W. P. Program - 10. kapitola

6. září 2011 v 12:00 | Tessee |  Glee Fanfiction - W. P. Program


... Zadíval se z okénka a přemýšlel, jaké to asi bude, až se znovu setkají. Nemohl se dočkat, ale na druhou stranu měl i trochu strach. Přece jen, dvaadvacet let je dvaadvacet let. ...





10. KAPITOLA

"Pane Andersone, co tu děláte? Měl jste přijít až příští týden," divil se agent Neil. Byl to on, kdo měl Blainův případ na starosti v Californském oddělení FBI.
"Promiňte, ale já nemůžu tak dlouho čekat."
"Čekal jste dvaadvacet let. Myslím, že ten týden by to ještě vydrželo..."
"To teda nevydrželo!" skočil mu Blaine rozčileně do řeči. "Vy si prostě nedokážete představit, co to je, dvaadvacet let skrývat kdo skutečně jste! To nevydrží už ani minutu navíc!"
"Dobře, jenom se prosím uklidněte," chlácholil ho agent.
"Promiňte."
"Takže, pane Andersone," začal mluvit agent Neil, když otevřel složky s Blainovým případem, "jak už jste se dozvěděl z dopisu, váš případ byl uzavřen. Pro vás to znamená, že se můžete vrátit k vašemu původnímu jménu, stýkat se s lidmi, které jste znal..."
"A proto jsem taky tady," skočil mu zase do řeči Blaine. Na chvíli se odmlčel a pak tiše pokračoval.
"Řekněte mi prosím, kde leží."
"Kdo, pane Andersone?"
"Kurt. Řekněte mi, kde je pochovaný."
Agent Neil se podíval do složky a pak jen řekl: "To vám teď ještě nemohu říct."
"Ale proč?!" rozčílil se. "To je to jediné, co mě zajímá!"
"Máme své postupy, podle kterých se musím řídit. Nemůžu vám to teď ještě říct."
"To je největší blbost, co jsem kdy slyšel!" začal Blaine křičet. "Jak je možné, že můžu kontaktovat všechny, které jsem znal, a nesmím se rozloučit s člověkem, kterého jsem miloval?! Okamžitě mi řekněte, kde je!" Blaine se dostával do varu.
Agent Neil už si s ním přestával vědět rady. Nejradši by mu řekl pravdu, ale podle předpisů to udělat nesměl. Byl z práce zvyklý na ledacos a obvykle si případy k tělu moc nepřipouštěl. Ale tenhle se táhl téměř přes celou jeho praxi a Blaina mu bylo docela líto.
"Tak dobře, řeknu vám, jak to je," nechal se nakonec udolat. "Ale musíte mi slíbit, že po mě nebudete chtít vědět víc, než co vám teď sdělím."
"Slibuju," přikývl dychtivě Blaine.
"Pane Andersone, Kurt Hummel tenkrát při té přestřelce nezemřel."
Blaine na něj jen třeštil své lískové oči a několik vteřin mlčel. Pak ze sebe vydal: "Jak to myslíte, nezemřel?"
"Prostě to přežil, stejně jako vy. A stejně jako vy byl zařazen do programu na ochranu svědků."
"Chcete mi říct, že Kurt celých těch dvacet dva let někde žije? On není mrtvý?" kladl nevěřícně neustále dokola tu samou otázku.
"Ano, přesně tak," přisvědčil agent.
"Proč?!" vykřikl z ničeho nic. "Proč si vymýšlíte takové nesmysly?! Jediné co po vás chci je, abyste mi řekl, kde leží. A vy mi tu začnete vykládat, že pořád žije. Řekněte mi, kde je!"
"Ale on opravdu žije, pane Andersone. Já vám nelžu," snažil se ho přesvědčit.
"Já vám nevěřím!" Blaine si to nechtěl připustit. Trvalo mu skoro dvacet let, než dokázal přijmout ten fakt, že Kurt už není. A teď to najednou bylo jinak? Jeho mozek jako by tuhle informaci prostě odmítal.
Agent Neil mu nechtěl sdělovat žádné konkrétní informace. Nevěděl, že Kurt už dávno ví, že Blaine žije a obával se, že by ho chtěl Blaine hned kontaktovat. Jenže teď ho potřeboval přesvědčit, že je naživu, a tak se rozhodl přece jen něco přidat.
"Kurt Hummel opravdu žije, pane Andersone. Žije v New Yorku a vlastní tam malou realitní kancelář."
Po této informaci se Blaine zvedl a beze slova odešel pryč. Agent nevěděl, co si o tom má myslet, ale přišlo mu, že bude nejlepší, nechat ho o samotě. Potřebuje klid na to, aby mu to všechno došlo. Pak se jistě vrátí a nechá si vysvětlit postup, který ho čeká při návratu k původnímu životu.

***

"Jak jste se s tátou seznámili?" vyptávala se Innie Kurta, když se jejich letadlo konečně vzneslo do vzduchu. Tom nakonec odletěl dřív, protože Kurt si musel ještě zařídit několik věcí. A Innie se rozhodla, že poletí až s Kurtem, aby se mohla více dozvědět o tátově minulosti.
"Žili jsme oba v Ohiu a oba dva jsme chodili do školních sborů. Každý na jiné škole. Tvůj táta byl na soukromé škole Dalton Academy hlavním zpěvákem jejich sboru."
"Můj táta byl hlavní zpěvák?" divila se Innie. Nikdy ho zpívat neslyšela. Jen si občas něco pobrukoval.
"Byl. Jeden z nejlepších, co znám! Jejich sbor se jmenoval Warblers. A já zpíval v New Directions na William McKinley High School. Když jsme byli ve třeťáku, naše sbory proti sobě soutěžily a já je šel jednou špehovat na Dalton. Tam jsme se s Blainem seznámili. Pak mi dost pomohl, protože jsem měl bohužel problémy se šikanou. Dokonce jsem musel na nějaký čas taky na Dalton přestoupit."
"A co ten ples? To jste tam jako byli spolu?" vyzvídala.
"Byli," usmál se. "Zvolili mě tenkrát z legrace královnou plesu. A tvůj táta tehdy překonal strach a nakonec si se mnou i zatancoval. Přede všemi." Kurtovi se při vzpomínce, jako ho Blaine přede všemi spolužáky vyzval k tanci, rozlil na tváři zářivý úsměv.
"Páni, nikdy jsem si nemyslela, že můj táta je tak citlivý člověk. Celý můj život byl spíš uzavřený. Ale teď už samozřejmě chápu proč. Musel toho skrývat opravdu hodně."
"Pořád nechápu, jak mu to mohli udělat," kroutil Kurt hlavou. "Chci říct, že mě taky dali spoustu zákazů. Nesměl jsem se věnovat tomu, co bylo vždycky mým snem - divadlu. Než se to všechno stalo, chtěl jsem se prosadit na Broadwayi a zpívat a hrát. Ze začátku bylo hrozné předstírat, že mě zajímají všechny ty nemovitosti. Ale alespoň jsem nemusel skrývat svojí podstatu."
Innie znovu rozesmutnilo když pomyslela na to, co všechno musel její táta vytrpět. Vůbec si nedokázala představit, jak se musel celých těch dvaadvacet let cítit. Kurt si všiml jejího výrazu a snažil se ji trochu povzbudit.
"Innie, teď už nemá cenu smutnit. Už je to všechno skoro za námi. Teď už snad přijdou jenom lepší časy. A navíc... jako bonus má táta tebe. Kdyby se to nestalo, nejspíš bys tu nebyla. A to by byla škoda. Tvůj táta je určitě moc pyšný, že má dceru, jako jsi ty. Já bych tedy byl," usmál se na ni.
"Díky, Kurte. Jsem ráda, že tě budu mít v rodině."
To ho uvedlo trochu do rozpaků. Znali se teprve pár dní, ale Kurt ji měl rád. Byla milá, bezprostřední a měla v sobě mnoho z Blaina. Rozhodně nečekal, že by ho takhle rychle přijala jako člena rodiny, ale byl rád.
"Vážně myslíš, že mě bude chtít vidět?" zeptal se znovu opatrně.
"Samozřejmě, že jo. Vůbec o tom nepochybuju. Víš, nikdy jsem neviděla tátu plakat. Ani nikdy moc neprojevoval city. Prostě byl tak nějak uzavřený do sebe. Vždycky jsem myslela, že je to kvůli mámě. A pak jsem viděla jeho reakci nad vaší fotkou. To prostě mluví za všechno. Jako by se otevřela stará rána a všechny jeho skrývané pocity se zase vylily ven. To proto jsem se rozhodla, že tě musím najít, i když mi táta nechtěl nic říct. Prostě jsem z jeho reakcí cítila, že se muselo stát něco hrozného."
Kurt si všiml, že se Innie vehnaly slzy do očí a povzbudivě ji vzal za ruku a pohladil po vlasech.
"Už bude všechno dobré, neboj."
Pak se zadíval z okénka a přemýšlel, jaké to asi bude, až se znovu setkají. Nemohl se dočkat, ale na druhou stranu měl i trochu strach. Přece jen, dvaadvacet let je dvaadvacet let.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | 6. září 2011 v 21:06 | Reagovat

Skvělá kapitolka :)...Jsem zvědavá na to až se setká Kurt s Blainem, jak se budou chovat atd.. :D

2 dorea dorea | E-mail | Web | 7. září 2011 v 1:59 | Reagovat

to jsou šoky :D ne, vážně mě by z toho kleplo, jsem opravdu zvědavá, jak bude vypadat jejich setkání :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama