi."
"Asi ano," přitakal Kurt a položil se Blainovi do náručí.
"Kéž by se ti tak mohlo zdát to, co mně," objal ho Blaine pevněji.
"A co se ti zdálo?"
"Zdálo se mi, jak jsme si plánovali společnou budoucnost, když nám bylo ještě osmnáct."
"Jo, to byly časy," usmál se konečně Kurt. "Ale teď si to všechno vynahradíme," sliboval a pomalu zase usnul. Blaine ještě chvíli vzpomínal a přemýšlel, až nakonec taky zabral.

"Ahoj," pozdravila Innie Kurta, když přišla na snídani.
"Ahoj," odpověděl trochu zasmušeně Kurt.
"Táta už je v restauraci?"
"Hmm."
"Co je? Zase se něco stalo?" vyzvídala Innie, ale Kurt ji nevnímal a jen zamyšleně žvýkal sousto.
"Kurte?"
"Co?" vytrhl se ze svého zamyšlení.
"Ptala jsem se, jestli se zase něco stalo."
"Ne, proč?"
"Že tu sedíš jako tělo bez duše," vysvětlila Innie. "Tak co je?"
Kurt se trochu zasmál. "Ty všechno prokoukneš, že jo?"
Innie se zazubila a přikývla.
"To máš po tátovi. Dřív vždycky poznal, když se něco dělo."
"A co se děje teď?" nenechala se odvést od tématu a Kurt pochopil, že bude muset s pravdou ven.
"V poslední době se mi pořád dokola zdá o tom večeru, kdy se to všechno stalo. Jako bych to zažíval pořád znovu a znovu."
"Páni, to je teda blbý."
"Jo, to teda je. Nevím, jak se toho snu zbavit."
"A byl jsi s tím u někoho?"
Kurt se na ní na chvíli zadíval. "Teda, tohle mě trochu děsí."
"Co?"
"Že vám to s tátou myslí úplně stejně. Tohle už mi taky říkal."
"Aspoň si můžu být jistá, že je to můj táta," zahihňala se.
"Tak o tom nepochybuj. Podobáte se v tolika věcech, že to skoro není možné," kroutil hlavou Kurt. "Ale k tomu psychologovi si asi zajdu. Nebo se z toho pitomého snu zblázním."

Innie chvíli potichu snídala, ale pak jí to nedalo. "Kurte?"
"Hm?"
"Můžu se na něco zeptat?"
"Samozřejmě."
"Jestli se ti o tom nechce mluvit, tak nemusíš. Ale mě by to zajímalo."
"Dobře. Tak o co jde?"
"Myslíš, že bys mi mohl říct, jak se to tehdy stalo?"
Trochu ho to zaskočilo a chvíli nad tím uvažoval.
"Innie, já nevím, jestli bych měl."
"Jestli nechceš, nemusíš. Mě jenom napadlo, že kdybys o tom mluvil, možná by se ti trochu ulevilo."
"To máš asi pravdu. Já jenom nevím, jestli bych o tom měl mluvit zrovna s tebou."
"Víš, četla jsem ten spis. Technicky vzato vím všechno, co se tam stalo," snažila se ho přesvědčit.
"No dobře," souhlasil nakonec. "Ten večer jsme byli s Blainem na večeři a protože bylo docela teplo, rozhodli jsme se projít se domů pěšky. Když jsme pak šli takovou odlehlejší částí města, uslyšeli jsme hroznou ránu. Jenže nám nějak nedošlo, že to byl výstřel, a tak jsme se hned běželi podívat, co to bylo."
Kurt se na chvíli odmlčel a Innie na něm viděla, že se mu na to nevzpomíná lehko.
"Pak jsme viděli ty chlápky s pistolemi a mezi nimi na zemi jednoho, který umíral." Znovu se odmlčel.
"Když jsme se z toho šoku trochu vzpamatovali, tak jsme chtěli utéct, jenže si nás jeden všiml. Pak se začalo střílet a já si pamatuju, jak mě trefili do ruky. Byla to strašná bolest. Zatmělo se mi před očima a spadl jsem na zem. Pak už mám v paměti jenom to, jak mě Blaine volá." Kurtovi se v očích zaleskly slzy.
"Nakonec jsem se probudil v nemocnici. Vím, že jsem se skoro hned po probuzení ptal po Blainovi a oni mi docela dlouho nechtěli nic říct. Až nakonec přišli a řekli mi, že..." Kurtovi se zlomil hlas.
"Promiň," omlouval se Innie a utíral si slzy. "Někdy stačí, abych si vzpomněl na to místo, a už brečím," zavrtěl hlavou.
"To je v pořádku. Je lepší to ze sebe dostat," objala ho Innie povzbudivě kolem ramen. Samotné jí to nahánělo hrůzu, když si to jen představila. Co teprve musí zažívat Kurt a táta? pomyslela si.
"Byl ses tam někdy potom podívat?"
"Kde?"
"Na tom místě, kde se to stalo."
"To ne. Vždyť já jsem kvůli tomu programu na ochranu svědků nemohl skoro ani opustit New York. Natož se vracet na místo činu."
"To je vlastně fakt," uznala. "Ale teď už byste tam mohli, ne?"
"Asi jo, ale nevím, jestli bych to zvládl."
"No, mě jen napadlo, že by ti to třeba mohlo pomoct. A navíc... ty se nechceš alespoň podívat do města, kde jsi vyrůstal? Nepřemýšlel jsi o tom, že bys zase zkontaktoval kamarády?"
"Po pravdě, nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Já ani nevím, co jim řekli. Tenkrát se to všechno seběhlo tak rychle... prostě mi sbalili, odvezli mě do New Yorku, sdělili mi nové jméno a podmínky programu a zase odjeli."
"Myslíš, že jim taky řekli, že jste při té přestřelce zemřeli?" vykulila na něj oči.
"To netuším," zavrtěl Kurt hlavou.
Innie už zase začala chytat svojí řešící náladu a v hlavě se jí začal rodit další plán.
"Tohle by se mělo zjistit. Měli byste tam s tátou zajet, zkontaktovat kamarády, rodinu... Co vůbec řekli tvým rodičům?" napadlo najednou Innie.
"Změnili jim identitu a odstěhovali se mnou. Ze začátku to nesli celkem těžce. Hlavně táta. Ten musel opustit svou autodílnu. A taky Finn. Ten zase musel opustit Rachel," přemýšlel nahlas.
"Kdo je Finn?"
"To je můj nevlastní bratr."
"A kdo je Rachel?"
"To byla jeho přítelkyně a taky hlavní zpěvačka našeho sboru a... taky moje kamarádka..." zamyslel se trochu Kurt. Začal vzpomínat na všechny svoje kamarády a spolužáky ze střední a najednou se mu hrozně zastesklo. "Jo, rozhodně se tam musíme vrátit," dodal nakonec a Innie se spokojeně usmála. Její plán fungoval dokonale.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama